Stalo se vám někdy, že jste se u čtení knihy rozbrečeli, nebo ve vás prostě kniha či audiokniha vyvolala jiné silné emoce?
Už dlouho víme, že čtení má celou řadu benefitů. Dneska se chci podívat na to, jak zvládnou vymyšlené příběhy vyprovokovat naprosto reálnou emoční reakci − a v čem je to pro nás a vlastně pro celý svět dobré.
A když říkám čtení, zahrnuju i poslech. Už dávno jsme si ujasnili, že poslouchání je čtení, a pro emoční zážitek a rozvoj empatie fungují audioknihy naprosto shodně s psaným textem. Občas dokonce lépe.
Proč na vás tak působí příběh
Cílem každého dobrého autora je pracovat se slovy a vystavět svůj příběh tak, aby ve vás čtení vyvolalo určité emoce. U knih to platí několikanásobně − potřeba prožívání emocí je klíčová pro to, abyste se do příběhu ponořili. Takže pokud se knize povede vás rozesmát nebo rozbrečet, děje se přesně to, co by se dít mělo.
Přemýšleli jste ale někdy nad tím, jak to celé funguje?
Váš mozek totiž neumí rozlišit mezi podnětem z reálného světa a podnětem, který přišel z fikce. A pomáhá tomu něco, čemu se v psychologii říká emotional transportation (emoční přenesení) − proces, při kterém se veškerá vaše mentální kapacita soustřeďuje na události, které se odehrávají uvnitř vyprávění.
Zapomínáte na čas a nevnímáte události kolem sebe. Prožíváte nový příběh − a v tu chvíli vám jeho vnímání způsobuje emoční reakce úplně stejné, jaké byste měli na reálné dění kolem vás.
Vědci prováděli studie, ve kterých nechávali lidi číst (mimochodem, četli Jane Austen, tak skvělá volba!) při magnetické rezonanci a zkoumali, jaké části mozku se při té aktivitě rozsvítí. Očekávali, že to bude centrum zpracování jazyka, to je jasné. Ale zjistili tehdy, že nejen to.
Takže když hrdina v knize cítil nějakou vůni, v mozku se rozsvítil spánkový lalok (kde najdete centrum řeči), ale i čichový bulbus (který díky celkem přímočarému názvu asi nemusím vysvětlovat). Jako byste tu vůni cítili v realitě.
A pokud zrovna čtete scénu, kde hrdina utíká před padouchem, váš mozek reaguje stejně, jako byste to byli vy, kdo zrovna utíká. V tu chvíli jste vlastně do příběhu vtažení a je to, jako kdybyste ho s postavami knihy prožívali.
Tím pádem váš mozek registruje všechny události, jakoby se děly přímo vám. Události odehrávající se na stránkách knihy se na určitou dobu stanou vaší novou realitou. A protože váš mozek bere takové podněty stejně jako ty z reality, zpracovává vzniklé emoce naprosto stejným způsobem.
Proč tomu tak je? Vzniku určité emoce vždycky předchází myšlenka. Vaše jednání jde většinou takhle:
Myšlenka > emoce > činy
Myšlenka vyprovokovaná čtením (nebo přímo představená v knize) způsobí určitou emoční reakci a na tuhle emoci potom zase reagujete nějakou činností. Zasmějete se, pláčete…
Tehle způsob reagování potom vysvětluje i tzv. knižní kocovinu. Tedy ten stav, který nastane po dočtení dobré knihy. Stav, kdy se vám nechce vracet do skutečného světa, ani se pouštět do jiného příběhu. Protože nedokážete přestat myslet na právě ukončený příběh a postavy v něm.
I pro toto má psychologie vysvětlení − díky přenesení do příběhu jste ho přímo prožívali. A tak můžete po jeho konci zažít pocity smutku způsobeného ztrátou. Ať už postav, které jako by se staly vašimi nejbližšími přáteli, nebo celého světa, ve kterém se vám líbilo a nechcete ho opouštět.
Při čtení dobré knihy zkrátka prožíváte celý příběh, jako byste byli jeho součástí. I proto se často říká, že čtenář prožije tisíce životů.
