Ivan Sabo – Blog Audiolibrix CZ

Zavádíme na zkoušku 4denní pracovní týden

Ivan Sabo — Fri, 01 Jul 2022 13:24:00 +0000

Když jsme s Michalem zakládali před deseti lety Audiolibrix, rozhodli jsme se, že celá firma, celá naše budoucí posádka, bude vždy 100% remote. Každý z nás bude pracovat z místa, které mu nejvíc vyhovuje a nikoho nebudeme nutit chodit někam do kanceláře. Nikdy jsme toto rozhodnutí nezměnili a ani nelitovali.

V průběhu let jsme hledali další zlepšení, jak udělat z naší firmy místo, kde bychom chtěli pracovat, kdybychom si sami hledali práci. Ať už jde o volnost v rozhodování, podporu samostatnosti, eliminování (mikro)manažmentu, převzetí odpovědnosti beze strachu v případě neúspěchu či možnost vyjádřit jakýkoliv názor bez negativního dopadu na „odvážlivce“.

Vždy nás zajímalo, jak se dají věci měnit k lepšímu. Nejen pro zákazníky, kteří se dívají na nablýskanou palubu lodi a je o ně postaráno, ale pro smotné členy posádky v podpalubí. Aby to nebylo jen pozlátko s prohnilou kostrou.

Před třemi lety, při čtení knihy Andrewa Barnese The 4 Day Week, jsem se nadchnul pro zkrácený pracovní týden. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli něco takového dokážeme uskutečnit i my a vrhnul jsem se na studium dalších knih zaobírajících se kreativitou, produktivitou, pozorností, motivací, vyvážením pracovního a soukromého života, optimalizací práce, stejně tak jako schopností akceptovat dané a měnit jen to, co člověk změnit může (seznam titulů, které mě nejvíc oslovily, uvádím na konci článku). Tehdy ve mně začala růst touha nejen využít, ale i sdílet tyto myšlenky dál. To postupně vedlo ke vzniku našeho Nakladatelství Audiolibrix.

Trvalo však téměř tři roky, než jsem nabyl přesvědčení, že je ten správný čas, a představil myšlenku 4denního pracovního týdne (#4dww) Michalovi a Petře.

Spolu jsme se zamysleli a rozhodli, že to stojí za vyzkoušení. Je přece docela možné, že industriální systém 5denního pracovního týdne se 40+ odpracovanými hodinami je opravdu dávno zastaralý a v dnešní informační době je ho třeba změnit.

A tak jsme se dohodli, že na zkoušku od 1. 7. do 2. 9. 2022 budeme v Audiolibrix fungovat v režimu 4denního pracovního týdne v systému 100-80-100 – 100 % mzdy za 80 % času se 100% produktivitou. Uvidíme, jestli se naše očekávání naplní.

Jak vznikla myšlenka 4denního pracovního týdne

Když v roce 1926 zaváděl Henry Ford systém 40hodinového, 5denního pracovního týdne ve svých továrnách, byl to obrovský posun od do té doby uznávaného 6denního pracovního týdne. Jeho rozhodnutí se střetlo s vlnou nevole nejen na straně jiných majitelů firem, ale také zaměstnanců, kteří potřebovali co nejvíce odpracovaných hodin, aby dosáhli na plat potřebný k uživení rodiny. Netrvalo však dlouho a další firmy se začaly přidávat, a tak po druhé světové válce téměř neexistovala firma, která by si tento systém neosvojila.

Navzdory tomu, že je Henry Ford považovaný za průkopníka ve směru zkracování pracovního týdne, už v roce 1817 welšský majitel továrny a advokát za lidská práva Robert Owen přišel s myšlenkou, že člověk by měl pracovat 8 hodin denně, 8 hodin mít na rekreaci a 8 hodin na oddych. V tom čase se běžná pracovní doba pohybovala od 12 do 14 hodin denně, 6 dní v týdnu. Trvalo víc jak století, než byly jeho myšlenky pochopeny a v Americe v roce 1940 v jako prvním státě také zákonem schváleny. Zbytek vyspělého světa následoval tento příklad v poválečném období.

O téměř 100 let později jsme znovu na rozcestí, kdy zvažujeme, jestli je tento v industriálním období uměle vytvořený pracovní režim skutečně stále aktuální i v období informačním. Z průzkumů a studií, které se uskutečnily v poslední dekádě, vyplývá, že systém už funkční není.

Průzkumy navíc ukazují, že pracovníci v kanceláři vykonávají průměrně jen 3-4 hodiny produktivní práce za den. Zbytek věnují sociálním sítím, čtení zpráv, přípravě jídla a nápojů, povídání si s kolegy nebo nějaké formě prokrastinace jen proto, aby naplnili časový fond určený zaměstnavatelem.

Strategie pro zavedení 4denního pracovního týdne u nás

Zavést 4denní pracovní týden vyžaduje několik promyšlených kroků a všechny z nich se musí průběžně vyhodnocovat a korigovat. Každá firma má jiné priority, jiné procesy a také výstupy. Co funguje a má nejvyšší prioritu u nás, nemusí mít žádnou prioritu nebo fungovat jinde.

Co považujeme za strategické při zavádění u nás?

Definování konkrétních cílů a stanovení priorit úloh

Jako každá (malá) firma bojujeme s tím, že toho, co bychom chtěli udělat, je daleko víc, než máme šanci stihnout. Je velmi jednoduché stále na něčem pracovat a v konečném důsledku stát na místě. Zavedením 4denního pracovního týdne se musíme daleko víc koncentrovat na pomoc s definováním konkrétních cílů a stanovení priority úloh jednotlivých členů týmu. Aby každý věděl, na čem opravdu záleží, a neměl pocit, že ztrátou jednoho dne nebude stíhat dělat všechno, co je třeba.

Důraz na automatizaci

Abychom se opravdu dokázali věnovat jen tomu podstatnému, dáváme důraz na automatizaci. U nás, jako v každé jiné firmě, je obrovské množství úloh a činností, které se dají automatizovat. Ne proto, aby se člověk, který je vykonává, stal nepotřebným, ale aby mohl pracovat na něčem, co dává daleko větší smysl. Jak pro něho samotného, tak pro firmu jako takovou.

Eliminace přerušení a vyrušení

K tomu, aby se člověk dokázal soustředit na to podstatné, aby dokázal být kreativní a tvořil přidanou hodnotu, potřebuje klid. Nebo jak to definoval Cal Newport ve své asi nejznámější (audio)knize, potřebuje prostor na hlubokou práci.

„Hluboká práce je profesionální aktivita vykonávaná ve stavu koncentrace a bez vyrušování, kdy se snažíme využít naše kognitivní schopnosti na maximum. Tato snaha vytváří přidanou hodnotu, zlepšuje naše schopnosti, zručnosti a je velmi těžko reprodukovatelná.“

– Cal Newport

Abychom dosáhli takového nepřerušovaného času, musí každý v týmu chápat, že jen proto, že máme prostředky komunikace na dosah ruky, nemusíme je vždy používat a už vůbec ne okamžitě, kdy nás napadne. Například místo oslovení jednoho konkrétního člověka oslovím naráz vícero lidí nebo dokonce všechny jen proto, že to je jednoduché a pohodlné.

Základem je replikování běžného lidského chování, které známe už od dětství – neskáčeme druhým lidem do řeči, počkáme, až druhý něco dokončí, a až pak ho přerušíme naším požadavkem, nesvoláváme celou rodinu okamžitě do kuchyně, když potřebujeme pomoc s přípravou večeře až za několik hodin. To nás přirozeně vede ke dvěma následujícím bodům strategie.

Minimalizace a optimalizace mítinků

Mítinky, ať už v osobní nebo video podobě, patří do pracovního života každé firmy. Přestože je většina z nás nemá v lásce, nedokáže bez nich dlouhodobě fungovat žádný tým. To ovšem neznamená, že musí být časté, rozvláčné nebo uskutečněné jen proto, že jsme se na nich kdysi dohodli. Rozumnou optimalizací prostřednictvím předem definované agendy či striktního dodržování času se dá jejich efektivita zvýšit (a s tímto sami ještě hodně bojujeme). A když nedokážeme dopředu připravit agendu mítinku, nemá se uskutečnit vůbec. Zároveň, jak uvádí Michael Hyatt ve své (audio)knize Zaměřte svou pozornost – je lepší mítinky shlukovat za sebou v předem definovaných dnech a časech, než je nechat přelézt do každého pracovního dne v různých časech.

Využívání asynchronní komunikace

Eliminace přerušení a vyrušení a minimalizace mítinků lze dosáhnout rozumným využíváním asynchronní komunikace. K tomu nejlépe slouží inteligentní projektové nástroje jako Asana, Basecamp či Clickup, který využíváme například my. Když něco není potřeba vyřešit hned a najednou (což je zřídka), úloha, zadání, dotaz nebo komunikace ke konkrétní úloze musí skončit v takovémto systému. Tam se k ní člověk, kterému je tato komunikace adresovaná, dostane v čase, kdy se nevěnuje hluboké práci a je připravený přemýšlet nad něčím jiným.

Průběžný feedback

Jakákoliv změna přináší množství otázek, nejasností, občas komplikací, anebo nedorozumění. Průběžný feedback od každého člena týmu je jediná šance, jak korigovat vývoj a nenechat věci zajít, kam nechceme. Zároveň na každého změna působí jinak, proto je individuální feedback daleko podstatnější než hromadná debata o tom, co se děje.

Úskalí 4denního pracovního týdne

Protože jsme firma, která poskytuje služby zákazníkům, samozřejmě chápeme potřebu být tu pro ně, když to potřebují. Každý systém má svoje výjimky a každá firma musí najít systém, který funguje pro jejich provoz.

V našem případě zůstává zákaznická podpora dostupná jako před tím, tj. v rotaci zabezpečíme, aby se i v den, kdy zbytek firmy nepracuje, někdo z nás staral o zákazníky.

Na začátku jsme se rozhodli pro rotaci lidí ve stejný den, a to v pátek. Do budoucna možná vyzkoušíme jinde fungující model rozdělení týmu na tzv. páteční skupinu pracující od pondělí do čtvrtka a pondělní skupinu pracující od úterý do pátku.

Co očekáváme od 4denního pracovního týdne

Rozhodnutí vyzkoušet 4denní pracovní týden je jen nadstavbou naší důvěry v lidi a tým, který jsme za roky vybudovali. Věříme, že postupným laděním a pomocí feedbacku dokážeme vybudovat model, který bude přinášet lepší výsledky, nežli ten standardní a z mého pohledu zastaralý.

Čtyřdenní pracovní týden ovšem není a nikdy nebude automatickým benefitem pro každého, i kdybychom se ho rozhodli využívat dále, nebo jen opakovaně v některých časech. Je to něco, co považujeme za privilegium každého z nás.

Pokud někdo z týmu nebude schopný plnit svoje úkoly ve zkráceném režimu, bude se muset buď občas nebo natrvalo tohoto privilegia vzdát. Stejně tak, pokud někomu takový systém nevyhovuje, nechceme nikoho nutit. Privilegium není povinnost.

Tečka na závěr

Hlavní motivací k vyzkoušení a možná trvalému přechodu na 4denní pracovní týden je moje přesvědčení a osobní zkušenost, že jen vyvážené střídání práce a oddychu přináší nové a kreativní myšlenky. Nikdo nic nevymyslí ve stálém shonu a plném pracovním nasazení. Jen čas, kdy dovolíme mozku úplně vypnout, je čas, kdy dáváme prostor novým myšlenkám a kreativním idejím vyplout na povrch. Děje se tak podvědomě, tj. i v době, kdy vůbec nemyslíme na práci. Jako firma, která si zakládá na své technologické zdatnosti a kreativitě, chápeme, že toto je cesta, kterou musíme vyzkoušet.

V době, kdy jsem se rozhodl přesvědčit Michala a Petru, abychom tento režim vyzkoušeli, se ve Velké Británii organizoval a minulý měsíc také spustil 4 Day Week projekt. Více než 70 firem s téměř 3500 zaměstnanci se od začátku června do konce prosince zapojují do programu, který budou výzkumníci z Oxfordské a Cambridgeské univerzity monitorovat, usměrňovat a vyhodnocovat. Do tohoto pokusu se zapojí i pár firem z dalších oblastí světa. Kdybych o tom věděl včas, mohli jsme být součástí i my. Takto to zkusíme alespoň neformálně a individuálně.

Pokud máte s podobným systémem zkušenosti, už delší dobu v takovém režimu fungujete, chtěli byste něco podobného uskutečnit, nebo vás jen zajímá víc, napište nám.

Budeme rádi, když se o vás či od vás dozvíme víc. No a jak to celé dopadlo u nás, se určitě dozvíte na konci našeho experimentu. Držte nám palce!

Seznam titulů, které doporučuji k inspiraci na změnu ve vaší firmě

Jak neplatit PayPalu za služby, které jsou zdarma

Ivan Sabo — Wed, 29 Dec 2021 20:19:56 +0000

PayPal patří mezi nejznámější a stále nejpopulárnější poskytovatele plateb na internetu. Přestože jeho historie je dlouhá a v myslích internetových nákupčích je značka etablovanější než jiné, PayPal každý rok „přitvrzuje“ podmínky fungování. Ve svých reklamních textech nabízí založení účtu, jeho spravování a internetové platby zdarma. Jak ale často platí, ne vše, co je zdarma, je opravdu to nejlevnější.

Pokud už jste to zažili na vlastní kůži a chcete se tomu vyhnout v budoucnosti, tento článek je pro vás. Jestli jste s PayPalem ještě ani nezačali a zvažujete, jestli je to dobrá volba, možná vám pomůžu v rozhodování. Nic totiž není černobílé. A určitě takové není ani všude na internetu tolik prominentní logo PayPalu.

O čem vlastně je PayPal

Nebylo by fér přejít na zdůrazňování všech negativ PayPalu bez uvedení pozitiv a kontextu jeho fungování.

PayPal vznikl v roce 1998 jako odpověď na strach o bezpečnost a soukromí uživatelů při placení na internetu. Když Peter Thiel, Luke Nosek a Max Levchin zakládali tento platební kanál, snažili se dát lidem možnost platit na internetu za zboží a služby, a to když už ne s nulovým, tak alespoň s minimálním rizikem. Spojením s x.com tehdy už rozjíždějícího se Elona Muska se jim to v roce 2000 ve velkém začalo dařit. PayPal se stal de facto zlatým standardem internetových plateb.

Registrací a založením účtu na PayPal získáte možnost platit anonymně bez potřeby zadávat potřebné údaje o kartě či dokonce o sobě samém v neznámém, anebo vlastně jakémkoli e-shopu na internetu. Jediné, co od vás prodejce získá, je samotná platba a vaše e-mailová adresa. Zbytek je bezpečně uložený v systému PayPal. To ale není všechno.
PayPal kromě zprostředkování platby dává kupujícím tzv. garanci vrácení peněz. Pokud například nakoupíte zboží nebo služby a nikdy je neobdržíte, PayPal se vloží do řešení problému. Kromě toho, že peníze prodejci hned zablokuje, v případě potvrzení oprávněnosti vaší stížnosti peníze bez problému vrátí na váš účet. Takový mikropolicista internetového obchodu.

A to vše zákazníkům PayPal nabízí úplně zdarma. Nebo je v tom háček?

Kdo platí provoz PayPalu

Jak jsem psal na začátku, to, co je zdarma, není vždy nejlevnější.

V zásadě zákazník opravdu nemusí za služby PayPal nic platit. O to se starají obchodníci (jako třeba my v Audiolibrix). Každá transakce je zpoplatněná fixní částkou a procentem z hodnoty prodeje. A kdyby jen jedním. Pokud by vás to zajímalo více, můžu jen povědět, že v porovnání s jakýmkoli jiným platebním kanálem služby PayPal zůstaly zakořeněné hluboko v 90. letech a jsou v průměru dvou- až trojnásobné. A to není zrovna málo.

Na první pohled je služba pro zákazníky opravdu zdarma. Podívejme se ale na věci trochu zblízka.

Poplatek za neaktivní účet

PayPal od 15. 12. 2021 zavádí poplatek za neaktivní účet. Co to znamená v praxi? Pokud jste si založili účet na PayPal a rok jste nic nekoupili, neposlali peníze, nevybrali peníze nebo se minimálně nepřihlásili do účtu, PayPal vás nechá zaplatit 10 EUR za každý takový rok.

