Už jste to určitě slyšeli od rodičů nebo učitelů: DISCIPLÍNA MUSÍ BÝT! Sám si to hodně dobře pamatuju. Jídelna, čtvrtý ročník základní školy, psal se rok 194_ ane ne, 2001. Učitelka mě nutila zkonzumovat pudink politý otřesným sirupem. Vůbec ji nezajímalo, že pudink s tím červeným hnusem nesnáším. Podle jejích slov jsem nebyl disciplinovaný. Jak to dopadlo? Zeptejte se mých zvratků na jejích šatech. 

Disciplína neznamená poslušnost, vážení. 

Ve skutečnosti jde o schopnost držet se dopředu stanoveného plánu, který by vás měl dovést do cíle, na němž vám záleží. 

Ale pojďme popořádku.

Plně si uvědomuju, že žijeme v „době mudrlantů“. Proč byste mi vůbec měli věřit? Tak jen krátce – vystudoval jsem filmovou scénáristiku a dramaturgii, jsem autorem tří celovečerních hraných filmů a jednoho televizního scénáře.

A teď. Při snaze psát si můžete všimnout, že se u vás začnou projevovat podivné symptomy. Jako:

1. Stává se vám často, že svůj vlastní text odsoudíte ještě před jeho dokončením?
2. Míváte skvělé nápady, které během tvůrčího psaní blednou a blednou, až skončíte u toho, že text zahodíte do koše, abyste si pustili Fortnite nebo 9gag?
3. Stává se vám často, že přeskakujete z projektu na projekt? Nedostanete se ani za polovinu jednoho a už jste přesvědčení, že vás osvítil nový, lepší nápad, se kterým prorazíte do českého showbyznysu?
4. Stává se vám, že zíráte na prázdnou stránku a nevíte, jak začít? Jinak řečeno, chytli jste “spisovatelský blok”?

Pokud na sobě registrujete některé z těchto nepříjemných symptomů, s velkou pravděpodobností trpíte tzv. Lemraris Sebasabotaris. Prosím, pozorně čtěte níže uvedené řádky. Je to s vámi vážné. 

Syndrom perfekcionistického editora

Pokud jste na sobě zpozorovali první symptom, má rada je následovná: Vypněte v sobě editora. První verze textů za nic nestojí. Smiřte se s tím.

Martin Scorsese řekl, že pokud mu po prvním shlédnutí hrubého střihu připravovaného filmu není na zvracení, něco je špatně.

Slibte si tedy, že vaše první verze textu bude stát za starou belu. Uklidní vás to a naruší jinak izolované vnímání. Nebudete se bát psát odvážně, začnete se nesmírně bavit a text dokončíte, věřte mi.

Syndrom těch, kteří nepotřebují návody

Co ale dělat, když se ráno podíváte do zrcadla a najednou zpozorujete symptom číslo dva? Dovolte mi jedno oznámení, chybí vám technika nebo plán. 

Jinak řečeno: než vůbec začnete s květnatými popisy a dialogy, postavte si kostru příběhu. Bude vaší příběhovou mapou, která vás povede napříč dějem od začátku do konce. 

Výhody? Příval vašich nápadů se nezastaví, protože budete znát cestu do cíle. Váš mozek tedy nebude zaneprázdněný otázkou: “a co dál?”.

Nezastavíte se na patnácté straně s vráskami na čele a depresí v očích. Právě naopak. 

Doslova poletíte příběhem, jako taková stíhačka blížící se k měs…. Ale ne, jako takový pták poletující po obloze. 

Nevíte, jak na to? Vezměte si do rukou svou oblíbenou knihu a vytáhněte její kostru. Vypište si na papír jednotlivé obrazy nebo kapitoly příběhu do bodů. Vypozorujte konstrukt. Rozplánujte si takovým způsobem svůj vlastní příběh. V bodech. Od začátku do konce. 

Navíc vám vřele doporučuju si všímat i postav. Nestyďte se a vypište si na papír i ty! Ale pozor, ať vás nenapadne zapisovat si jejich detailní životopisy!

Zaměřte se na změnu. Všímejte si, jak se postava vaší oblíbené knihy chová na začátku příběhu a jak na konci. Jinými slovy si všímejte, jak se vlivem příběhu změní. Zabezpečte, aby vývoj příběhu měnil i vaše postavy.

Syndrom studené polévky

Jestli se vám často stává, že vás během práce na jednom projektu “osvítí” a vy si myslíte, že jste dostali lepší nový nápad na knihu, doporučím vám nezačítat ani s tou první. Pouštíte se do čínské polévky příliš brzy, jestli mi rozumíte. Prakticky pijete horkou vodu, zatímco chřoupete tvrdé umělohmotné těstoviny. Moje rada? Buďte trpěliví, nechte ty nudle změknout! Jak na to?