A hodně dobrou zprávou je, že můžete být v klidu, pokud jste se doteď nepřenesli přes to, co Voldemort udělal Cedricovi… Už víte, že to je úplně běžná reakce. (Omluvte mě, jdu si najít kapesníky, něco mi asi spadlo do oka.)
Celé to zní celkem logicky, že. Ale jak se vlastně stane, že vás vůbec nějaký příběh zvládne tak vtáhnout a přenést?
V tom vnímám dvě základní složky − vás a text, který čtete.
V první řadě jde o um autora, který zvládne svůj příběh předat (nebo spíš poskládat) tak, aby vás vůbec zajímal. Vykreslit postavy a popsat místa a situace tak, abyste si je dovedli živě představit. A nebavím se o detailních popisech, stačí i dobře podané podněty.
A tu další část máte na starosti vy. Lépe řečeno vaše představivost a mnohem podstatněji něco, čemu říkáme empatie.
Proč je empatie tak důležitá
Slovník analytické psychologie (Jolana Bucková a kol., 2006) říká, že empatie je „schopnost vstoupit do situace a emoční polohy jiného člověka a tímto způsobem jej chápat citově i kognitivně“. Jinými slovy dokážete odhadnout a chápat to, jak se cítí někdo jiný než vy.
A jak už asi víte ze svého života, jde o úplný základ fungování mezilidských vztahů.
Empatie je součástí tzv. emoční inteligence − tedy souboru schopností vnímat emoce své i ostatních, pracovat s nimi a lépe se orientovat ve společenských vztazích. Na téma emoční inteligence doporučuju audioknihu téhož názvu od Daniela Golemana, průkopníka EQ.
Empatie je pro mezilidské vztahy naprosto klíčová − v osobním životě nám pomáhá přiblížit se jeden k druhému, najít pochopení, pocit bezpečí, lépe řešit případné konflikty. V pracovním prostředí zase může pomáhat spolupráci v týmu nebo lepšímu vyjednávání.
Ještě chvilku se ale zdržím u pojmů. Obecně se totiž empatie dělí na dva základní druhy − kognitivní a emoční.
Kognitivní empatie je vlastně přijetí jiné perspektivy. Je to vaše schopnost rozpoznat pocity někoho jiného, mít pro něj pochopení, představit si situaci z jeho úhlu pohledu. Prostě jak se tak říká, na chvíli pocítit, jaké to je být v jeho kůži. (Ale vážně jen obrazně, ne doslova.)
Emoční empatie zase spočívá v tom, že dané emoce sami cítíte, nebo na ně nějakým způsobem fyzicky reagujete, případně vnímáte v reakci na emoce někoho druhého vlastní nové emoce.
Takže když si představíte situaci, kdy se vám kamarád svěřuje a pláče u toho, projevem kognitivní empatie je soucit, který pociťujete. Řeknete si, že mu nezávidíte jeho situaci, musí teď v životě řešit X, Y a Z a nemůže to být jednoduchá věc. Projevem emoční empatie je touha ho obejmout a utišit, jsou jím vaše vlastní pocity zoufalství, protože nevíte, jak mu máte pomoct. A nebo to, že vás to samotné dojme.
Fun fact. Každý druh empatie vychází z jiného způsobu zpracování podnětů. Vědci stále zkoumají jejich fungování, ale prozatím směřují výsledky studií k zajímavému závěru − a to že tyhle dva systémy zpracovávání podnětů fungují odděleně a na sobě nezávisle.
Takže nepotřebujete sami pocítit emoce jiného člověka, abyste byli schopni pochopit svět z jeho perspektivy. A co je asi mnohem zajímavější, dokážete sami aktivně cítit emoce druhého člověka (nebo na ně fyzicky reagovat), aniž byste byli schopni pochopit věc na intelektuální úrovni. Většinou máte samozřejmě nějakou verzi obou variant, ale věc se má tak, že to tak nutně nemusí být.
Vaši úroveň empatie samozřejmě v první řadě ovlivňuje genetika. Řada studií například prokázala, že ženy mají mnohem větší předpoklady rozpoznávat emoce ostatních lidí.