Dá se tomuto poplatku vyhnout?

Nejjednodušší řešení je přihlásit se do účtu a ukázat “aktivitu”. Pokud ale na něco takového nechcete každoročně myslet, stačí vybrat z PayPal peněženky všechny peníze a je to. Platební provozovatel totiž sáhne jen na zůstatky evidované u něho. Nestrhne vám nic z kreditní či debetní karty, kterou máte k účtu připojenou. Alespoň zatím ne.

I když se to zdá jako směšná snaha, na světě budou desítky, ne-li stovky tisíc uživatelů, kteří se o tomto poplatku dozvědí až po zaplacení. Anebo dokonce až po několika letech placení. Věřím, že po dočtení článku nebudete patřit mezi ně.

Poplatek za platbu v cizí měně

Při placení na internetu (a vlastně i v kamenných obchodech) všeobecně platí pravidlo – plaťte v měně daného obchodu. Když obchod začne přepočítávat směnný kurz, můžete si být jistí, že to nebude ve váš prospěch. A u PayPalu to platí dvojnásob.

Když vám obchod nabízí platbu v USD, nedovolte PayPalu, aby ji přepočítal z vašeho zůstatku. Jeho konverzní kurzy jsou astronomicky vyšší než ty běžné. A to nemluvím o velkoobchodních, které vám nabízí třeba internetová banka Revolut.

Při placení v cizí měně si vždy vyberte platbu přes nalinkovanou kartu, nebo bankovní účet, nikdy ne platbu přes zůstatek. I když nemáte Revolut či jinou mezinárodní kartu, zaplatíte své bance jen zlomek toho, kolik by si z transakce vzal PayPal.

Poplatek za špatně nastavenou výchozí měnu

Někdy okolo léta 2021 se na internetu začaly množit stížnosti uživatelů PayPal, že ačkoli kartou platili v měně obchodu, Paypal jim ve finále strhl více peněz, než měl. Nebyla to náhoda.

Platební operátor přidal do nastavení na první pohled novou a skvělou funkcionalitu – nastavení výchozí měny každé registrované karty.

V praxi to znamená, že na jednom PayPal účtu můžete mít více přiřazených karet s různými měnami a tedy vybrat vždy tu, která je nejvýhodnější, a vyhnout se jakýmkoli poplatkům zmiňovaným v předcházející části.

Dobrý úmysl (nebo jen úmysl?) bohužel způsobil, že mnoho karet bylo PayPalem špatně identifikovaných (možná z důvodu mezinárodnosti některých bank, které tyto karty vydávají, možná chybným algoritmem), a tak místo zúčtování platby např. v Kč došlo k zúčtování v eurech a samozřejmě k navýšení platby, která z této korunové karty s konverzí odešla.

Pokud jste se s tím ještě nesetkali, výborně. Hned si však otevřete nastavení PayPal a u každé karty si zvolte správnou měnu. A před nejbližší platbou pro jistotu znovu. Nebyli byste totiž prvními, ani posledními, kterým se měna změní s novým updatem na straně PayPal zpět na původní. Tím nejen předejdete nečekaným poplatkům, ale zároveň projevíte aktivitu zmíněnou v první části. Dvě mouchy jednou ranou.

Poplatky za převody

Mnoho lidí využívá PayPal na posílání plateb rodině či kamarádům. Nemilé překvapení nastane, když někomu pošlete peníze ve stejné měně, jako je ta vaše, a přesto si PayPal účtuje poplatek. Za něco, co tvrdí, že je zdarma.
Bohužel, PayPal hledí na internetu na tzv. mezihraničnost plateb. Když si založíte účet v korunách, nebo dokonce v dolarech, a zkusíte poslat tyto peníze rodině v USA, PayPal si zapčtuje 0,5-3% poplatek za “mezihraniční” transakci.

Co to na internetu při virtuálních přenosech vlastně znamená? To ví jen PayPal. Ten to drží pod pokličkou regulací a ochrany proti praní špinavých peněz, a tak denně vydělá tunu peněz na lidech, kteří nemají jinou možnost, než tento poplatek akceptovat.

Řešení je v založení mezinárodního účtu a zaslání peněz rodině či kamarádům převodem přímo na jejich účet. Když jsou to rodina nebo přátelé, žádnou anonymitu či ochranu tak jako tak nepotřebujete a z ušetřených peněz zůstane i na jeden dva dárky pro někoho doma.

Poplatky za výběry peněz

Z pohledu možných chytáků PayPalu na spotřebitele je tento ten největší. V jaké měně si při registraci založíte účet, v takové můžete peníze z účtu vybírat. Že je to jasné a pochopitelné? Ne tak docela.

Pokud si založíte účet v Kč, protože žijete v Čechách, ale později začnete na Etsy nebo Ebay prodávat věci za eura, máte problém. Všechny takto vydělané peníze, které vám na PayPal dojdou, nemůžete rozumně vybrat.

Když se pokusíte poslat peníze na svůj účet, PayPal je nejdříve smění za koruny (samozřejmě za kurz hraničící s lichvou a k tomu ještě procentuální podíl) a následně vám je pošle. Pokud máte i eurový účet, stejně vám ta eura PayPal nejdříve vymění na koruny a až potom je pošle na eurový účet, který je zase převede z korun na eura. Takže na transakci proděláte ještě víc.

Co v takové situaci dělat?

V lepším případě můžete za takto vydělané peníze nakoupit na internetu (pravda, jen pokud jde o nákup v eurech), poslat je někomu v rodině či kamarádům na eurový PayPal, kteří vám následně peníze vyberou a pošlou na běžný účet. Nebo spolknete hořkou pachuť konverze.

Alternativa je založit si nový PayPal účet v této druhé měně, což však platební operátor ve svých podmínkách zakazuje, a pokud se na to náhodou přijde, velmi lehce a rychle vám účet zablokuje. A to až na 180 dní.

Dostat se potom k vlastním penězům je klikatá cesta. Stačí si přečíst pár hororových příběhů na internetu a pochopíte.

Poplatky za konverze

V zásadě jde jen o shrnutí všeho, co je napsané výše. Konverzní poměry PayPal jsou vůči ostatním bankám řádově ve vysokých procentech nevýhodnější. U mezinárodních účtu nabízených Revolutem nebo N26 je to ještě hůře stravitelné sousto.

Základním pravidlem je PayPal nikdy nepoužít ať už na chtěnou, či nechtěnou konverzi peněz. V jakékoli situaci platí, že konverze je levnější mimo PayPal, i když máte tu nejneflexibilnější a nejprotimezinárodnější banku na světě. PayPal dotáhl extrém opravdu až za hranu.

Tečka na závěr

PayPal je z pohledu spotřebitele vynikající služba. Z pohledu bezpečnosti nebo ochrany osobních údajů dnes asi nenajdete lepší a hlavně rozšířenější alternativu.

Nakupování s platbou přes PayPal je pohodlné, rychlé, bezpečné a jednoduché. Stačí, když si jednou nastavíte propojení s kartou či bankovním účtem a vše se následně děje automaticky na pozadí.

Ale protože PayPal potřebuje z něčeho produkovat zisky, hledá jakoukoli cestu. I když ve své komunikaci proklamují, že jde o bezplatné a tedy nejlevnější řešení plateb na internetu, není to pravda ve všech maličkostech. A v maličkostech se skrývá ďábel.

Nechci tím říct, že je PayPal ďáblem, ale rozhodně je něčím, co vystrkuje rohy každým rokem více a více. Je třeba být v pozoru. To, co je zdarma, bývá v mnoha případech opravdu to nejdražší.

Jsou audioknihy opravdu drahé?

Ivan Sabo — Fri, 19 Feb 2021 13:30:00 +0000

Mnoho lidí od audioknih odradí cena. Porovnávají stejný titul s cenou e-knihy a okamžitě vidí, jaké mají audioknihy přemrštěné ceny.

Ale porovnávají hrušky s jablky.

E-kniha je „vedlejší produkt“ tištěné knihy. Překlad už byl hotový, stejně tak korektury a nakonec i formátování.

80 % finální práce mají knihy a e-knihy společných.

Stačí už jen dokončit zbylých 20 %, což ve skutečnosti znamená převést elektronický text do tří formátů, přidat titulní obrázek a e-kniha je hotová.

Audioknihy s knihou naopak sdílejí asi jen 20 % finální práce, což jsou překlad a korektura.

Tvorba audioknihy je komplexní činnost. Zkontrolovaný výsledný text je jen její začátek.

Do hry nyní vstupuje interpret, režisér, studio, zvukař, střihač a masteringový inženýr. Všichni společnému projektu věnují desítky hodin práce, které se nakonec musí promítnout na konečné ceně audioknihy.

Náročnost výroby audioknihy

Na výrobu audioknihy s průměrnou délkou 10 hodin musíme počítat s přibližně 30 hodinami práce interpreta ve studiu spolu s režisérem a technikem.

Aby byla předloha zpracována co nejkvalitněji, režisér s interpretem stráví přípravou před natáčením 5 až 10 hodin – nemluvě o tom, že oba si daný titul musí nejdříve sami přečíst.

Po skončení nahrávání stráví střihač nad syrovou nahrávkou dalších 30-50 hodin a nakonec ještě masteringový inženýr finálních 5-10 hodin práce.

Poslední stanicí je kontrolní poslech, který při troše přeskakování zabere jen dodatečné 2 až 3 hodiny.

Spočítejme si to.

Interpret 10 + 5 + 30
Režisér 10 + 5 + 30
Zvukový technik 30
Střihový technik 50
Masteringový inženýr 10
Kontrola 2

Na desetihodinové audioknize společně lidé stráví 182 hodin od chvíle, kdy byl dodán finální text.

Pokud odečteme práci technika na elektronické knize a zalamování textu do knihy, stále nám zůstává přibližně 160 hodin navíc v porovnání s knihou či e-knihou.

160 pracovních hodin je jeden celý pracovní měsíc.

Když se prodávají audioknihy, počítá se přibližně s 2 až 3 % prodejů vůči tištěné knize. U mega bestsellerů je to možná 5 %.

Pokud se u nás prodá 50 000 ks bestsellerového titulu, audioknih prodá vydavatel přibližně 2 000. Někdy méně, někdy více. Mluvíme tu o sumárním prodeji za období trvání licenčních práv, což je většinou 5-7 let.

Ceny audioknih u nás a v zahraničí

Přesto jsou u nás ceny audioknih hluboko pod evropským průměrem.

Když se podíváte na ceny audioknih, na stejné tituly i autory, v zemích jako je Velká Británie, Německo, Švédsko nebo Francie ceny jsou u nich zhruba o 60 až 100 % vyšší.

Svádí to ke konstatování, že v těchto zemích mají vyšší životní úroveň, a tak tento trend odráží i ceny audioknih. Z malé části určitě.

Věci se ale mají trochu jinak.

Ceny knih, třeba ve Velké Británii, se od cen v Česku a na Slovensku liší řádově o desítky procent. Ve prospěch Britů. Proč? Větší trh, větší prodeje. Ceny přípravy se rozloží mezi větší množství prodejů.

Stejné je to i s hudbou nebo filmy.

Neplatí to ale pro audioknihy.

Ve vyjmenovaných zemích je náročnost výroby audioknihy stejná. Z bestsellerů se v Británii nebo Německu prodá 10 až 30 000 kopií. To je čtyř až dvanáctinásobně víc než u nás.

Proč jsou tedy ceny audioknih v zahraničí vyšší? Protože skutečně odráží cenu jejich výroby.

Za digitální obsah platí vydavatelé vyšší provize než za tištěné knihy. Ceny zvukových techniků, režisérů a interpretů také nejsou nízké. A nakonec, za distribuci a prodeje se platí vyšší poplatky než u tištěných knih.

Vyšší ceny zároveň dávají prostor rozvíjení trhu v podobě nových titulů, vydavatelství a distribučních kanálů.

Na jedné straně zákazníci platí o něco víc, na druhé straně o mnoho více získávají.

Pokud chceme, aby audioknihy vycházely pravidelně, ve vysoké kvalitě a udržovaly trend s tištěnými knihami, cena musí začít reflektovat skutečné náklady spojené s jejich výrobou.

Ceny audioknih nesmí být uměle upravované tak, aby byly porovnatelně nízké s cenami e-knih. Jejich porovnávání není adekvátní.

Dalším snižováním ceny se audioknižní segment stává pro vydavatele neatraktivní. Postupně z něho začnou odcházet. Anebo se přeorientují na nižší kvalitu nebo přebírání nahrávek z knihoven pro neslyšící. Někteří už to takto dělají.

Takovými ústupky nakonec budeme trpět pouze my, audioknižní fanoušci.

Tečka na závěr

Audioknihy nejsou drahé. Jejich nehmotný charakter ale v mnohých vyvolává pocit, že by měly stát méně.

Na jejich cestě do našich uší ale stojí mnoho práce.

Pokud chceme, aby tituly, které se stávají audioknihami, za to opravdu stály, musíme ceny začít akceptovat. Anebo si opět začneme všechny ty skvělé příběhy číst sami.

4 kroky k transformaci firmy na práci z domova

Ivan Sabo — Thu, 02 Apr 2020 16:14:27 +0000

Práce z domu (práce na dálku, telecommuting, remote work) je trend, který se vyvíjí kolem nás už přes tři dekády. Kvůli technologickým limitům byl její nástup mírný a téměř nepovšimnut. V posledních letech však nastal její raketový vzestup. Stále ne všemi akceptován, ale nepřehlédnutelný.

Bohužel až Covid-19 alias korona virus ho dostal do zorného pole i toho největšího odpůrce.

Pokud patříte mezi zaměstnavatele, majitele firem či manažery, kteří přemýšlejí, jak nyní narychlo a neplánovaně přejít na práci na dálku ve vaší firmě, čtěte dál.

V tomto článku vám zkusím poradit, jak přistoupit k organizaci práce z domu pro vás a následně váš tým. Jaké nástroje a jaké kroky musíte následovat, aby byla cesta co nejméně trnitá. Není mou snahou vyřešit a zodpovědět všechny problémy světa, ale ukázat vám, že něco možná pár týdnů dozadu nepředstavitelného je při lepším úhlu pohledu docela jednoduché.

V závěru shrnu do čtyř jednoduchých kroků, jak celý proces může probíhat. Nejprve se ale spolu podívejme na složky těch kroků v potřebných detailech.

Technické vybavení pro práci z domu

Počítač

Z pohledu technologií jsme na tom nejlépe, než jsme kdykoliv byli. Téměř jakýkoli počítač vyrobený v posledních 5 letech splňuje předpoklady pro práci z domu. Stačí ho jen připojit přes wifi či kabel k rychlému internetu a je to.

Pro práci z domova se více hodí laptop než stolní počítač. Je snáze přenositelný a i v malé domácnosti nebude zabírat téměř žádné místo. Na rozdíl od minulosti, kdy byl laptop považován za méně výkonnou náhradu stolního počítače, v dnešní době tento rozdíl neexistuje.

Internetové připojení

Druhým předpokladem je již zmíněný rychlý internet. Definice říká, že jakékoliv připojení s rychlostí stahování (downloadu) nad 10 Mbs (megabits per second) je považováno za rychlé. Samozřejmě, finálně záleží na specifických potřebách firmy jaká rychlost bude dostatečná.

Pro video editora, kdy dochází k přenosu obrovského množství dat oběma směry, bude 10 Mbs linka extrémně pomalá. Pro účetního, osobní asistentku či obchodního ředitele kontrolujícího jen pravidelné reporty, kontakty, smlouvy a e-mailovou poštu bude více než dostačující.

Vysokorychlostní linky jsou dostupné i v nejodlehlejších částech země. Je to jen otázka výběru provozovatele a vhodného programu.

Při přenosu nízkého objemu dat vám postačí dokonce už téměř všudypřítomný mobilní signál, mobilní telefon ne starší než 3-4 roky a přes něj dostupné 4G či LTE pripojení. Všichni mobilní operátoři v zemi poskytují datové balíčky, které sa dají velmi pohodlně a jednoduše využít ke sdílení rychlého internetu na počítači (tethering) téměř kdekoliv.

Mobilní telefon

Posledním povinným zařízením, které potřebujete, je mobilní telefon. Naštěstí doba faxů je dávno za námi a pevnou linku dokážeme při nízkých cenách paušálů oželet také.

Jiné vybavení je čistě volitelné podle specifických potřeb firmy. To už ale musíte vědět vy sami.