Každý nápad si ověřte formátem, kterému já nadávám “idea”. Jde o volné psaní na A4. Je to takový typ slovního rybaření, jinými slovy hledáte příběh, který za to stojí. Zkoumejte, zapisujte si myšlenky. Hledejte dokonalý konflikt. Hledejte příběh. Pokud ho nenajdete, nevadí! 

Začněte s novou myšlenkou. Idea může mít jednu stranu nebo deset, na počtech nezáleží, jen na nápadech. 

Syndrom prázdné stránky

Nezírejte na prázdnou stránku. Vážně, nedělejte to. Jednak to škodí vašim očím a zároveň neděláte nic prospěšného. Radši si jděte zaběhat. Dobrá rada? Ne! S tímto syndromem je třeba bojovat! 

Jakmile pocítíte strach z bílé, prázdné plochy, okamžitě začněte psát. I kdyby to měla být věta: “Dobře, nevím, jak mám začít, tak píšu o tom, že nevím, jak mám začít.”

To nevadí, potřebujete jen start. Potřebujete se zahřát. Nezastavujte. Jen pište a ono se to chytí. Vzpomeňte si na starou dobrou škodovku stodvacítku. Vždycky ji stačilo jen roztlačit! Neztrácejte čas s prvními větami, věřte mi, i tak je později aspoň stokrát změníte. 

A ještě jednou. Disciplína je schopnost držet se dopředu stanoveného plánu, který by vás měl dovést do cíle, na němž vám záleží. 

Cíl, na kterém vám záleží

Věnujte se textům a činnostem, na kterých vám upřímně záleží. Neztrácejte čas činnostmi, které jsou vám šumafuk. Pokud pracujete na příběhu, který vás vlastně ani nezajímá, pokud nedokážete do tvůrčího procesu zapojit srdce, nedělejte to. Věřte mi, na světě neexistuje žádná strategie, která vám v tomto směru vybuduje disciplínu.

Co se vám tím snažím říct? Občas není navině nedostatek disciplíny. To, že se vám nechce do práce nemusí znamenat, že jste onemocněli Lemraris Sebasabotaris. V tomto případě jste jednoduše nastoupili na špatný vlak. 

Dobře, ale jak zjistím, že píšu ten správný příběh? 

Právě výše zmíněný formát idey vám ověří, jestli v daném vlaku najdete své sedadlo nebo ne. Pokud jste se přistihli u toho, že se už dobrý týden věnujete tomu samému tématu a váš nápad narostl na úctyhodných deset stran, narazili jste na zlatou žílu.

I přes výše zmíněné vám ještě nedoporučuji začít s prací na projektu. Odložte si ideu na měsíc nebo aspoň na dva týdny. Potom si ji znovu přečetěte a poku ve vás pořád vyvolává nadšení, začněte psát. Šetřete si čas, psaní je totiž ta nejtěžší práce na tomto světě. 

Nejdál napíšeš pomalu

Slovo disciplína zní hrozivě. Wikipedia ji popisuje jako dodržování příkazů a předpisů, zachování stanoveného pořádku v práci, činnosti a celkovém chování. 

Pokud jste si v nějaké motivační knize přečetli: “Každý den vstávejte ráno v pět a čtěte nebo pište!”, opovažte se to udělat! Ta motivační kniha nevidí, jestli jste maminka se třemi dětmi nebo dělník, který se stydí před chlapy přiznat, že má super nápad na film o dvou gayích… nebo manažer s uměleckým duchem.

Chci vám jen doporučit, abyste takové knihy nebrali osobně a doslovně. Pro mamku se třemi dětmi může to vstávání znamenat něco úplně jiného než pro manažera. 

Má poslední rada proto zní, nepřeceňujte se. Nedávejte si obrovské cíle, začněte nejprve krátkými kroky. Nemusíte každý den vstávat v pět ráno a napsat padesát stran.

Namísto toho začněte s jednou stránkou v jakékoli hodině, kdy vám to půjde. Vytvářejte si reálné plány a postupně zvyšujte nároky. Nebo pokud se dá, ani si je nezvyšujte. Jen zabezpečte, abyste svou práci dovedli do konce.  Schopnost dodržovat plán se totiž buduje postupně. Neexistuje jiná strategie. Jen ta pomalá. 

Závěrem tohoto dopisu bych vám chtěl popřát pevné nervy, kvalitní klávesnici, dobré nápady a schopnost rozpoznat ty špatné. Momentálně se cítím jako Jedi z Hvězdných válek, který předává své učení Padawanovi. Pravda je však taková, že i já jsem Padawan – zelenáč. Autor tohoto článku má totiž úplně stejný problém s disciplínou jako vy. Jako my všichni.

A proto, milí spisovatelé, scénáristé, žurnalisté a jistí “isté”… nedělejte z toho vědu a jednoduše začněte psát.