Ale vědci už také dávno dokázali, že s empatií můžete pracovat a v rámci společenského kontaktu a jiných aktivit ji rozvíjet.
Abych se ale vrátila zpátky ke čtení, empatie je schopnost, která vám pomáhá v přenesení do děje. Díky vykreslení postav je vidíte jako reálné lidi a hlavně vidíte svět z jejich perspektivy a dokážete s nimi prožít daný příběh. Cítit, co cítí.
Vzpomeňte si na své oblíbené knihy a zvraty v nich. Cíili jste frustraci, když se hlavnímu hrdinovi nedařilo, nebo když ho někdo zradil? Radost, když vše dobře dopadlo? Dala bych vám konkrétní příklady, ale jako královna spoilerů radši nebudu říkat věci jako „když tahle postava umřela“… Vy si to určitě dokreslíte sami.
Když už teď víte, jak čtení působí na vaše emoce a co hraje velkou roli, je načase se podívat na to, jak vám to jako člověku buduje charakter. A k tomu je třeba zůstat u empatie.
Jak je mezi lidmi dobře známo, čtení rozvíjí schopnosti představivosti a jazykové znalosti. Mezi jeho nejdůležitější přednosti ale také patří jeho schopnost rozvíjet vaši empatii, která je pro mezilidské vztahy a dobré soužití tak důležitá.
V současném světě je bohužel úroveň empatie stále nižší. Celkem nedávné studie provedené na vysokoškolských studentech amerických škol ukázaly pokles empatie o celých 40 %.
Čtení vám dává možnost vžít se do perspektivy jiného člověka, než jste vy. S každou knihou a každou postavou se znovu zkoušíte ponořit do perspektivy a pocitů někoho jiného. A jak už to tak bývá, čím větší praxi máte, tím se vaše schopnost zlepšuje.
Proto vám literatura pomáhá lépe chápat lidi ve svém okolí, být lepším partnerem, rodičem, kolegou..
A nejen to, taková praxe a zkušenost s určitými jevy, emocemi a situacemi také pomáhá bořit mýty a snižovat předsudky − třeba vůči menšinám.
Tentokrát se Harryho Pottera nesnažím vnutit já, opravdu ho použili vědci v Itálii, když s dětmi ve školách testovali vliv literatury na empatii a toleranci vůči imigrantům.
V téhle studii rozdělili děti do dvou skupin − jedna dostala ke čtení scénu, kde Harry dostane svou hůlku. Druhá půlka četla úryvek, kde čistokrevný Draco Malfoy shazuje Hermionu, protože není z kouzelnické rodiny. O týden později testovali přístup dětí a asi už víte, jak to dopadlo − ty, které četly scénu s Dracem a Hermionou zaznamenaly zlepšení přístupu k imigrantům.
Co si budeme lhát, základem nenávisti a odmítání je většinou malá zkušenost a neznalost. Je vždycky lehké odsuzovat někoho, koho jsme nepoznali jako člověka, a házet lidi do jednoho pytle na základě nějakého společného jmenovatele.
Já si vždycky vzpomenu na jeden rozhovor s mým dědou − i když je to banální škatulka, funguje k ilustraci.
Děda: „Všichni vysokoškoláci jsou lenoši hloupí a zloději!“ Já: „Dědo, víš, že studuju vejšku, že jo.“ Děda: „Ty ne, Péťo! Ty jsi výjimka.“
Existuje možnost, že každý člověk v určené skupině je zkrátka jen člověk a má svoje vlastnosti, potřeby, pozitiva i negativa, které absolutně nezávisí na tom jednom společném jmenovateli? Jasně, že ano.
Většina z nás nemá za život šanci setkat se se všemi různými lidmi, kteří žijí na téhle planetě, to je nerealistické. Ale s jinými životními hodnotami i zkušenostmi a problémy se můžete seznámit právě skrze hrdiny knih. A tak se pro vás z nepochopitelné věci stane něco, čemu porozumíte.