Organizovaní úloh při práci na dálku

Na organizování úkolů a veškeré práce nám slouží projektové nástroje. Jejich použití může oscilovat od jednoduché evidence úloh přes „odškrtávací“ až po komplexní evidování projektů, na kterých pracuje mnoho lidí ve stejnou dobu.

Který je nejlepší je definováno čistě velikostí týmu a individuálními potřebami firmy.

My v Audiolibrix jsme za roky existence vyzkoušeli mnohé, ale nejvíce se nám osvědčilo pro běžnou práci Trello. Používáme ho dodnes na operativní plánování úloh, editorialy či roadmapy a Freedcamp pro komplexní týmové projekty.

Výhodou Trella je velmi srozumitelný a přehledný Kanban systém, který připomíná posouvání post-it nálepek zleva doprava podle progresu na roli. Pochopení a přizpůsobení tohoto systému vám bude trvat nanejvýš pár dní.

V malých a středně velkých firmách patří mezi populární i nástroje jako Freelo, Monday, Asana, Wrike či Basecamp.

Každý z nich se vyznačuje jinými přednostmi a výběr je velmi individuální. Jelikož jsou to všechny známé a časem odzkoušené nástroje, zařazení kteréhokoliv produktu do procesu je otázka dní, nanejvýš týdnů.

U většiny z nich dostanete možnost zkoušky na 14-30 dní zdarma, nebo velmi zvýhodněné první měsíce. U Trella dostanete dokonce do velmi vysokých specifikací možnost jeho užívání zdarma. Navždy. Pokud nepotřebujete množství nabízených volitelných součástí, je to pro začínající remote firmu ta nejlepší volba.

Všechny zmiňované nástroje mají vypracované kvalitní onboarding videa, FAQ sekce a fóra. Pokud narazíte na nějaký problém, můžete si být jisti, že o něm již psalo a řešilo ho desítky či stovky jiných uživatelů po celém světě.

Pokud jste nikdy s podobnými systémy nepracovali, tak je na místě jich opravdu zkusit několik, možná i přes paralelní testování ve stejnou dobu a se stejnými zadáními a vybrat si na základě osobní zkušenosti to nejvíc vyhovující řešení.

Pak stačí už jen kreditní karta či PayPal a váš tým může začít fungovat.

Spolupráce při práci z domu

Druhou důležitou složkou při organizování společné práce je vytvoření prostředí na spolupráci.

Pokud ve firmě umíte vše ukládat na lokální server (dělá to vůbec ještě někdo?), při kolaboraci na dálku musí být data přístupná odevšad. A nejen přístupná, ale také přizpůsobená na spolupráci.

Na rozdíl od kanceláře, kdy dokument, na kterém jste pracovali, můžete přinést na memory sticku a sedě na židli vedle sebe společně hledět do jednoho monitoru, při práci na dálku potřebujeme imitovat něco podobného bez zbytečné komplexity.

Data v cloudu

Mít data na jednom místě a dostupné všem, kteří s nimi potřebují pracovat, je základem úspěchu. Pokud požadujete od lidí produktivitu, musí být schopni fungovat podobně, jako by seděli vedle sebe v rohu kanceláře.

Na bezpečné uložení dat pro týmy bez ohledu na jejich velikost se nám nejvíce osvědčil Drive od Google. Je spolehlivý, rychlý, bezpečný a automaticky poskytuje sadu nástrojů Gsuite, které se staly standardem při spolupráci i u nás. K těm se ale dostaneme později.

Kromě Disk Google existuje řada podobných služeb na trhu, které v mnohém kopírují svou funkcionalitu a zároveň každý z nich přináší něco unikátního.

Dropbox je například rychlejší v synchronizaci, ale daleko nákladnejší při větších objemech dat. Onedrive od Microsoft nabízí alternativu týmům, které před Google nástroji upřednostňují ty od Microsoft. Office365 je totiž integrální součástí jejich řešení.

Mezi další podobné systémy patří ještě Amazon Cloud, pCloud či Box.com.

Výběr nejvhodnějšího řešení je dán tím, co je pro vás podstatné. U někoho převýší v prioritách jednoduchost práce, u jiného rychlost, objemy dat, cena či dostupné služby.

Nástroje na spolupráci

Pokud již máte všechna data dostupná v cloudu, potřebujete mít k dispozici nástroje, které dokáží replikovat lokální chování. Samozřejmě je možné posílání souborů a dokumentů e-maily, ale takový systém z pohledu spolupráce působí kostrbatě, zdlouhavě a hlavně neprakticky.

Na pravou spolupráci, podobně jako umístění dat, potřebujete cloudové nástroje. Mezi ty nejznámější, které, jak jsem zmiňoval, používáme i my, patří nástroje z balíku GSuite. Je v nich klasický textový editor, tabulkový procesor, nástroj na prezentace, kreslení, datové modelování a další. Navíc GSuite nabízí vše spojené s Gmailem, který je jeho základem. Od mailového klienta, serveru, správy domén či vlastních mailových skupin.

Při tvoření a editování jakéhokoliv dokumentu v balíku GSuite není třeba jeho přenos mezi uživateli, ale jen vzájemné sdílení přístupu. Tak na jednom listu, finančním plánu či firemní prezentaci může pracovat několik lidí. Postupně, nebo najednou bez jakýchkoliv prodlev.

Podobné nástroje nabízí již zmíněný Office365 (Word, Excel, Powerpoint a další) jakož i Dropbox se svým jednodušším systémem Dropbox Paper.

Potřeba je definována, jako při všem, individuálně, ale kterýkoli z těchto produktů dokáže pokrýt potřeby týmů od pár osob až po týmy se stovkami lidí.

Interní dokumentace, wiki či procesy

Přestože kolaborační nástroje uvedené výše jsou vynikající k mnoha scénářům, nepokrývají automaticky všechny.

Jejich největší nevýhodou je komplikované strukturování dokumentů do klasických složek a jejich nepružnost ve formátování.

Tento problém se stane více viditelný, pokud potřebujete někde evidovat opakující se procesy, návody, interní wiki stránky a podobně. Neflexibilní struktura udělá z klasických složek dříve či později bludiště.

Pokud chcete dosáhnout větší přehlednosti, strukturovanosti a flexibility, je třeba sáhnout po produktech jako Notion, Evernote nebo Zoho Notebook.

Tyto systémy umožňují dosáhnout doslova jakékoliv struktury poznámek, dokumentů, procesů či návodů s výkonným vyhledávacím systémem.

My jsme po letech používání Evernote přešli na Notion a Airtable pro tabulkově orientované informace a s oběma jsme velmi spokojeni.

Komunikace při práci na dálku

Třetí složkou fungování týmu při práci na dálku je jednoduchá komunikace. Na běžné potřeby samozřejmě stačí telefon, ovšem to je jen základ.

V kanceláři mnoho komunikace proběhne při osobním setkání u stolu, v zasedačce nebo v kuchyňce při kávě. Jelikož nic z tohoto při práci na dálku není možné, musíte mít k dispozici jiné formy.

Mnoho komunikace nepotřebuje okamžitou odpověď a její dožadování je ve většině případů jen zlozvyk daný osobní přítomností. Nejtěžším momentem při práci na dálku proto není technické zabezpečení, definování nástrojů na spolupráci, ale způsob komunikace.

Asynchronní komunikace

Mezi nejznámější asynchronní formy komunikace patří všem dobře známý e-mail. Jeho asynchrónnost je definována způsobem, jak rozhovor probíhá.

Napíšete někomu e-mail. Příjemce ho najde někdy hned, někdy později. Odepíše, když bude moci či chtít. Celý proces se odehrává v různých časech a tudíž asynchronně.

Pokud jste zvyklí na posílání e-mailů, při práci na dálku velmi rychle narazíte na neukočírovatelné objemy. Aby produktivita neklesala z ustavičného odpovídání na špatně přehledné e-mailové nitě, je lepší sáhnout po komunikačním klientovi. Chatu.

My jsme si před lety vybrali Slack a nikdy jsme nelitovali. Na rozdíl od e-mailu, chat umožňuje kromě klasické ICQ komunikace mezi dvěma účastníky vytváření společných kanálů, kde na základě oddělení, témat či problémů dokáže komunikovat více lidí na jednom místě. Bez zatěžování ostatních.

Komunikace může být doplňována různými multimediálními soubory či odkazy. Proti e-mailu je daleko přehlednější a rychlejší prohledávání.

Kromě Slacku je na trhu mnoho jiných podobných nástrojů. Z těch nejznámějších doporučuji k vyzkoušení stále volně dostupný Telegram či Zoho Cliq z jinak komplexního balíku Zoho One.

Mnohé projektové nástroje zmíněné na začátku, poskytují vlastní integrované chaty a tak výběr je opravdu definován individuálními potřebami, velikostí týmu a financemi.

Implementace a přechod z e-mailu na chat je záležitostí nanejvýš pár dní.

Synchronní komunikace

I přesto, že většina komunikace při práci na dálku může fungovat asynchronně, v závislosti na potřebách firmy je třeba zajistit i nástroje na synchronní, jinak řečeno komunikaci v reálném čase.

Při komunikaci mezi dvěma lidmi je stále nejjednodušší telefon. Pokud není nutné, aby si účastníci cokoli prezentovali, mobilní signál a jakýkoliv telefon je postačující.

Na diskusi mezi více účastníky, nebo dvěma s potřebou vizuální prezentace, slouží tzv. videokonferenční systémy.

Na rozdíl od klasických konferenčních systémů, které byly výbavou každé místnosti v časech ne tak dávných, jsou moderní videokonferenční systémy založené na kvalitním přenosu obrazu a zvuku přes internet. Není třeba zakupovat žádné pevné linky, ústředny či drahé zasedačkové terminály.

Každý z uživatelů má nainstalovaný program na svém počítači. Připojením se v dohodnutém čase se všichni účastníci nejen vidí navzájem, ale zároveň mohou sdílet obrazovku s dokumenty, prezentacemi, tabulkami, ukazovat videa či přehrávat zvukové nahrávky pro všechny.

My téměř od počátku existence používáme Zoom. Je to jednoduchý nástroj, který funguje rychle a kvalitně nejen na počítačích, ale i mobilních zařízeních. Na rozdíl od komerčně známejších řešení jakými jsou GoToMeeting, Skype či Google Hangouts je práce se Zoomem jednoduchá i pro úplné začátečníky. Jeho instalace a funkčnost je záležitostí minut a jeho cena nesrovnatelně nižší.

Videokonference při práci na dálku poskytují alespoň částečnou náhradu osobního setkání a na rozdíl od telefonického kontaktu se účastníkům dostává i zpětná vazba z mimiky a gestikulace ostatních účastníků.

Měřící nástroje a vyhodnocování práce z domu

Při práci z domu musí být povinnou součástí měření (trackování) a vyhodnocování.

Měření práce není nutně pokusem o monitorování všeho, co zaměstnanci dělají, ale oboustrannou evidencí toho, co bylo uděláno.

Jak řekl Peter Drucker, jen to, co je měřeno, je menežovatelné.

Měření práce dává prostor k tomu, aby práce byla vyhodnotitelná a následně, pokud je k tomu prostor, optimalizovaná.

Jak víme, zda potřebujeme nového člověka či lepší nástroj do týmu? Jen tak, že vyhodnotíme předešlé výsledky, zkusíme je analyzovat a jednáme na základě jejich výsledků.

My od začátku v Audiolibrix používáme pro měření a reportování práce Toggl. Je to jednoduchý nástroj a defacto standard v této kategorii.

Jako se vším, co zde zmiňujeme, existuje mnoho dalších osvědčených nástrojů. Mezi ty, co jsme zkoušeli a považujeme je za skvělé, patří Clockify, Hubstaff či přímo ve Freedcampe integrovaný time tracker.

Z měsíčních výkazů vidíte, co je repetitivní a vyplatí se automatizovat, co je podceňováno a potřebuje podporu jiných, co nefunguje a musí být kompletně přeorganizovalo.

Primárním účelem měření času pracovníků není jejich kontrola. Na to žádný systém neexistuje. I pracovník sedící uprostřed open office, vedle svého manažera, dokáže projít dnem, aniž udělal něco užitečného. A zároveň zaznamená neuvěřitelné.

Když si budete vybírat systém na trackování práce, doporučuji vybírat nástroj, kde můžete centralizovaně definovat projekty, které chcete mít používané všemi. Tak se vyhnete zbytečným problémům, kdy každý pracovník používá vlastní terminologii a sjednocení výkazů je nakonec téměř nemožné.

Produktivita při práci na dálku

Ztráta produktivity je největším strachem každého majitele firmy u týmu pracujícím na dálku. Mnohé studie za poslední dekádu dokazují vždy znovu a opět, že jde o neopodstatněný strach. Přesto je mezi námi stále přítomen.

Produktivita není něco, co musí být definováno či měřeno jen u pracovníků sedících mimo kancelář. Pokud máte v týmu lidi, jež předem podezříváte, že nebudou fungovat produktivně z domu podle vašich představ, už teď víte, že tak nefungují ani ve vaší přítomnosti.

Žádný nástroj neudělá z neproduktivního zaměstnance produktivního.

Každý člověk dokáže najít tu nejlepší kombinaci podmínek na produktivní práci, má-li k tomu prostor.

Striktně definované prostředí, tradiční open offices, neustálé vyrušování kolegů, nesnesitelné ticho či hluk, smrad či chlad. Společné prostředí nebere ohled na jednotlivce a tedy ani na jeho produktivitu.

Při práci na dálku, kdy je podstatný výsledek a ne vydržení na jednom místě během pracovní doby, prostředí definované individuálně poskytuje ultimátní prostor k dosažení vysoké produktivity.

Pokud k ní přidáte svým lidem i jen mírnou flexibilitu v tom, kdy musí začínat, končit, chodit na obědy a podobně, produktivita poroste jakoby zázrakem.

Pokud hledáte nástroje, které pomohou s produktivitou lidem, kteří samostatně pracovat neumí, doporučuji vyzkoušet techniku Pomodoro či GTD.

Ačkoliv většina technik a nástrojů je spíše zaměřená na efektivitu, v jistém ohledu dokážou pomoci lidem i s produktivitou.

Bezpečnost při práci na dálku

Pokud patříte mezi odpůrce práce na dálku z obavy o bezpečnost vašich dat a informací, vaše obavy jsou zbytečné.

Ne proto, že by bezpečnost byla nepodstatná. Ale její dosažení je stejně komplikované v kanceláři, jako při práci z domu.

Pokud důvěřujete jen vlastní síti a síťovým prvkům nad nimiž máte kontrolu, práce na dálku nemusí nic změnit.

Nástroje jako VPN (virtual private network) přes které se každý zaměstnanec musí připojit na firemní server, než udělá cokoliv dalšího, je stejně komplikované a bezpečné z kanceláře jako z jakéhokoliv jiného místa.

Pokud při výběru nástrojů dbáte na bezpečnost při každém kroku, tj vybíráte si jen ověřené a dobře podporované systémy, pravidelně se staráte o update jak vybavení, tak software, strach opravdu není na místě.

Zaměstnanec doma si dokáže zkopírovat a odložit informace, které by neměl. Bohužel totéž dokáže udělat odhodlaný pracovník i uprostřed kanceláře.

Když Edward Snowden dokázal vynést informace z nejpřísněji střežených prostorů světa, pod drobnohledem NSA, rozhodně to nebude problém pro někoho odhodlaného z vaší firmy.

To neznamená, že bezpečnost není podstatná či dokonce neproveditelná.

Podstatné je uvědomění, co opravdu znamená nebezpečí a co je jen zbytečnou paranoiou.

Mnohému lze předejít dobře vypracovanými procesy a pravidly, avšak to je příliš komplexní téma na tento krátký článek. Vrátíme se k němu někdy v budoucnosti.

Pokud pracujete jako mnoho jiných firem, podstatnými bezpečnostními riziky pro vás bude sdílení hesel, nechráněné připojení k firemním systémům a ztráta zařízení s citlivými daty.

Dobrá zpráva je, že všechny tyto problémy jsou snadno řešitelné i bez obrovského množství předchozích zkušeností.

Bezpečné uchovávání hesel

Pokud patříte k jedné z těch firem, která využívá mnoho internetových služeb a tedy hesel, některý z tzv. password manažerů vám rozhodně zjednoduší život.