Kouzlo spočívá v tom, že jakmile poznáte člověka jako jednotlivce, přestanete na něj aplikovat předsudky vůči skupině, které jste měli (možná i nevědomky). A to stejné neplatí jen na menšiny, odlišné národnosti a vyznání. Platí to i na možná bagatelizované problémy − třeba ty psychické.
Když strávíte v dobře napsané knize čas v hlavě člověka, který trpí depresemi, váš svět a vnímání téhle nemoci se změní. Jste schopni v sobě najít pochopení a soucit.
Literatura vám pomůže věci zvažovat, chápat ostatní lidi a být tolerantnější.
Ale zároveň pomůže třeba i tomu, že se vy sami nebudete cítit osaměle, pokud jste někdy zažili cokoli podobného tomu, co je v knihách napsáno. A že existuje opravdu velká šance, že se tak stane. Jak napsal autor James Baldwin:
„Myslíte si, že vaše bolest a vaše zlomené srdce nemají v dějinách obdoby, ale pak začnete číst. Byly to právě knihy, které mě naučily, že věci, které mě v životě nejvíc mučily, byly ty stejné věci, které mě spojovaly se všemi ostatními lidmi na planetě. V současnosti i minulosti.“
Pár tipů na závěr
S rozvojem empatie vám pomáhá opravdu každé dílo fikce (u literatury faktu většinou k emočnímu propojení nedochází − i to vědci zkoumali pomocí skenování − ale závisí i na příběhovosti knihy).
Ale pokud se budete chtít inspirovat a podívat se do hlavy někoho jiného, nebo na místo s tradicemi, o nichž nemáte ani ponětí, mám pro vás pár tipů na audioknihy, které vám přesně takový výlet dopřejí. Takové osobní tipy na audioknihy, které by na vás mohly mít velký dopad.
Lovec draků − Khaled Hosseini
Podívejte se spolu s Amírem do Afghánistánu v roce 1975. Seznamte se s jeho kulturou a historií − tou, o níž jste možná slyšeli z druhé strany. V úžasném příběhu o jednom silném přátelství.
Zůstaň se mnou − Ayobami Adebayo
Seznamte se skrze příběh Yejide se životem v Nigérii a hodnotami rodin. V působivém příběhu o mateřském poutu, žárlivosti i zoufalství.
Jedna želva za druhou − John Green
Na první pohled je to young adult detektivka, ale hlavní hrdinka trpí obsedantně-kompulzivní poruchou stejně jako autor knihy. A pokud jste lidi s ní nikdy nechápali, teď máte jedinečnou šanci.
Na západní frontě klid − Erich Maria Remarque
V hodinách dějepisu se často učíme o válkách, jenže délky konfliktů i počty mrtvých vojáků jsou jen strohá čísla na tabuli nebo v sešitě, ke kterým nemáme žádný vztah. Protože jsou prostě často neuchopitelná. Tahle audiokniha vám ukáže válku z pohledu obyčejného člověka, který byl situací vtažen a nemá jinou volbu.
Být normální je na hovno − Jonathan Mooney
Projděte si život s klukem, kterého utlačoval školní systém kvůli tomu, že byl hyperaktivní dyslektik. Dopracujete se až do bodu, kdy jako motivační řečník pomáha jakkoli se vychylujícím lidem. Je to životopis s trochou psychologie, říznutý historií a osobitým humorem. Takže sice teoreticky není fikce, ale životopisná složka je hodně příběhová a autorka článku potvrzuje emoční dopad.
Vinný od narodenia − Trevor Noah
Apartheid je jedna z dalších věcí, kterou si myslím ne každý dovede představit. Trevor Noah v něm vyrůstal − a co víc, byl přímým důkazem zločinu svých rodičů. Podívejte se do úplně jiného světa, ve kterém má třeba i slovo Hitler úplně jinou konotaci.