Password manažer je nástroj, který pod ochranou jednoho komplexního hesla, které si uživatel zvolí, uchovává všechny ostatní. Odpadává vám tak potřeba pamatovat si více hesel kromě toho jednoho. Kromě schopnosti uchovávat bezpečně všechny používané hesla, umožňuje jejich bezpečné sdílení mezi více uživateli.

Když používáte služby, ke kterým přes jeden účet přístupuje více lidí, sdílení hesla přes takovýto password manažer je nejlepší cesta. Heslo nikdy neopustí bezpečné prostředí šifrovaného manažera a v případě změny je nové heslo dostupné všem, kterým má, bez nutnosti oznamování změny. Navíc kromě bezpečnosti přináší do práce mnoho pohodlí.

Na počítači, tabletu nebo mobilu dokáže password manažer vyplňovat hesla na webových stránkách, aniž byste je museli kopírovat či dokonce přepisovat ručně.

Pokud jste zvyklí na ukládání hesel do password manažerů webových prohlížečů, koncept samostatného password manažera je vám tedy dobře znám. I když jste to možná netušili.

Mezi nejlépe hodnocené z pohledu bezpečnosti a jednoduchosti patří systémy Dashlane, LastPass, 1Password, Passcamp nebo Keeper. Výběr je podmíněn velikostí týmu, podporovanými platformami a finančními preferencemi. Každý z nich je však prověřený obrovskou komunitou uživatelů a lety na scéně.

Bezpečné připojení k internetu

To nejdůležitější z pohledu bezpečnosti při práci na dálku je bezpečné připojení k internetu. Je to i ta nejobávanější část všech zaměstnavatelů.

Pokud pracují zaměstnanci z domu, problém je vyřešen. Alespoň částečně. Pokud však pracují z kaváren, hotelů či náhodných wifi hotspotů, je nutné zajistit připojení jak to jde.

Tím nejpraktičtějším a nejnutnějším řešením je VPN (virtual private network). Jde o bezpečné připojení přes tzv. tunel. Počítač se přes klienta nainstalovaného na počítači připojí na bezpečný server a ten vede veškerou následnou internetovou komunikaci přes vytvořený bezpečný tunel.

Pokud vám to zní komplikovaně, je to vcelku jednoduché. O všechno se za vás postará zmíněný klient a jednoduché nastavení.

Při VPN připojení není možné komunikaci nijak odposlouchávat a tak i když se zaměstnanec připojí z nejfrekventovanější restaurace v cizím městě, bezpečnost připojení je zaručena. Základem je jeho okamžitá aktivace hned po prvním připojení na internet.

Při firmách s větším důrazem na bezpečnost či potřebou přístupu na lokální servery firmy, může být VPN server součástí interní infrastruktury. Pro ostatní stačí běžné komerční aplikace jako CyberGhost VPN, VPNunlimited, ExpressVPN alebo NordVPN.

Povinné šifrování zařízení

U každého zařízení, které je používáno ve firmě, by bez ohledu na jeho použití mělo být nastaveno šifrování dat. Nezáleží přitom, zda počítač sedí uprostřed kanceláře, nebo leží na stole vzdálené Costa kavárny.

Šifrování disku zaručuje, že i když dojde k odcizení, data, informace a hesla uložená na disku jsou pro nového majitele nečitelná.

Každé moderní zařízení vyrobené v poslední pětiletce nabízí automatické, nebo lehce nastavitelné šifrování.

Po nastavení a vytvoření bezpečného hesla se zařízení o zbytek stará samo. Uživatel nepotřebuje nic více dělat. Hlavním předpokladem je zvolení bezpečného hesla, kterým se do zařízení uživatel přihlašuje. Heslo kromě přihlášení odemkne přístup k celému šifrovanému úložišti a pro uživatele se jeví zcela transparentně.

U mobilních zařízení není možná volba hesla. Ty fungují na PIN kódech, passkódech, otiscích prstů či skenu obličeje. Čím bezpečnější je zvolená ochrana zařízení, tím větší jistota, že i při ztrátě zařízení je to jen „pojistná událost na kus železa“ a ne potenciálně obrovský bezpečnostní problém.

Zde jen zdůrazňuji, že každý firemní telefon je de facto zařízení, které pracuje pro vás na dálku, i když jste to tak nikdy nebrali.

Pokud mají zaměstnanci přístup přes mobil do firemního e-mailu či jiného interního systému, je jedno, jestli ho nosí pracovník, který do kanceláře nechodí, nebo ten, co odchází a přichází denně. Bezpečnostní pravidla musí platit pro všechny stejně.

Čtyři kroky ke spuštění práce na dálku

V prvním okamžiku se zdá spuštění práce na dálku příliš komplikované a komplexní. Je potřeba zajistit bezpečnost, naučit lidi pracovat s nástroji, zpřístupnit data, informace, hesla …

Vše je věcí postupných kroků.

Nesnažte se v jeden den vyřešit všechno. Ani my v Audiolibrix, navzdory rokům zkušeností s prací na dálku, nezkoušíme nové lidi naučit vše v jednom kroku. Děláme to postupně tzv. onboarding processem. A i my sami se stále snažíme zdokonalovat existující a nacházet lepší fungující řešení.

Krok č.1

V prvním kroku musí dostat zaměstnanec počítač a telefon, který si může odnést domů, spustit a připojit se přes něj na internet.

Pokud počítač novému zaměstnanci dáváte tak či tak, není v tom rozdíl. Kryptování disku je nastaveno, VPN služba aktivní, dočasné heslo předáno, firemní e-mail aktivován.

Krok č.2

Po prvním připojení zaměstnanec v mailu najde další instrukce. Pozvánky do systémů jako Trello, LastPass, Freedcamp či Slack, které jste předtím vybrali a aktivovali.

Pokud tyto služby zatím nemáte vybrány a rozběhlé, můžete tak udělat průběžně. Zaměstnanec je již na internetu, je na telefonu a má funkční e-mail. Jeho virtuální kancelář je tedy plně připravena.

Krok č.3

Abyste mohli efektivně začít fungovat, základem je rozběhnutí komunikačních kanálů. Na asynchronní komunikaci máte zmíněný e-mail. Na tu synchronní si můžete nainstalovat například zmíněný Zoom.

Přes Zoom a sdílenou obrazovku můžete začít pracovat na společných věcech. Umíte si ukázat co potřebujete, vidíte se a bavíte, jako byste seděli v jedné kanceláři. Můžete se také společně dívat na jednotlivé prvky systému a učit se je obhospodařovat k vašim potřebám společně.

Nainstalováním Slacku či jiného chatu si zpřístupníte kanál na rychlou komunikaci bez nutnosti telefonovat či vést videokonferenci. A jste propojení.

Krok č.4

Můžete komunikovat, můžete se připojit na internet. Nyní potřebují všichni přístup k datům. Pokud je to striktně interní úložiště, přes firemní VPN se může každý, kdo není v kanceláři, připojit na interní síť. Počítač se bude tvářit, jakoby ležel na stole v kanceláři.

Pokud umíte data přenést a sdílet v některém z cloudových řešení, celý postup bude o to jednodušší.

Nyní zbývá už jen vyladění přístupů ke všem používaným systémům a zavedení procesů, jak má firma v novém nastavení fungovat.

Pár slov na závěr

I ta nejneřešitelnější situace se dá vyřešit, pokud k ní přistoupíme v malých krocích. Smyslem postupného zavádění jednotlivých kroků není dosažení ideálního stavu na první pokus a hned. Vše potřebuje svůj čas. Postupně se věci začnou rýsovat v nových tvarech až to najednou nebudete už tak nepředstavitelné.

Vydejte se na cestu a hledejte odpovědi na otázky postupně. Tak, jak to děláte při všem, co ve firmě musíte řešit. Ani tam jste nazačínali s vyřešenými otázkami každého kroku. Začali jste a postupně budovali chodník, po kterém jste kráčeli.

Zavedení práce na dálku je podobná výzva. Stačí udělat první krok a…

Jak se připravit na práci z domu a zvládat ji dlouhodobě

Ivan Sabo — Thu, 02 Apr 2020 10:25:00 +0000

Začít psát článek s tímto názvem je v dnešní době minimálně provokující. Koronavirus alias Covid-19 udělal z většiny světové populace, aniž by si to vůbec kdokoliv přál, pracovníky z domu.

Většina z těchto lidí, mezi které můžete patřit i vy, byla postavena před situaci, s níž neměla dosud žádnou zkušenost. Transformace však nenastala postupně, ale doslova ze dne na den.

Pokud patříte mezi ty šťastné, kteří z domu pracovat mohou a jen bojujete s tím, jak to dělat nejlépe, jste na správném místě.

Pokud mezi ty šťastné nepatříte a chtěli byste, pro vás bude asi lepší začít článkem Kde hledat a jak najít práci na dálku. V každém případě doporučuji i vám přečíst článek až do konce, abyste věděli, zda to, co hledáte, je opravdu to, co najít chcete.

Zdá se vám, že slovo šťastných výše používám v ironickém tónu? Není tomu tak. I když se vám situace, ve které jste se ocitli, může zdát jakkoli surreální či dokonce nepříznivá, máte práci. Tisíce a tisíce lidí, co sedí doma bez šance dělat cokoliv, by s vámi měnilo okamžitě. Je tedy čas akceptovat změnu a vytěžit z ní všechno pozitivní.

Příprava prostředí

Prvním a často největším problémem každého začínajícího pracovníka z domu je vymezení prostředí na práci. Najít si místo, kde se usadíte a budete tam umět fungovat, je náročné, i když máte svůj byt celý pro sebe. Pokud v něm máte navíc partnera a děti, je to výzva hodná zamyšlení.

Místo, kde budete sedět a pracovat musí být definováno jako pracovní. Abyste si k němu od počátku budovali psychologickou vazbu jako k místu výkonu práce.

Pokud si za pracovní místo zvolíte prostor, kde běžně trávíte svůj volný čas, po krátké době se začne jedno slévat s tím druhým. Lidé kolem vás a postupně ani vy sami nebudete vědět, kdy pracujete a kdy už ne.

Nejlepší je samozřejmě zřízení vlastní pracovny nebo rohu v místnosti s pracovním stolem. Pokud takovými možnostmi nedisponujete, vymezte si místo, které vy sami i všichni kolem vás budou s prací spojovat. U mě to dlouhá léta byla jedna strana kuchyňského stolu. Když jsem seděl tam, byl jsem v práci. Na stejném místě jsem nikdy nejedl, nečetl, ani neseděl, když jsme měli návštěvu.

V mnoha případech však nemáte na výběr a skončíte buď v obývacím pokoji, kuchyni na svém obvyklém místě nebo v ložnici. Pokud se tak stane, zkuste vymyslet, co odliší pracovní nasazení a soukromou existenci jak pro vás samotné, tak pro zbytek rodiny.

V kuchyni to může být pracovní židle, v obýváku křeslo s deskou na stehnech, v ložnici malý stolek a židle před čelem postele. Někdy jen změna osvětlení nebo dočasná změna rozložení nábytku přinese požadovaný výsledek.

Podstatné pro vás a okolí je signál, že navzdory přítomnosti v soukromých prostorách jste v tom momentě někde úplně jinde.

Pokud se přes veškerou snahu a prozkoumání dostupných možností nemůžete odstřihnout od sdílených prostor, posledním východiskem jsou sluchátka. Nejlépe ty s eliminací hluku (noise cancelling headphones), ale poslouží i zcela obyčejné. Samozřejmě nezpůsobí úplnou zvukovou izolaci, ale odstřihnou vás od přímého kontaktu s lidmi kolem a dají jim signál, že i když jste v jejich přítomnosti, jste někde úplně jinde.

Limitace rozptýlení

Při přípravě prostředí na práci je důležité brát v úvahu možné rozptýlení. Někdy vyhovující místo po stránce pohodlí či prostoru je zcela nevhodné po stránce stálých podnětů z okolí.

Pokud je kuchyňský stůl to nejprostornější místo, ale partner či děti tráví většinu času na stejném místě, je třeba hledat dál. Pro ty, co bydlí sami a nemají problém se sdílením prostor, rozhodují jiné faktory. Lidé závislí na televizi by rozhodně neměli pracovat z obývacího pokoje, lidé se stálou chutí něco jíst zase v kuchyni s ledničkou na dosah.

Čím více eliminujete možné rozptýlení na začátku, tím snadněji se dokážete soustředit na ostatní, podstatnější věci. Časem se tato rozptýlení stanou stejně ignorovatelné jako automat s kávou zdarma v kanceláři, nebo stále běžící zprávy v kuchyňce. Na začátku však nenechávejte nic, co o sobě tušíte či víte, náhodě.

Budování zvyků

Odjezd do práce ve stanovený čas a vybraným způsobem je zvyk. I když se tomu mnozí bráníte a nepřipouštíte si to, většina dní a aktivit se točí kolem zvyků a rutin.

Práce z domu není jiná. Než se nový pracovní styl stane přirozeným, budete si muset vytvořit návyky, které vám v tom pomohou.

Jak jsem psal výše, vytvoření pracovního prostředí je prvním krokem. Víte, kam půjdete a jak budete pracovat. Nyní zbývá vyřešit, kdy a jak to budete dělat.

Práce z domu láká ke zvolnění stylu. Přirozeně. Jste přece doma. Abyste však od začátku uměli oddělovat práci a soukromí, doporučuji následující návyky:

definujte si pracovní dobu – pokud nemáte pracovní dobu určenou zaměstnavatelem či samotnou prací, definujte si, kdy budete pracovat a kdy už ne. Flexibilita je samozřejmě možná, ale základní stanovení pravidel vám pomůže s oddělováním práce a soukromí.

zvolte si styl oblékání – pro mnohé z vás bude oblékání prvním osvobozením. Žádné úzké kostýmky, nepohodlné boty či obleky. Na druhé straně, i když nastane taková volnost, je dobré si zvolit pracovní oblečení. To nejen pomůže s oddělením soukromí a práce, ale přinutí vás k dodržování návyku „chození do práce“. Mentální oddělení těchto dvou částí života dostupnými signály pro náš mozek je z dlouhodobého hlediska extrémně prospěšné.

připravujte si denní plán – aniž byste si to vůbec uvědomovali, práci v kanceláři definuje pracovní plán. Prostředí, kolegové, interakce se zákazníky… Vše vám pomáhá v tom, abyste věděli, co a kdy dělat. Při práci z domu, kdy přicházíme o všechny podpůrné prvky z prostředí, je důležité předem si definovat, co chcete v daný den udělat. A často i kdy.

transformujte návyky z práce do domácího prostředí – na začátku práce z domu si nejvíce uvědomujeme, co všechno se změnilo. Ranní standup se najednou nekoná uprostřed office, na polední přestávku nejdete s kolegy a ani kávu v kuchyňce s kolegyní si dopřát nemůžete. Než se vám začne zdát, že přicházíte o hodně, zkuste transformovat stávající do nového. Standup můžete dělat s kolegy přes video konferenci, na oběd místo s kolegy půjdete s partnerem a dětmi a místo kávy s kolegyní si jen na chvíli zavoláte nebo pošlete pár zpráv na chatu. Důležité je hledání alternativ, ne smutnění nad ztraceným.

netransformujte návyky z práce do domácího prostředí – ne, nespletl jsem se. Nyní je čas na posouzení návyků a jejich nezbytnosti. Pokud dříve byly součástí nevědomého rituálu i navzdory tomu, že jsme nevěděli, proč je děláme, nyní je čas na revizi. Je opravdu denní standup nezbytný? Nestačí jen jednou dvakrát týdně? Opravdu je třeba natáhnout oběd na povolené maximum, nebo raději skončit s prací dříve? Potřebujete tolik mluvit s kolegy o plánech na víkend, když vás nikdo nenutí někde sedět určité množství hodin? Je nutné svolávat celotýmové porady každý týden, nebo dělat více selektivní videochaty? Co nedávalo smysl v kanceláři je třeba při práci z domu definitivně odstranit z cesty.

zapisujte si, co děláte – zapisování si toho, co děláte (ať už manuálně, nebo přes trackovací systém), vám pomůže s udržováním přehledu, na čem trávíte kolik času, zda vše, co děláte, dává smysl, a zda něco z toho není kandidát na optimalizaci. Na rozdíl od kanceláře to pomáhá nejen s evidencí, ale i s psychickou pohodou a s vědomím toho, že dosahujete cílené efektivity a produktivity. Ale k tomu se ještě vrátíme později.

Změna způsobu komunikace

Zvyk, který se stává největším kamenem úrazu a je třeba věnovat mu samostatný prostor, je způsob, jak komunikujete s lidmi.

Nejvíce budou trpět ti, kteří milují osobní kontakt s ostatními. Neznamená to, že neexistuje alternativa, ale třeba předem počítat s radikální změnou.

definujte si komunikační kanály – není nic horšího, než když každá komunikace předchází hledání, co a jak použít. Z původně malé frustrace se stane velmi rychle paralizující problém. Pokud vám nedefinuje firma, který systém používat, vyberte si předem sami, co budete chtít používat vy a abyste byli kompatibilní, i ostatní. Zvolte si systém na asynchronní (email, chat) i synchronní komunikaci (telefon, videokonference) tak, aby při slově „zavoláme si“ či „napiš mi to“ každý věděl, co to znamená. Předem definované kanály vám pomohou s jednodušším přechodem. Nebude to opakované trápení, ale jen změna, kterou je třeba přijmout.

definujte si transformační tabulku – pokud jste byli zvyklí na některé formy komunikace při specifických událostech, předem si definujte náhradu. Jak jsem psal výše, standup z kanceláře se může přesunout na videokonferenci, ranní probírání posledního víkendu na chat. Denní update od osobního asistenta se při novém pracovním uspořádání může odehrávat po telefonu. Transformační tabulka odstraní hned na začátku nutnost přemýšlet znovu a znovu, jak to udělat nejlépe. Stačí ji jen dohodnout a po krátké době bude stejně zažitá jako cokoli, co fungovalo předtím.

najděte si pro sebe nejvhodnější řešení – nebojte se zkoušet různé možnosti, nástroje a systémy. Navzdory mému doporučení na Zoom, pro váš tým o 5 lidech může lépe fungovat možná Whatsapp. Nebo Skype. Každý tým je jiný.

Dohled nad časem

Jak jsem zmiňoval výše, zapisování činnosti a času je při práci bez kontroly velmi důležité a prospěšné. I když se to tak na začátku nemusí jevit.

Čas při práci z domu dostává zcela novou perspektivu. Přestože získáte čas, který jste předtím ztráceli cestováním, bez dohledu na to se však začne přelévat pracovní čas do soukromého. A často i naopak. Pokud v kanceláři byli kolegové přirozeným systémem pro sledování času a pracovní doby, doma to musíte dělat vědomě a sami.

Zmíněné zapisování činnosti či trackování času je dobrým způsobem, jak neustále udžovat kontakt s tím, co děláte.

Pro některé může fungovat nastavení budíku na konec pracovní doby, pro jiného přirozený rytmus rodiny. Podstatné je předem vědět, co bude pracovní čas a co už soukromý.

Práce v kanceláři je i přesto, že mnohé firmy tlačí zaměstnance do extrémních přesčasů, stále přirozeným kontrolním systémem. Nikdo se necítí v kanceláři doma. Alespoň doufám, že ne. Bez jakéhokoli sledování cítíte vnitřní potřebu prostory opustit a jít domů. Stejný pocit doma nenastává. Pokud nebudete mít předem stanovené kontrolní mechanismy, práce z domova se pro vás po krátkém čase stane nesnesitelná.

Tečka na závěr

Přestože práce z domova nemusí být pro každého, dává nám obrovské možnosti. Koronavirus časem pomine a mnozí se s radostí vrátí do kanceláře. Přesto evaluace toho, co děláme, či přehodnocování našich zvyků a potřeb může pozitivně ovlivnit i ty největší odpůrce. Pokud v běžném životě není nikdy čas na zastavení se a zvážení možností, v tomto neběžném životě je to přímo naší povinností. Podobná šance se nemusí už nikdy opakovat. Někdy opravdu je i to špatné pro něco dobré. Zkusme z toho tedy vytěžit maximum.

Dopis majitelům firem v nejtěžších časech

Ivan Sabo — Wed, 18 Mar 2020 05:11:03 +0000

Každá z firem, která si neosvojila nebo se nepřipravila na práci na dálku, stojí nyní před obrovským dilema – říct lidem, aby zůstali doma a ztratili zisk, nebo je nechat chodit do práce a riskovat nakažení?

To nejpodstatnější, co si každý z nás majitelů nějaké firmy musí uvědomit, je, že na toto rozhodnutí nepotřebujeme posvěcení nikoho jiného. Vlastně, ne že posvěcení nepotřebujeme, vy na něho ani nesmíte čekat.

Jako je samotné podnikání postavené na našich rozhodnutích, i „nepodnikání“ je jen a jen naše rozhodnutí.

Pro ty, kteří s takovým vážným krokem bojujete a přes veškerou snahu se neumíte rozhodnout, co udělat, je tento článek. A vlastně nejen pro ně. Pro nás všechny.

Zavření vs oddalování zavření

Mnoho firem a vás, jejich majitelů, stojí před obrovským dilema.

Někteří si myslíte a doufáte, že se vaši zaměstnanci nenakazí. A někteří dokonce, že z paniky u konkurence ještě možná vytěžíte.

Jiní zase, že když necháte lidi sedět doma, nevyděláte ani na slanou vodu. A někteří, že vás to úplně zruinuje.

Jestli jste z první skupiny, věřte, že vaši zaměstnanci, kamarádi či rodinní příslušníci se nakazí, pokud nezůstanou doma. Někteří dřív, jiní později. Pokud budou nadále chodit do práce mezi ostatní lidi, není to jestli, ale kdy.

Jestli jste z druhé skupiny a bojíte se, že zavření vás zruinuje, uvažujme spolu.

Pokud budou chodit zaměstnanci do práce, možná utáhnou další tři dny. Možná deset. Nakonec se ale někdo z nich nakazí a následně nakazí další. Možná všechny. Potom už nezbyde nic jiného než zavřít. Za úplně jiných podmínek. Za předem nejasných prognóz.

A možná někteří z nich dokonce zemřou.

Je to teda předem prohraný boj? Vůbec ne, jen není černobílý.

Třetí možnost

Co teda dělat, když se chcete rozhodnout správně? Co když nevíte jak a bojíte se? Zavřít? Nezavřít?

Strach je na místě. Ale i ve zdánlivě bezvýchodné situaci nemusí nakonec všechno dopadnout až tak zle.

Pokud je i jen teoreticky možné vaši firmu držet při funkčnosti na dálku, toto by měla v této chvíli být vaše priorita.

Nepřemýšlejte nad krátkodobými záchrannými akcemi, riskováním zdraví a životů vašich lidí. Odstřihněte se od všeho ostatního a soustřeďte se na to, jak dát věci do pohybu. Jak se připravit na práci na dálku. Všemi silami, všemi prostředky.

První krok je nejdůležitější. Nechte lidi doma. Dopřejte jim možnost zůstat zdraví a funkční. Aby za pár dní či týdnů mohli postupně začít fungovat. Abyste měli šanci doběhnout zameškané. Co nejdřív. A společně.

Pokud jste tak doteď nikdy nepracovali, nebude to lehké. Nikdo ale netvrdí, že to musí být dokonalé nebo plně funkční řešení hned na první pokus. Pokud však dokážete oživit operativnost firmy, byť jen na 25 %, je to stále o 25 % více, než když budete muset zavřít brány úplně a navždy.

Pokud máte stále možnost, oslovte lidi se zkušenostmi a znalostmi a nechte si pomoci. Něco, co jste vždy považovali za nemožné, může být vskutku jednoduché, pokud se na to podívá někdo zvenčí. Někdo, kdo ví, co hledá.

Žádné řešení nefunguje pro všechny

Pokud máte firmu, která stojí a padá na fyzickém výkonu lidí v terénu, ani vaše situace nemusí být předem ztracena.

Ano, pokud vám přestanou lidé podávat výkony na nejbližší 2-4 týdny, možná vás to dostane do kolen. Ale i ze starých a bolavých kolen se dá znovu postavit. Neriskujte, že tlakem na pár dní navíc položíte firmu a lidi v ní na lopatky.

Pokud zůstanou lidé zdraví, je šance, že do pár týdnů či měsíců to nejhorší odšumí a vy se vrátíte zpět do hry.

Podnikání je jako válka. Ne každá bitva se dá vyhrát. Ale ani po prohrané bitvě nemusí na poli zůstat ležet celé vojsko. Někdy umět ustoupit včas je ta nejrozumnější cesta. Zvažte ji.

Práce na dálku je vaše blízká budoucnost

Mnozí z vás, i přesto, že by dokázali fungovat na dálku, nikdy k takové změně ani nepřičichli. Nedovedli jste si nikdy představit, že to může fungovat. Že byste měli nadále kontrolu nad věcmi a produktivitou na místě.

Pokud stále váháte, dejte tomu šanci. Nyní je nejlepší doba na to překročit své vlastní limity a předpojatosti a rozšířit si obzory. Nejenže to může zachránit váš byznys, živobytí vašich zaměstnanců, ale i životy lidí. Takovou šanci a příležitost nesmíte odmítnout.

My s Michalem jsme založili a vedeme dvě firmy na dálku od prvního momentu. Velice rádi vám poradíme, jak můžeme. Neslibujeme zázraky, ani nemožné na počkání. Ale pokud umíme poradit a pomoci v prvních krocích, velmi rádi to uděláme. Napište nám. Za ten pokus to rozhodně stojí.

Pro ty z vás, co hledáte jen „manuál ke spuštění letadla“ připravujeme základní příručky k práci na dálku. Jedna bude pro zaměstnavatele, druhá pro zaměstnance. Věříme, že Vám pomohou.

Pomodoro technika – jak zvládat i nechtěné

Ivan Sabo — Thu, 06 Feb 2020 10:40:29 +0000

Žijeme v době neustálého přerušování. Sotva zahájíme jednu činnost, tlačí se nám do pozornosti další. A vzápětí další a… chviličku, jen se na něco podívám… tak, jsem zpátky.

I přes hrdinskou snahu udržovat pozornost na jednom úkolu, jednom zadání, které chceme dokončit, svádíme dennodenně doslova nelidský souboj. A přitom máme řešení na dosah. V téměř každé kuchyni.

V tomto článku vás zasvětím do tajemné a utajované techniky Pomodoro, která se předává z generace na generaci (už téměř 30 let). Techniky, jejíž komplexita je naprosto fascinující.

Vstupme spolu do světa… kuchyňského budíku

Vznik Pomodoro techniky

Když přišel začátkem 90. let italský programátor, podnikatel a později i autor Francesco Cirillo na nápad s kuchyňským budíkem, netušil, jak jeho metoda doslova převálcuje svět produktivity.

Myšlenka byla (a stále je) extrémně jednoduchá. Pokud máme před sebou velký úkol nebo sérii menších ale souvisejících úkolů, rozbitím takového zadání na definované malé časové úseky dosáhneme vyšší efektivity pramenící ze schopnosti krátkodobého soustředění.

Cirillo hledal během studia na univerzitě způsob, jak být produktivnější a hlavně se víc soustředit při čtení dlouhých textů a přípravě zadání. Zkoušel různé metody, až se mu do cesty dostal kuchyňský budík. Klasický, natahovací, který při odpočítávání hlasitě tiká.

Cirillo zjistil, že když práci přerušuje v předem definovaných intervalech (o tom trochu později), je pro něj lehčí se v daném úseku více soustředit. Zároveň potom není celý úkol až tak nepředstavitelný, jak se na začátku zdál.

Jelikož na své první experimenty používal budík ve tvaru rajčete, svou metodu nazval Pomodoro.

Pravidla Pomodoro techniky

Představte si, že máte před sebou úkol (tím nemyslím ze školy), na který budete potřebovat odhadem několik hodin.

Skličující už je samotné pomyšlení na to, že jakmile se do úkolu pustíte, budete nad ním sedět dlouhé hodiny. A to jste ještě ani nezačali.

V tu chvíli přichází na scénu Pomodoro.

Cirillův přístup – rozbití velkého úkolu na malé bloky času – vám umožní vidět i to nejtěžší zadání jako sled malých a lehce stravitelných úkolů.

Ukončením každého takového menšího úkolu jste už něco splnili a motivace pokračovat je mnohem silnější, než když po hodinách trápení nevidíte začátek ani konec.

Je mnohem jednodušší se ponořit do něčeho, s čím za půl hodiny skončíte. Než do něčeho, co bude ve vašich představách trvat… nekonečně dlouho.

Jelikož Cirillo používal na měření těchto bloků už zmiňovaný budík ve tvaru rajčete, časové úseky nazval pomodoros.

Pomodoro v praxi

Na začátku úkolu natáhnete kuchyňský budík na 25 minut a začnete pracovat. Když zazvoní, přerušíte práci na 5 minut. Narovnáte se, projdete, napijete, nebo se na chvíli zahledíte do parku z okna své luxusní kanceláře. Po pár minutách pustíte budík znovu.

Takto pokračujete a každé čtvrté ukončené pomodoro si uděláte delší přestávku. Na kávu, procházku, prostě relax. Řekněme na 15 minut. Nebo víc.

Já například v krátkých pauzách na chvíli udělám plank (cvičení na zpevnění hlavních svalových částí trupu), udělám si pár kliků, nebo jen jemným strečinkem natahuju svaly. Pár minut. Ale pár minut každou půl hodinu se krásně kumuluje.

Ten krátký čas mezi každým ukončeným pomodoro vám pomůže nejen s pravidelným oddechem, ale i nasbíráním potřebné síly a koncentrace do dalšího kola. Jako to dělají boxeři.

Všimli jste si někdy, jak se tyhle hory svalů na konci jednoho kola sotva drží na nohou, po odzvonění se dobelhají do rohu a za pár minut jsou znova čerství?

My jsme na tom v práci podobně.

I pět minut vypnutí a relaxu nás dokáže revitalizovat a poslat zpátky do ringu s doplněnou nádrží energie. A potom ani takový dvanáctipomodorový zápas není až tak nepředstavitelný.

Navíc má naše úzkost i z toho nejnáročnějšího zápasu, opět podobně jako v boxu, určité ohraničení. Není to boj do konce sil, ale po definovaný čas. I když už ztrácíme sílu (koncentraci), víme, že za chvíli zazvoní zvonec a současnému pomodoru bude konec.

Všichni to známe. Ponoříme se do velkého úkolu a najednou se po hodině, po dvou vzpamatujeme a máme žízeň, hlad a už vlastně ani nevíme, co děláme. Právě jsme proboxovali 4 kola bez přestávky.

Pomodora vám svým ohraničením pomáhají s udržováním rovnováhy.

Pomodoro je technika, ne přikázání

Určitě vám teď v hlavě běží spousta otázek.

Kolik mám takových pomodor za jeden den zvládnout?
Opravdu mám pracovat v přesně definovaném rytmu jako panáček orloje?
Kdo snese poslouchat tikání kuchyňského budíku celý den?

A spousta dalších.

Chápu, je třeba to trochu víc vysvětlit.

Pomodoro technika už v názvu říká, že jde o techniku. Ne přikázání. Nemá sloužit na mechanizaci dne. Právě naopak.

Pokud máte před sebou dvě hodiny času určeného na produktivní, slovy Cala Newporta hlubokou práci, Pomodoro technika vám během tohoto času pomůže s lepším soustředěním.

Spuštěním budíku jste se zavázali sami sobě k činnosti bez přepínání, multitaskování a prokrastinace.

Když po dvou hodinách skončíte s fázováním a musíte se věnovat nestrukturované práci (telefonování, e-maily, schůzky s klienty), pomodoro budík necháte tam, kde je.

V takové situaci už nemá uplatnění. I když… ale o tom zase později.

Abyste si nemysleli, že odteď budete muset každý den poslouchat tikání budíku, vysvětlím vám to.

Technika se sice nazývá Pomodoro, ale na stopování času můžete použít jakékoli zařízení. A vůbec nemusí tikat!

Já například používám běžecké hodinky s klasickým odpočítáváním.

Pokud vám víc vyhovuje digitální budík, hodinky, stopky nebo aplikace jako Be Focused, je to jen na vás.

Pointou je vědět, že nějaké zařízení dává pozor na to, abyste práci krátce přerušili, uvolnili se a znovu se vrátili zpátky v plném nasazení.

Každý máme jiných 25 minut

I když Cirillo testováním zjistil, že 25 minut práce a 5 minut oddechu je ten nejlepší poměr, jde jen o generalizaci.