PS: Pokud máte sami tipy na knihy, které vám změnily pohled na lidi nebo svět, určitě je nechte v komentářích, ať si můžu rozšířit už tak nezvládnutelný seznam k přečtení 🙂
Snaží se starat o to, aby vůbec lidi věděli, že nějaký Audiolibrix existuje. Ve volném čase ale před lidmi utíká do Kosmíru nebo Ketterdamu. Hlavně se jí neptejte na Brandona Sandersona, pokud nemáte alespoň hodinu volného času. Večery nejraději tráví stalkováním Marka Mansona, Ryana Holidaye, nebo Toma Bilyeu. A často se jí zdá, že se kamarádí s Ryanem Reynoldsem a Blake Lively. Jednou snad…
Audioknižní experti z Audiolibrixu dostali za úkol vybrat ze svého oblíbeného žánru jednu jedinou audioknihu, kterou by doporučili odvážnému jednci ochotnému probádat zatím neznámý žánr. ...
Umělá inteligence, ChatGPT, AI. Pojmy, které na nás skáčou ze všech stran, moc jim nerozumíme, ale podle všeho je to něco skvělého a zároveň děsivého. ...
Stalo se vám někdy, že jste se u čtení knihy rozbrečeli, nebo ve vás prostě kniha či audiokniha vyvolala jiné silné emoce?
Už dlouho víme, že čtení má celou řadu benefitů. Dneska se chci podívat na to, jak zvládnou vymyšlené příběhy vyprovokovat naprosto reálnou emoční reakci − a v čem je to pro nás a vlastně pro celý svět dobré.
A když říkám čtení, zahrnuju i poslech. Už dávno jsme si ujasnili, že poslouchání je čtení, a pro emoční zážitek a rozvoj empatie fungují audioknihy naprosto shodně s psaným textem. Občas dokonce lépe.
Proč na vás tak působí příběh
Cílem každého dobrého autora je pracovat se slovy a vystavět svůj příběh tak, aby ve vás čtení vyvolalo určité emoce. U knih to platí několikanásobně − potřeba prožívání emocí je klíčová pro to, abyste se do příběhu ponořili. Takže pokud se knize povede vás rozesmát nebo rozbrečet, děje se přesně to, co by se dít mělo.
Přemýšleli jste ale někdy nad tím, jak to celé funguje?
Váš mozek totiž neumí rozlišit mezi podnětem z reálného světa a podnětem, který přišel z fikce. A pomáhá tomu něco, čemu se v psychologii říká emotional transportation (emoční přenesení) − proces, při kterém se veškerá vaše mentální kapacita soustřeďuje na události, které se odehrávají uvnitř vyprávění.
Zapomínáte na čas a nevnímáte události kolem sebe. Prožíváte nový příběh − a v tu chvíli vám jeho vnímání způsobuje emoční reakce úplně stejné, jaké byste měli na reálné dění kolem vás.
Vědci prováděli studie, ve kterých nechávali lidi číst (mimochodem, četli Jane Austen, tak skvělá volba!) při magnetické rezonanci a zkoumali, jaké části mozku se při té aktivitě rozsvítí. Očekávali, že to bude centrum zpracování jazyka, to je jasné. Ale zjistili tehdy, že nejen to.
Takže když hrdina v knize cítil nějakou vůni, v mozku se rozsvítil spánkový lalok (kde najdete centrum řeči), ale i čichový bulbus (který díky celkem přímočarému názvu asi nemusím vysvětlovat). Jako byste tu vůni cítili v realitě.
A pokud zrovna čtete scénu, kde hrdina utíká před padouchem, váš mozek reaguje stejně, jako byste to byli vy, kdo zrovna utíká. V tu chvíli jste vlastně do příběhu vtažení a je to, jako kdybyste ho s postavami knihy prožívali.
Tím pádem váš mozek registruje všechny události, jakoby se děly přímo vám. Události odehrávající se na stránkách knihy se na určitou dobu stanou vaší novou realitou. A protože váš mozek bere takové podněty stejně jako ty z reality, zpracovává vzniklé emoce naprosto stejným způsobem.
Proč tomu tak je? Vzniku určité emoce vždycky předchází myšlenka. Vaše jednání jde většinou takhle:
Myšlenka > emoce > činy
Myšlenka vyprovokovaná čtením (nebo přímo představená v knize) způsobí určitou emoční reakci a na tuhle emoci potom zase reagujete nějakou činností. Zasmějete se, pláčete…
Tehle způsob reagování potom vysvětluje i tzv. knižní kocovinu. Tedy ten stav, který nastane po dočtení dobré knihy. Stav, kdy se vám nechce vracet do skutečného světa, ani se pouštět do jiného příběhu. Protože nedokážete přestat myslet na právě ukončený příběh a postavy v něm.