Podobně jako při každém tipu na produktivitu dává i Pomodoro uživatelům flexibilitu.

Mně například nejvíc vyhovuje 30minutové pomodoro a následně 5 minut oddechu.

Na začátku musíte experimentovat a najít si to, co nejlépe vyhovuje vám. Jde přeci o produktivitu a v ní jsme každý úplně jiný. A někomu Pomodoro nesedne vůbec. Tak už to chodí.

A co když zrovna při zazvonění budíku dokončujete větu nebo tabulku v rozpočtu? Prostě dokončíte, co musíte.

Pomodoro není bachař, který vás za nedodržení přesně vyhrazeného času šoupne na samotku.

Podstatné je dokončit to nutné, abyste si nepřetrhli myšlenku. Zaznamenat si, kde jste skončili, a po oddechu se vrátit a pokračovat tam, kde jste práci přerušili.

Časové intervaly jsou opravdu jen systematizovaný přístup k efektivitě. Ne zázračný recept, který je po dodržení přesných poměrů jedinou cestou k dokonalému pečivu.

Ignorujte, ale ne úplně

Pro lidi, kteří pracují sami na sebe, zdravím Roberta a všechny freelancery, je zavedení systému celkem jednoduché.

Stačí vypnout všechny notifikace na počítači a mobilu (což je mimochodem základem úspěchu jakékoli hluboké práce) a spustit časovač. Nikdo vám nepoklepe na rameno a nezačne na vás mluvit.

Pro lidi pracující v kanceláři nebo v open office prostoru je rada následovná: naučte lidi, aby vám věřili.

Jak na to?

Informujte – pokud vás někdo přijde vyrušit, podívejte se na časovač a řekněte mu, za kolik minut za dotyčným přijdete nebo mu zavoláte. Pokud nejste v pozici ministra války, je velmi pravděpodobné, že zdržení 15 nebo dokonce 25 minut nikoho nezabije. Doslova.
Přeberte odpovědnost – když navrhnete člověku, že ho za daný čas vyhledáte nebo mu zavoláte, odbřemeníte ho od povinnosti si pamatovat, kdy se k vám má vrátit. Jasnému časovému návrhu a řešení nemůže člověk v normálním světě odporovat. Nemá proč. Tedy pokud to není neurotický šéf. A s takovým byste stejně neměli spolupracovat, ale to je úplně jiné téma.
Zaznamenejte si – hned jak se s člověkem dohodnete, napište si třeba na papír dohodu. Když vám budík oznámí přestávku, podíváte se na papír a víte, že tento slib musíte splnit jako první. Nic nezůstane zapomenuto. Jakmile dotyčný člověk zjistí, že jste slib dodrželi, příště proběhnou kroky 1 a 2 bez jakéhokoli vysvětlování. Všechno bude jasné už jen z pohledu.

Není nic horšího, než být neustále přerušovaný a tahaný do jiných témat.

Náš mozek se tak dostává do spirály, kdy není schopen udržet pozornost a den končí únavou a minimální produktivitou.

Je to stejná zátěž, jako když zkoušíme multitasking – dělat více věcí najednou de facto znamená přeskakovat z úkolu na úkol. Na toto téma vznikla v posledních dvou dekádách celá řada výzkumů.

Stačí jen říct, že průměrná doba návratu soustředění na předcházející úlohu je 23 minut. Pokud tedy každých pár minut přerušujeme práci, na nic se nedokážeme soustředit. Na konci dne se cítíme (a jsme) neefektivní, neproduktivní a vyčerpaní.

Koncentrace podporovaná Pomodoro technikou nám proto pomůže k vyšší efektivitě, produktivitě, ale ve finále i k nižší únavě z neustálého přepínání.

Hacky, o kterých musíte vědět

Na trhu je obrovské množství aplikací a programů nabízejících Pomodoro techniku do našich telefonů nebo počítačů. Při této technice ale platí – čím jednodušší, tím lepší. Cirillo nepoužíval kuchyňský budík proto, že by byl nejlepším řešením, ale byl nejjednodušším. Nachází se téměř v každé kuchyni a práce s ním nepotřebuje žádné vysvětlení. Nekomplikujte si život novými systémy, které nepotřebujete.
Když skončí pomodoro blok a odcházíte na pár minut od stolu, poznačte si do bloku nebo na kousek papíru, kde jste skončili. Po návratu nebudete ztrácet čas vzpomínáním, která z desítky otevřených aplikací a dvaceti oken prohlížeče byla vaše rozdělaná práce. Nebo si hned na začátku zavřete všechno, na čem nepracujete. Jediné otevřené okno vás nedostane do pochybností, na čem jste předtím pracovali.
Aplikace na měření času, jako například Toggl, vám s Pomodoro technikou nepomůžou. Nesnažete se spojovat zaznamenávání času na projektu s Pomodoro časovačem. Jeden má za úkol pomoci se soustředěním, druhý se zaznamenáváním spotřebovaného a v lepším případě i zaplaceného času. Přestože znějí podobně, jsou to rozdílné věci a ve snaze je spojit dochází ke zbytečným komplikacím.
Pomodoro technika nemusí být celodenní proces, ale vhodně využívaný trik na části dne, které chcete udržet co nejvíc pod kontrolou. Odpočítávač má v sobě něco magického, co vás nutí nepřeskakovat a věnovat pozornost tomu, co právě děláte. Definovaný úsek vás osvobodí od stálých podvědomých procesů. Nepřemýšlíte nad tím, co jiného byste ještě měli, jestli jste na něco nezapomněli. Vědomí toho, že tento úsek jste si naplánovali a ostatní věci posunuli mimo něj vám dá svobodu úplného ponoření se do úkolu. Podobně jako nastavení budíku, když jdete spát. Vědomí, že nezaspíte, vám umožní hlubší a uvolněnější spánek.
Spuštěním časovače se pro okolí vypínáte. Až do zazvonění žádné přeskakování na jiné úkoly. Ani na spontánní psaní příspěvků na Instagramu. Ani zavolání mamce, které jste mimochodem nevolali posledních 14 dní. Pokud vymezený čas neskončí, vaším jediným cílem je zůstat u započatého. Nedovolte mysli vybočit. To, co jste začali, je to jediné a nejdůležitější, co následujících 25 minut musíte dělat. Svoboda přemýšlení.

Závěrečných 5 minut

Pomodoro technika nemá i přes definovaná pravidla žádné přesně definované mantinely toho, co se smí a nesmí.

Pokud přeci jen musíte přerušit pomodoro, protože vás volá neurotický šéf, který nesnese odklad, nebo musíte běžet tam, kam všichni občas musíme, vydechněte si, zastavte stopky… nic se neděje.

Udělejte, co musíte, pak se vraťte k rozdělanému a pokračujte tam, kde jste skončili. Buď jen spustíte časovač tam, kde skončil, nebo začněte nové pomodoro. Nejde o život (přičemž mě napadá, že tuto techniku opravdu nedoporučuji lékařům nebo třeba technikům jádrového reaktoru).

Smysl Pomodoro techniky není dělat to, co dělají všichni ostatní. Ale hledat cestu k osobnímu poznání a vlastní efektivitě.

Většinu věcí umíme při ztrátě eventuálně nahradit. Ale čas je jednou z mála věcí, která nám ubývá z hromady, ať se snažíme, jak chceme.

Proč tedy nemít aspoň trochu kontroly nad tím, kolik a kam z té hromady odhazujeme? Za pokus to rozhodně stojí.

Proč píšu do knih a vy byste měli také

Ivan Sabo — Sat, 30 Nov 2019 19:24:34 +0000

Přestože si všichni odchodíme dekádu povinné školní docházky, později střední školu a mnozí i vysokou, skoro nikdo z nás se nenaučí produktivně číst. Nemyslím tím čtení na objem, rychlost nebo nádhernou interpretaci. Ale čtení, kdy máme po skončení podchycené základní myšlenky, chápeme souvislosti, dokážeme s informacemi dál pracovat a jsme schopní kritického přemýšlení o tom, co jsme právě dočetli.

A tak i v dospělosti máme pocit, že produktivní studium definuje objem. Čím víc si o něčem přečteme, tím víc o tom víme. Nejčastěji je ale pravdou opak.

Má cesta k produktivnímu čtení

V roce 2007 jsem se po dvou letech práce v malé cateringové firmě v Oxfordu rozhodl, že je čas na posun. Práce mě po letech stresujícího podnikání bavila, ale nenaplňovala. Chtěl jsem se posunout vpřed. Bavila mě počítačová bezpečnost a nastal čas na nové výzvy.

Protože žádné mé pracovní zkušenosti ani vzdělání dosažené na Slovensku nebyly v Anglii akceptované, rozhodl jsem se získat mezinárodní certifikaci v počítačové bezpečnosti. Bylo třeba se začít učit a mé první kroky vedly do oxfordské knihovny.

Při hledání vytipovaných knih jsem náhodou narazil na útlou brožurku vystavenou jako povinnou četbu pro každého začínajícího studenta oxfordské univerzity. Začal jsem listovat, začetl se, sednul si mezi regály… a odtrhl se od ní až po otočení poslední stránky.

Nepamatuju si autora ani název, ale tahle malá knížečka mi otevřela oči.

To, co jsem věděl ze středoškolských a vysokoškolských časů, a pokládal za základní kámen svého vzdělání, se najednou ukázalo jako absolutně nedostatečné.

I přes téměř 20 let strávených ve škole jsem se až v tu chvíli a díky té útlé knížce poprvé v životě dozvěděl, jak správně číst. Jak pracovat s textem, jak si dělat poznámky a jak si po přečtení dokázat vytvořit vlastní názor na danou věc. Začal jsem se učit produktivně číst.

Základy produktivního čtení

Od základní školy jsme vychovávaní ke čtení. Považujeme ho za nejdůležitější schopnost pro naši budoucnost. První roky se učíme plynulosti, později rychlosti a nakonec množství. Nikdy za celou tu dobu produktivitě. Spíš naopak.

Knihy jsou považované za něco výjimečného. Neberte mě zle, i já je za výjimečné pokládám, ale v kontextu studia je chápeme v nesprávném smyslu. Nejsme vychovaní k práci s knihou a textem. Ale k tomu, aby kniha zůstala po našem použití v téměř nedotknutém stavu. Jako by kniha byla svatý grál.

Podtrhávání, ohýbání rohů nebo dokonce psaní do knihy se pokládají za barbarství.

Foto: Karen Smul // Z výstavy Readers Make Their Mark, 2015

Produktivní čtení je založené na jednoduchém principu. Při čtení textu se nám propojují neuronová centra, uvědomujeme si souvislosti a vytváříme myšlenky. Pokud se nám daří takové myšlenky v dané chvíli i uchopit a plynule zaznamenat, výsledný efekt ze čtení je daleko větší, než když se pokoušíme k textu vracet dodatečně. Nebo si vypisujeme zdlouhavé poznámky do bloku vedle.

Jak takto vznikající myšlenky nejlépe zaznamenat? Rozhovorem s knihou skrze psaní přímo do textu, který máme před sebou.

Pokud se myšlenky vážou k přečtenému, zachycení našich poznámek na okraj nebo do textu nám pomáhá udržet později souvislosti v lepším vztahu.

Pokud se myšlenky váží k něčemu jinému, poznámky na daném místě nám později dokážou lépe napovědět, co je tehdy mohlo spustit.

Myšlenky zachycujeme v plynulém a přirozeném spádu bez toho, abychom museli přemýšlet o procesu samotném. Pozornost zůstává na knize před námi a formát je definovaný volným prostorem.

Čtení s tužkou

Jednoduše řečeno, inteligent je člověk, který má při čtení knihy v ruce tužku. – George Steiner

Jeden z největších propagátorů čtení s tužkou naší generace je autor Sam Anderson. Z řady článků psaných pro magazíny jako The New York Times, Slate nebo The Millions až vyzařuje jeho přesvědčení o nezpochybnitelnosti tohoto přístupu. Přesto však Anderson není ani zdaleka vynálezcem nebo prvním propagátorem psaní marginálií.

Marginálie, z latiny pocházející honosné pojmenování psaní do knihy, s námi existují od časů prvních knih a dokonce i svitků.

Foto: New York Society Library // Anotace ve Vergiliově eposu Aeneis (Lipsko: Melchior Lotter, 1505

Největší popularitu ale marginálie zaznamenaly v polovině 18. století. Psaní do knih a jejich následné půjčování se tehdy stalo formou komunikace, sdílení myšlenek a postojů. Byl to takový twitter analogové společnosti.

Někteří autoři se v té době stali natolik uznávanými, že za nimi lidé chodili s žádostmi o poznámkování svých knih a považovali to za něco vzácného.

„… co můžu doporučit, když si poprvé čtete román. Pište si poznámky přímo do knihy. Napište všechno, co cítíte. Zdůrazníte každý pocit, který jste cítili, který byl silný. Tyhle první poznámky jsou velmi cenné. Po dočtení knihy uvidíte, že některé stránky jsou vyplněné poznámkami a některé jsou prázdné. Hned víte, co pro vás bylo z knihy důležité.“ – Francis Ford Coppola

Coppolovy poznámky v knize Kmotr

Když v roce 1991 zemřel anglický spisovatel Graham Greene, dědicové hledali kupce, který by odkoupil celou jeho knihovnu sestávající z více než 3000 hustě opoznámkovaných titulů. Přičemž cenu jeho knihovny neurčovaly jen tituly samotné, ale možnost nahlédnout do poznámek, myšlenek a názorů tohoto světoznámého prozaika.

Když se pustíme do čtení knihy s tužkou v ruce, z pasivního čtenáře se stáváme aktivním. Nenecháváme na sebe myšlenky a názory staticky dopadat, ale aktivně s autorem komunikujeme. Nebo jak píše Austin Kleon: „Je to nejbližší forma toho, jak dát autorovi facku, aby se probral a vzpamatoval.“

Své názory, postřehy, souhlasy a nesouhlasy přenášíme na papír, díky čemuž se z nás stávají soustředěnější a produktivnější čtenáři.

Komunikace není jediný účel zapsání myšlenky. Psaním totiž současně aktivujeme paměťová centra, která způsobí, že si víc pamatujeme.

Jak zmiňuje Ryder Carroll ve své audioknize Metoda Bullet Journal, mnohé výzkumy potvrdily, že psaní na papír aktivuje mozek a paměť daleko víc než pasivní čtení nebo zapisování na klávesnici počítače.

Přestože je tato forma pomalejší než kopírování textu z e-knihy nebo psaní poznámek na vedle ležícím počítači, výsledek je nesrovnatelný.

Psaní rukou udržuje tok našich myšlenek na úrovni, jakou dokážeme informace zpracovat a zapsat. Tato pomalost v porovnání s přepisem na klávesnici (nebo jen kopírováním) je ale pro náš mozek a dlouhodobou paměť daleko účinnější.

Jedna z marginalizovaných knih spisovatele Olivera Sackse

Stalo se vám někdy, že jste doma zapomněli nákupní seznam, který jste si psali při přemýšlení nad tím, co vám chybí, a přesto jste domů přinesli z potravin většinu věcí? Podobné rozhodně nezažijete, pokud seznam připravujete na počítači nebo mobilním telefonu.

Rukou napsaný text, myšlenka, postřeh jsou pro náš mozek daleko zapamatovatelnější než jen mechanické kopírování.

Kvalita místo kvantity

Přečtením a poznámkováním knihy produktivní čtení nekončí. Dost nešťastně nás dlouhé roky vedli k tomu, že víc informací nám dá více znalostí. Učili jsme se na objem a stejně tak jsme četli. Produktivně ne.

V době internetu a neustálého přísunu informací je ale tento přístup doslova paralyzující. Místo soustředění se na méně kvalitních zdrojů se často uchylujeme k mnohým zdrojům, jejichž kvalita kolísá, nebo jen okrajově doplňují hlavní zdroje. Máme pocit, že víc znamená líp.

Základem produktivního čtení není neustálé hledání nových zdrojů, ale zpracování jednoho kvalitního na maximum.

Po dočtení knihy bychom ji měli odložit a nechat odstát. Pokud jde o něco dlouhodobého, tak pár týdnů. Pokud informace potřebujeme okamžitě, minimálně jeden den. Mozek a podvědomí s přečteným textem pracují, i když to nevnímáme. Odstup nám pak při dalších krocích poskytne lepší perspektivu.

Následně se ke knize vrátíme a procházíme jen poznámky a označené pasáže. Taková revize způsobí, že se nám vlastní poznámky a samotný text propojí a jejich využití v budoucnosti se zjednodušuje.

Posledním krokem v tomto procesu je manuální vypisování pasáží a myšlenek mimo knihu. Například do Ryanem Holidayem zpopularizovaného Commonplace book.

Foto: Ryan Holiday // Commonplace Book spisovatele Ryana Holidaye

Tento krok děláme jen v případě, že se zápisky plánujeme v budoucnosti aktivně pracovat. V opačném případě můžeme knihu po předcházejícím kroku odložit a pohnout se dál.

Ptáte se kam?

Analagový internet

Každý asi víme, jak funguje internet. Najdeme informaci, kterou hladáme, a během čtení se přes hypertextové odkazy (jinak řečeno linky) dostáváme hlouběji a dále k tomu, co nás zajímá. Někdy hledáme víc detailů, jindy doplňující nebo podrobnější zdroje. Necháváme se vést do takové hloubky, jaké chceme.

Tento systém se v knihách používal od nepaměti.

V analogovém světě místo klikatelných linků fungují poznámky pod čarou nebo seznamy použité literatury. Tyto odkazy nám (podobně jako linky) ukazují, kterým směrem se můžeme vydat, pokud máme zájem o věc.

Jak píše zmiňovaný Ryan Holiday, už dlouhé roky si ke každé dočtené knize povinně přečte minimálně jednu z těch uvedených v jejím seznamu použité literatury. Tato technika nám umožní se hlouběji ponořit do předmětu, který nás zajímá. Ale často nás i posune směrem k autorům a knihám, které bychom jinak nikdy neobjevili.

Pravé vlastnictví knihy

Koupit si knihu a uklidit ji na poličku je jedna věc. Přečíst ji je druhá. Ale vlastnit knihu emocionálně a intelektuálně se dá jen tehdy, pokud do knihy píšeme.

Kniha je pracovní sešit, který nám umožňuje růst spolu s ním. Pokud si ze školních let pořád pamatujeme, že psát do knihy, ohýbat růžky nebo zvýrazňovat pasáže je intelektuální barbarství, opak je pravdou.

Pokud si koupíme knihu, kterou pasivně přečteme, ale nikdy ji nepodrobíme aktivní práci, ani zdaleka nám nepředala celý svůj potenciál. Je to jako kdybychom si koupili čokoládu, jen si ji mohli prohlédnout, ovonět, dotknout se jí, ale nikdy se do ní nemohli zakousnout.

Poznámky Konrada Peutingera (1456-1546) v druhém vydání knihy knihy Johannese Nauclera Memorabilium omnis aetatis et omnium gentium chronici commentarii

Psaním do knihy dochází k jejímu nenávratnému poškození.

Jde nám však o to absorbovat a zpracovat její myšlenky, vytvořit si vlastní, naučit se reflektovat, být kritičtí a konstruktivní – nebo na sebe jen nechat dopadnout autorova slova? Pro každého produktivního čtenáře by to mělo být to první.

Kniha je pro každého čtenáře jiná. Stejně jako v životě i při čtení si každý volíme svou vlastní cestu. Výsledkem je osobní dialog mezi autorem (knihou) a námi (čtenářem). Pokud se nebojíme a vedeme tento dialog správně, kniha má pro nás ten největší přínos.

Pokud kupujeme knihu s tím, že ji chceme vlastnit nejen fyzicky, ale i emocionálně, musíme se k ní tak chovat.

Jestli je výsledkem takového barbarského činu to, že jsme se intelektuálně a emocionálně posunuli o kus dopředu, byla to správná volba a malá investice, kterou jsme si mohli věnovat.

Čtení „nezajímavých“ textů

Často ignorovaným a podceňovaným přístupem k produktivnímu čtení je nepřeskakování méně atraktivních textů. Do této kategorie spadají různé předmluvy v knihách, poznámky pod čarou, odkazy na konci knihy.

Předmluvy jsou nejčastěji opomíjené části. Většinou jde o text, který jen málo souvisí s knihou samotnou. Ale jeho obsah je často neocenitelný.

Předmluva nás uvede do kontextu, než se pustíme do obsahu samotného. Ať už jde o dojmy někoho výjimečného, které nám dají sílu překonat první nezáživné strany, vysvětlení toho, jak a proč daná kniha vznikla, jak ovlivnila něco, o čem jsme do té doby nevěděli, nebo kým byl autor ve skutečnosti.

Informace na těchto pár stránkách nám umí vytvořit půdu pro lepší absorbování a akceptování knihy samotné.

Poznámky pod čarou jsou na tom podobně. Informace v textu jsou často velmi omezené, abychom při čtení neztráceli nit a nerozptylovali se přílišnými detaily. Častokrát jsou takové poznámky neocenitelnými pomůckami, které nám doplňují zjednodušený text.

Pokud už je při prvním přečtení přeletíme, pomáhá se k nim vrátit na konci kapitoly a zjistit, jestli jsme neignorovali něco podstatného. Informace v nich nám nejen mohou pomoci s budoucím textem, ale taky nás dokážou navést na jiné směry myšlení, které zkvalitní význam celého procesu čtení.

Celkem nedávno jsem se začal zajímat o kryptoměny. Jak fungují, jak funguje technologie za nimi a jaký mají celkový význam.

Čtení o samotné technologii je naplňujícící, vzhledem k tomu, že to je právě to, co mě zajímá a co chci pochopit. Skrze odkazy jsem se ale dostal k víckrát zmíněné knize o vzniku platebních metod, standardů a systémů jako takových.

Zpočátku těžko stravitelné čtení se změnilo na otevření obzorů do směrů, kterými bych se jinak sám nevydal. Nebýt odkazů v knize, nevěděl bych, jak a kde vznikla první platidla, jak fungoval zlatý standard a co jsou to „fiat peníze“. Víte to vy?

Poznámkování v elektronickém formátu

S nástupem e-knih a audioknih se mohlo zdát, že efektivnímu čtení je konec. Psát poznámky do e-knihy nebo poslouchané audioknihy je výzva. Pokud technologie nedokážou přistupovat k formátu se stejnou přímočarostí jako papír, marginálie jsou téměř nemožné.

Téměř.

Většina čteček umožňuje základní manipulaci s textem. Zvýrazňování textu, psaní poznámek přes elektronickou klávesnici. V případě audioknih vkládáním záložek a psaním poznámek k těmto záložkám. Není to už zdaleka tak přímočaré a nekomplikované, ale aspoň do jisté míry možné.

V případě elektronických knih dávám osobně přednost formátu PDF. Neposkytuje sice komfort pravého elektronického formátu knihy, ale aplikace na jeho čtení mi umožňuje nejen zvýrazňování, ale i psaní po okrajích. Podobně jako v papírové knize.

V audioknihách by mi moc pomohla možnost nahrávání krátkých hlasových poznámek přímo při poslouchání audioknihy. K těm bych se potom mohl později vrátit podobně jako k záložkám. I když z našich průzkumů vychází, že bych byl asi jedním z hodně mála audiomolů, kteří by něco takového vůbec využili. Uvidíme časem.

I když jsou tato řešení jen slabou náhražkou klasického psaní marginálií v knihách tištěných, věřím, že technologie se časem posune v náš prospěch. A rozhodně v tom nejsem sám.

Shrnutí

Produktivní čtení je aktivní práce s textem. Na rozdíl od naučeného, pasivního čtení se při něm stáváme aktivním účastníkem procesu a je jen na nás, jak z něj vytěžíme maximum.

Produktivní čtení se netýká jen odborné literatury nebo literatury osobního rozvoje. Podobně můžeme přistupovat i ke klasické beletrii.

Pokud si do knihy během čtení poznamenáme myšlenky ohledně děje, komentujeme strukturu, logiku nebo spád a na konci uděláme krátké shrnutí nebo recenzi právě dočteného, je daleko pravděpodobnější, že si knihu budeme pamatovat i později. Nebo si díky rychlému prolistování poznámek a shrnutí obnovíme tenhle zážitek během pár minut.

Produktivní čtení je proces. Nedá se naučit ze dne na den a nemá jasná pravidla. Každý čtenář je ale schopen posunout něco tak přirozeného, co děláme už od dětství, na úroveň, která ho svými výsledky překvapí.

Podobně jako u pravidelného a dlouhodobého cvičení. Čas ukáže, že to rozhodně stálo za to.

Čo si zabaliť na dovolenku aby ste si ju užili naplno

Ivan Sabo — Mon, 16 Jul 2018 23:57:08 +0000

Bol som iba v strede týždňového treku na Islande a mal som už plné zuby batohu. Miesto toho, aby som si užíval všetko okolo seba, väčšina myšlienok sa točila okolo jedného: “Prečo vláčim na sebe 20 kg kváder?” Mal som chuť všetko zahodiť, vrátiť sa späť do Reykjavíku a zabudnúť na spoznávanie krajiny.

Naša schopnosť užiť si cestovanie je priamo úmerná množstvu vecí, ktoré so sebou máme a o ktoré sa musíme starať.

Skúste sa zamyslieť sami. Bolo vám príjemnejšie na výlete s malým batohom na chrbte a oboma rukami prázdnymi, alebo s kufríkom na kolieskach (tzv. trolíkom) v jednej ruke a malou taškou v druhej? Čo ste si užili viac? Kedy ste sa cítili komfortnejšie?

Na konci tohto článku budete mať chuť okamžite vyraziť na výlet a po ceste pri smetiaku nechať polovicu vašej skrine. Neveríte? Čítajte ďalej.

Minimalistický zoznam vecí

Stiahni si minimalistický zoznam vecí na 3-7 dní v PDF formáte.

Stiahni PDF

Nekomfortný komfort

Je to bežný obraz dovolenkového balenia. Odchádzate na týždeň spoznávať niečo nové a do kufra padá jedna “dôležitá” vec za druhou. Keď po hodine skončíte, kufor sa takmer nedá zavrieť a jeho váha pripomína zbavovanie sa mŕtvoly po ohavnom čine.

So všetkou námahou ho naložíte do auta navrávajúc si, že zvyšok sa už poddá.

Prichádza letisko a vy kufor vlečiete halou na check-in (alebo si zaplatíte 2 EUR za vozík).

V mieste príletu kufor zasa vlečiete nekonečnými chodbami do taxíku, potom do hotela, pri presune na iné miesto do vlaku či autobusu a tak ďalej.

Už po pár dňoch ste v podobnej situácii ako ja na Islande a premýšľate, prečo ste vlastne išli na tak nepohodlnú dovolenku.

Všetky veci zbalené pre pocit komfortu začnú tvoriť celé kráľovstvo nekomfortu. A z vašej dovolenky sa stáva mrzuté presúvanie obludného kontajneru z miesta na miesto.

Vitajte do sveta minimalizmu v balení

Po mojej skúsenosti na Islande som sa rozhodol, že to bolo naposledy. Ak som si chcel užiť akúkoľvek ďalšiu dovolenku, musel som minimalizovať.

Začalo sa moje dlhoročné experimentovanie s balením naľahko.

Ako tínedžer som veľa chodil na “čundre”, kde najmenší a najľahší batoh bol symbolom schopnosti. A tak som aj týždeň dokázal prežiť v jednom tričku a trenkách. Len aby bol batoh ako väčšia termoska.

To som si nedokázal predstaviť v živote dospelého človeka a tak muselo prísť k optimalizácii niekde inde.

Príručná batožina je základ

Prvým kritériom balenie naľahko je definovanie maximálneho objemu a/alebo váhy. Kto lieta vie, že mať pri sebe len príručnú batožinu tzv. batožinu do lietadla je ozajstnou výhrou pri presunoch po letisku. Rovnako to platí aj na presuny po mestách, staniciach či parkoch.

Cestovanie naľahko teda začína pri zvolení batožiny. Aj keď práve neletíte, objemový a váhový limit palubnej batožiny by sa mal stať pre vás maximom.

Ja pri svojej výške 192 cm a 100 kg sa dokážem zbaliť na týždeň a viac do 40 litrového batohu. Ktokoľvek menší to dokáže tiež. A áno, aj ženy.

Na prvý pohľad sa 40 litrov, čo je štandarný objem palubnej batožiny, môže zdať smiešne málo. Ešte tak na deň-dva. Ale na týždeň?

Keď prejdeme cez veci, ktoré naozaj potrebujete a ktoré nie, zostane vám v batohu ešte aj miesto na darčeky. Uvidíte.

Batoh na chrbát, nie kufor do ruky

Rôzne trolíky, holdally, športové batohy či tvrdé kufre sa stali synonymom pohodlia a ľahkého balenia. Do veľkej miery nimi naozaj sú. Ľahko sa plnia, dobre sa z nich vyberá, sú skladné. Z pohľadu ich prepravy však rozhodne už nie.

Ak si chcete cestovanie naozaj užiť, základom je preto mať prázdne ruky a byť mobilný. To sa dá dosiahnuť len batohom.

Kvalitný batoh na rozdiel od spomínaných batožín možno nevyzerá tak luxusne, no je mnohonásobne funkčnejší.

Ak si vyberáte po prvý krát, odporúčam ísť do outdoorových predajní na skusy. Berte do rôk rôzne značky a modely, skúšajte, zapínajte, raďte sa s obsluhou.

Dobrý batoh sedí na chrbte tak, že aj keď plný a relatívne ťažký, nijako vás neobmedzuje a nie je záťažou.

Samozrejme, na nosenie a váhu si treba zvyknúť, ale ak bol výber dobrý, po pár dňoch nebude vedieť, že ho máte.

Nedajte sa nalákať na rôzne “mestské” a hrozne trendy vyzerajúce modely. Vyberajte radšej z turistických. Sú zriedka tak dobre vyzerajúce, no na druhej strane sú ďaleko funkčnejšie.

Tip: Nie je podstatné koľko má batoh vačkov a oddelení. Musí však dobre sedieť na chrbte, byť pohodlný, relatívne ľahký a ak je to čo i len trochu možné, nepremokavý.

A súboj vyhráva funkčné prádlo!

Najobjemnejšie bola a vždy bude šatstvo. Základným problémom je vždy posun myslenia od “na každý deň niečo čisté” na “funkčné a ľahko udržiavateľné”.

Pokiaľ sa balíte klasickým spôsobom, na každý deň potrebujete celý set čistých vecí. Už dávno nežijeme v dobách, kedy sme sa prezliekali len každý druhý-tretí deň.

Prádlo, akokoľvek tenké je vždy objemné. Pravdaže, záleží tiež na veľkosti človeka. Pri mojej veľkosti aj jedna klasické mikina zaberá pomaly pätinu batohu.

Ako teda na to?

V dnešnej dobe existuje obrovské množstvo materiálov, ktoré sú jednoduché na údržbu. Špinia sa ťažšie, nesmrdia pri prvom pote, nekrčia sa a navyše, sú ľahšie, tenšie a zároveň pohodlné.
Hovorím o tzv. funkčnom prádle.

Najznámejším materiálom z kategórie funkčného prádla je asi merino. Podobne ale vie slúžiť aj bambusové vlákno či kvalitný športový polyester. Nie ten z minulého storočia, tak populárny za komunizmu z tesilákov a rolákov, ale príjemný a dobre vyzerajúci novodobý polyester.

Merino materiál nezasmradne ani po viacerých dňoch (dokonca týždni a viac), vie byť veľmi príjemný na dotyk a aj veľmi teplé veci sú mnohonásobne menšie a ľahšie ako klasická bavlna.

Na týždeň a viac preto stačí potom zbaliť 2 tričká miesto 5 či 7, jednu mikinu a dvoje trenky.

Čo ak predsa zasmradnete či sa zašpiníte?

Funkčné prádlo sa ľahko perie a schne mnohonásobne rýchlejšie ako bavlna. Po vyschnutí nayše zostáva rovné, čo pri bavlne docielite len zťažka.

Balíme a rolujeme

Na šetrenie miesta je lepšie šatstvo do batohu zrolovať ako poskladať a vložiť. Na prvý pohľad to môže znieť ako nezmysel, no zrolované prádlo naozaj zaberá ďaleko menší priestor ako skladané.

Navyše, v zrolovanom stave zostáva aj pri krčivejšom materiály pekne rovné a vyberá sa ďaleko ľahšie, ako keď musíte prehádzať batoh a hľadať v komínkoch.

Ak ste sa nechali inšpirovať audioknihou Marie Kondo The Life-Changing Manga of Tidying Up podobne ako ja, rolujete už aj doma do skrine. Je to ďaleko prehľadnejšie, šetrí to množstvo miesta a balenie je potom len vecou preloženia šatstva zo skrine do batohu.

Zrolované veci sa navyše dajú stiahnuť gumkou či vložiť do zip-lockových sáčkou. Tak sú chránené aj voči vlhkosti ak cestujete v zlom počasí a ani pri manipulácii sa nerozložia.

Tip: Skúste si rôzne materiály funkčného prádla vopred v bežnom živote. Mne napríklad merino od Icebreakeru (najznámejšej merino značky) nesedelo, svrbela ma z neho koža. Prišiel som na to až na túre v Škótsku a na zámenu už nebola šanca.

Aké topánky obúvaš, také deň máš

Ak prádlo zaberá veľa miesta, topánky sú proti nemu extrém. Zbaliť ich ekonomicky je takmer nemožné. Preto ich množstvo v batožine musíme ozaj limitovať.

K cestovaniu naľahko sa najlepšie hodia pohodlné trekové tenisky. Opäť, najlepšie je vybrať sa do outdoorového či bežeckého obchodu a skúšať.
Ak sa chystáte do teplých krajín, vyberajte z ľahších modelov, s priedušnými povrchmi. Ak je šanca, že bude chladnejšie, mokro či budete prekonávať rôzny terén, kožené tenisky s vibramovou podrážkou poslúžia vynikajúco.

Navyše, takéto tenisky vedia byť naozaj veľmi estetické a dobre sa kombinujú k športovému či mestskému štýlu. A u žien dokonca vedia ladiť aj so sukňami či dlhými šatmi.

Ak dobrý batoh je základným článkom úspechu, kvalitné topánky sú jeho druhou ingredienciou. Ak vás bolia či pália nohy už po pár hodinách chôdze, žiaden batoh to nezachráni.

Nekupujte ich ale tesne pred cestou! Najprv ich noste doma, ak sedia tak skúšobne v bežnom živote a ak sa osvedčia, zbalte ich s kľudom aj na viactýždňový pobyt.

Druhým párom topánok by mali byť sandále. Pohodlné a vzdušné.
Proti šľapkám či papučiam sú pohodlnejšie a funkčnejšie. Keď zmoknete a sušíte tenisky, stále môžete chodiť v sandáloch. Zároveň sa dajú použiť ako papuče alebo šľapky k vode.

Tip: Nekupujte si goretexové tenisky ak sa chystáte do teplejšieho prostredia. Ak zmoknete v klasických teniskách a je teplo, vyschnú na vás, alebo neskôr na izbe. Goretexové možno vydržia dlhšie suché, no ak natečie voda dnu, schnú aj dni. Navyše, v teplom prostredí v nich nedýcha dobre noha. Sú preto vhodnejšie len do chladného a vlhkého prostredia.

Mobil, tablet, čítačka, fotoaparát, navigácia…

Keď príde na balenie gadgetov, začína reálny boj. Čo potrebujeme a čo nie? Ako vedieť vopred, ktoré z vecí využijeme a ktoré vôbec?

Žijeme v časoch, kedy technológia nielen posunula náš bežný život vpred do väčšieho komfortu, ale umožnila nám úplnú optimalizáciu.

Keď som cestoval do Vietnamu, z môjho prvého tabletu sa stalo all-in-one zariadenie v pravom zmysle slova. A to bol ešte stále len začiatok technologického boomu.

Kvalitný mobil, poprípade doplnený tabletom ak chcete ozaj komfort, vám nahradí:

počítač
čítačku
fotoaparát
turistického sprievodcumapy a navigáciu
hudobný prehrávač
a samozrejme samotný telefón

Ak v minulosti všetky vymenované veci tvorili aj tretinu batožiny, dnes je to takmer nebadateľná časť.

Nakoľko ja milujem technologický komfort, pre mňa to je vždy mobil a tablet dokopy. K tabletu ešte nosím prenosná bluetooth klávesnicu na písanie dlhších textov. Alebo po novom, iPad so Smart klávesnicou.

Navigácia na cestách či mestách, rezervácie hotelov a letov, turistický sprievodca, knihy na čítanie, komunikácia s rodinou a firmou, písanie článkov a emailov či dokonca občasné pozeranie nejakého filmu? Tablet zvládne všetko. Na a na rozdiel od individuálnych zariadení sa zmestí do väčšieho vačku a váži menej ako liter vody. Nie je čo riešiť.

Tip: Keď máte mobil aj tablet, oplatí sa mať univerzálny kábel s viacerými konektormi, alebo obe zariadenia s rovnakým konektorom. Pri dlhších výletoch je k nezaplateniu tiež powerbanka, ktorá dokáže dobiť jedno či obe zariadenia niekoľkokrát.

Vyplňujeme priestor kde sa dá

Asi to poznáte aj vy. Zbalili ste sa a zostalo kopec priestoru. Čo do neho ešte prihodiť?

Vždy sa nájde kopec vecí, ktoré je “super mať so sebou”, no ešte viac takých, ktoré rozhodne treba nechať doma.

Je ďaleko príjemnejšie cestovať s poloprázdnym batohom a užívať si voľnosť, ako nevedieť vložiť dnu už ani pohľadnicu a balík keksíkov (aj keď tie ja nekupujem a nejem).

Sú však veci, ktoré dodávajú ozajstný komfort, šetria nám čas a peniaze.
Voda je najlepšia tekutina na pitie. Kupovať vodu na letiskách, staniciach či v strede mesta však často stojí kopec peňazí a nezriedka aj energie pri hľadaní obchodov. Kvalitná cestovná fľaša či vákuová termoska sa dá opätovne plniť pred odchodom a v porovnaní s cenou balených fliaš je aj tá najdrahšia z dlhodobého pohľadu takmer zdarma.

Ak máte ľahký spánok ako ja, štuple do uší, maska na oči a nafukovací vankúšik sú neodmysliteľnou pomocou. Takmer nič nevážia a dokážu zázraky na počkanie.
Miesto klasickéh uteráku je lepšie používať mikrovláknovú osušku. Schne takmer okamžite po použití a aj pri veľkom rozmere je to len malá rulička.

Buff dokáže nahradiť šatku, čiapku, potítko, masku na nos… vlastne takmer čokoľvek. Neskutočne univerzálna a takmer nič nevážiaca vec do výbavy.
Osobne ešte vždy balím slnečné okuliare, sluchátka(resp. dvoje) a čelovku. Bez audiokníh a hudby neviem žiť. So sluchátkami neobťažujem okolie hlasným počúvaním či telefonovaním. Čelovka mi pomáha pri organizácii a presunoch v tme.

Hygienické veci, lieky a pranie

Pokiaľ sa chystáte do civilizovaného svete, potrebujete ozaj len minimum vecí.

Kefka a pasta sú základ. Aj keď pasta sa dá kúpiť na letisku či v hotely, mať veci vopred zbalené šetrí čas a peniaze.
Tekuté mydlo si noste len ak ste citliví na rôzne výrobky (podobne ako ja), inak vám každý hotel poskytne ich vlastné.

S tekutým mydlom okrem seba aj dobre vyperiete funkčné prádlo. Počas sprchovania. Šetríte tým čas a nemusíte si dávať pozor, že sa zaprskáte.
Veci nahádžte do sprchy, umyte sa najprv vy, potom vyperte s rovnakým mydlom veci pod vami, dobre vysprchujte a všetko počnúc vami je o pár hodín čisté a suché.

Pre tých z vás, čo si zakladajú na hygiene, pribaliť si zopár drobností je príjemné, avšak s rozmyslom.
Ja osobne potrebujem ešte krém na ruky a v lete aj opaľovací krém v malom balení.

Medzizubná kefka, vatové tyčinky či cvakátko na nechty, malý deodorant či sóda bikarbóna sú ďalšie veci na zváženie. Pomôžu veľmi a nevážia takmer nič.

Podobne to platí o liekoch. Čokoľvek budete potrebovať, zoženiete na mieste. Ak idete do exotickejších krajín, zbaľte si základné tabletky, ktoré by ste použili aj doma – niečo proti teplote, bolesti, prehánkam a nejaké vitamíny.

Ak sú tabletky rozoznateľné, najlepšie do jednej malej plastovej flaštičky či zip-lock sáčku (ja na sáčok vždy nakreslím tvar tabletky a napíšem názov pre rýchlejšiu orientáciu). Takto zaberú ďaleko menej miesta.

Tip: Vopred si zvoľte veľkosť hygienického vrecka, ktoré vás bude limitovať množstvom. Nemalo by byž väčšie, ako sáčok, ktorý je predpísaný na letisku.

Čo rozhodne so sebou nebrať

Som odchovaný na skautingu a ako pravý muž, mám pri sebe vždy nožík. Teda mával som do momentu, kedy musel v obálke prvou triedou cestovať domov sám už po druhý krát. Naučil som sa teda nožík nenosiť a odporúčam to isté aj vám.

Uvedomil som si, že aj tak najčastejšie potrebujem z neho otvarák či vývrtku (milujem víno). A tak teraz nosím len malý kombinovaný otvarák na klúčoch a nemusím nič riešiť.

Ak je vašou destináciu civilizovaná krajina podobná našej, berte si len nevyhnutné množstvo peňazí v hotovosti. Za výber v zahraničí často niečo zaplatíte, ale z pohľadu bezpečia ste na tom bez hotovosti ďaleko lepšie.

Veci ako denný batoh sa ľahko dajú nahradiť športovými taškami na šnúrach, či baliteľnými batohotaškami ako ponúka napríklad Ikea. Na jednodňové prechádzky po meste sú pohodlné a nezaberajú v batožine takmer žiadne miesto.

A teraz je rad na vás

Cestovanie naľahko nie je cestovanie do nepohody, ale presne naopak. Ak si chcete cestovanie užiť a miesto starosti o množstvo vecí okolo seba sa starať len o to čo zažijete, je to tá najlepšia voľba.

Verte mi, nič vám nebude chábať!

Keď sa raz pustíte do takejto minimalizácie cestovnej batožiny, sami si časom nájdete to najlepšie z najlepšieho. To, čo bude fungovať práve vám a bez čoho si život už nebudete vedieť ani predstaviť.

Keď sa potom o pár rokov pozriete späť, nebudete chápať, ako ste mohli dakedy cestovať inak. Každý človek na letisku ovešaný ako vianočný stromček vám bude zrazu pripadať nepochopiteľný. A rozhodne aj trochu smiešny.

Príjemné cestovanie naľahko!

Máte tipy, ktoré som nespomenul a stoja za spomenutie? Máte iné skúsenosti? Budem rád, keď sa s nami o ne podelíte v komentároch.

Minimalistický zoznam vecí

Stiahni si minimalistický zoznam vecí na 3-7 dní v PDF formáte.

Stiahni PDF

Ako nás šport môže naučiť čítať viac

Ivan Sabo — Fri, 16 Feb 2018 10:40:42 +0000

Pri robení každoročného Veľkého audioknižného prieskumu som si uvedomil, že som asi exot (kto ma pozná, rozhodne sa nemusí vyjadrovať k tomuto tvrdeniu).

Od momentu, kedy som sa s audioknihami stretol, mal som ich v úzkom spojení s behom. A neskôr s akýmkoľvek iným individuálnym športom. Ani nedokážem vyčísliť, koľko hodín som odbehal, odlyžoval a odposilňoval s audioknihami v ušiach. Rozhodne to môžem počítať na stovky. No vo výsledkoch prieskumu sa už roky ukazuje, že pri športe počúva audioknihy len veľmi malé množstvo ľudí. Presnejšie, len 3,83 % v roku 2017.

Som v tomto smere naozaj jednorožec? Naozaj takmer nikto nešportuje a nepočúva audioknihy? Alebo len ľudia netušia, ako dobre to ide spolu dokopy? Čítajte ďalej, presvedčím aj vás.

Behaním k naplneniu čitateľských plánov

Ako už Petra písala koncom minulého roku, mnoho ľudí bojuje s nedostatkom času na čítanie, nie preto, že ho reálne nemajú, ale nedávajú čítaniu dostatočnú prioritu. A to bol aj môj problém.

Vždy som mal čas na všetko, len nie na čítanie.

Zmenilo to až počúvanie audiokníh počas behania. Nielenže som začal čítať viac, začal som vyhľadávať všetky príležitosti, kedy sa počúvanie dalo spojiť s inou aktivitou.

Na moje veľké prekvapenie, začal som aj behať viac.

Fyzický a mentálny rozvoj v jednom

Za normálnych okolností som zvykol behať, keď som sa cítil subjektívne “fit”. Nemal som dôvod tlačiť na pílu. Keď som mal rozpočúvanú dobrú knihu, zrazu bolo všetko inak.

Skončil som s prácou o desiatej v noci? Žiaden problém! Obul som tenisky, nasadil sluchátka a vybehol na svoj 10 km okruh. Jedna hodina príbehu v ušiach!

Behanie a počúvanie sa stali pre mňa takpovediac tou istou aktivitou. Keďže som behal v priemere päťkrát týždenne a vždy aspoň hodinu, množstvo prečítaných kníh utešene rástlo. A ja som rástol spolu s nimi. Ako mentálne, tak fyzicky. Jedna aktivita ťahala vždy aj tú druhú. Nemohol som byť spokojnejší.

Nielen behaním je človek zdravý

Ak väčšina môjho športovania bola spojená s behaním, bolo toho viac.

Na posilňovňu nikdy nebol čas. A asi ani chuť. Väčšina prevádzok končila o desiatej večer a to bolo pre mňa “skoro”. Keď otvorili prvú 24/7 prevádzku 15 minút od môjho domu, bol som nadšený.

Ísť posilňovať, keď je všade ľudoprázdno a nikoho nie je na cestách, bolo neskutočne príťažlivé. Strhlo ma to.

Nadšenie po pár týždňoch opadlo. Chodiť posilňovať o jedenástej v noci nie je úplne najzábavnejšia večerná náplň. Vyskúšali ste to niekedy sami?

Skúsil som to isté, čo s behom. Vybral som dobré tituly, nasadil slúchadlá a vyrazil “do boja”. Pomohlo? Fungovalo to perfektne!

Od toho momentu nebola posilňovňa žiaden problém. Namiesto pozerania telky či čítania doma na pohovke som vyrazil dvíhať železá. A ďalšie 2–3 hodiny počúvania týždenne som mal hneď k dobru.

Športovať sa dá aj pri čítaní

Uvedomili ste si niekedy pri lyžovaní, koľko času človek strávi na svahu a koľko na vleku? Na vleku, kde len sedíme a pozeráme na čísla sedačiek, počítame stĺpy a závidíme brutálne dobrým lyžiarom pod nami?

Naposledy som bol vo Vrátnej. Jedno kolečko mi trvalo 15 minút. Z toho 10 minút bol vlek a 5 minút jazda dolu. Ak by som počúval len na vleku, bolo by to 40 minút čítania za hodinu. Lyžoval som však sám a tak to bola čistá hodina. A celý čas som navyše strávil v dobrej spoločnosti.

Slúchadlá sú počas športu nebezpečné

Bežné tvrdenie je, že človek by nemal používať slúchadlá počas behania vonku, bicyklovania, lyžovania či cvičenia medzi viacerými ľuďmi. Je to nebezpečné, ak človek nepočuje, čo sa deje okolo neho. Táto rada však pochádza z časov, keď sme počúvali pri športe len hudbu. A najlepšie veľmi hlasnú hudbu.

Pri hovorenom slove je hluk či *nepočutie * okolia zriedka problém. Ak samozrejme nie sme nahluchlí a nemáme hlasitosť na maxime celý čas a interpret reve a je to plné hudby a…

Počúvanie audiokníh so slúchadlami nie je to isté čo počúvanie hudby. A po stovkách hodín strávených týmto štýlom som zaryto presvedčený, že to nie je nebezpečnejšie ako rozprávanie sa s niekym vedľa nás.

Zopár slov na záver

Chcem veriť, že nie som až taký jednorožec a prieskumu sa len zúčastňuje menej ľudí, čo aktívne športujú.

Alebo športujú a knihy pri tom len nikdy počúvať neskúšali.

Ak patríte k takejto skupine aj vy, vyskúšajte si to pri najbližšom behu, korčuľovaní, lyžovaní či posilňovaní. Keď zistíte ako to ide pekne dokopy, nikdy to už pre vás nebude fungovať inak. To garantujem!