I pro toto má psychologie vysvětlení − díky přenesení do příběhu jste ho přímo prožívali. A tak můžete po jeho konci zažít pocity smutku způsobeného ztrátou. Ať už postav, které jako by se staly vašimi nejbližšími přáteli, nebo celého světa, ve kterém se vám líbilo a nechcete ho opouštět.
Při čtení dobré knihy zkrátka prožíváte celý příběh, jako byste byli jeho součástí. I proto se často říká, že čtenář prožije tisíce životů.
A hodně dobrou zprávou je, že můžete být v klidu, pokud jste se doteď nepřenesli přes to, co Voldemort udělal Cedricovi… Už víte, že to je úplně běžná reakce. (Omluvte mě, jdu si najít kapesníky, něco mi asi spadlo do oka.)
Celé to zní celkem logicky, že. Ale jak se vlastně stane, že vás vůbec nějaký příběh zvládne tak vtáhnout a přenést?
V tom vnímám dvě základní složky − vás a text, který čtete.
V první řadě jde o um autora, který zvládne svůj příběh předat (nebo spíš poskládat) tak, aby vás vůbec zajímal. Vykreslit postavy a popsat místa a situace tak, abyste si je dovedli živě představit. A nebavím se o detailních popisech, stačí i dobře podané podněty.
A tu další část máte na starosti vy. Lépe řečeno vaše představivost a mnohem podstatněji něco, čemu říkáme empatie.
Proč je empatie tak důležitá
Slovník analytické psychologie (Jolana Bucková a kol., 2006) říká, že empatie je „schopnost vstoupit do situace a emoční polohy jiného člověka a tímto způsobem jej chápat citově i kognitivně“. Jinými slovy dokážete odhadnout a chápat to, jak se cítí někdo jiný než vy.
A jak už asi víte ze svého života, jde o úplný základ fungování mezilidských vztahů.
Empatie je součástí tzv. emoční inteligence − tedy souboru schopností vnímat emoce své i ostatních, pracovat s nimi a lépe se orientovat ve společenských vztazích. Na téma emoční inteligence doporučuju audioknihu téhož názvu od Daniela Golemana, průkopníka EQ.
Empatie je pro mezilidské vztahy naprosto klíčová − v osobním životě nám pomáhá přiblížit se jeden k druhému, najít pochopení, pocit bezpečí, lépe řešit případné konflikty. V pracovním prostředí zase může pomáhat spolupráci v týmu nebo lepšímu vyjednávání.
Ještě chvilku se ale zdržím u pojmů. Obecně se totiž empatie dělí na dva základní druhy − kognitivní a emoční.
Kognitivní empatie je vlastně přijetí jiné perspektivy. Je to vaše schopnost rozpoznat pocity někoho jiného, mít pro něj pochopení, představit si situaci z jeho úhlu pohledu. Prostě jak se tak říká, na chvíli pocítit, jaké to je být v jeho kůži. (Ale vážně jen obrazně, ne doslova.)
Emoční empatie zase spočívá v tom, že dané emoce sami cítíte, nebo na ně nějakým způsobem fyzicky reagujete, případně vnímáte v reakci na emoce někoho druhého vlastní nové emoce.
Takže když si představíte situaci, kdy se vám kamarád svěřuje a pláče u toho, projevem kognitivní empatie je soucit, který pociťujete. Řeknete si, že mu nezávidíte jeho situaci, musí teď v životě řešit X, Y a Z a nemůže to být jednoduchá věc. Projevem emoční empatie je touha ho obejmout a utišit, jsou jím vaše vlastní pocity zoufalství, protože nevíte, jak mu máte pomoct. A nebo to, že vás to samotné dojme.
Fun fact. Každý druh empatie vychází z jiného způsobu zpracování podnětů. Vědci stále zkoumají jejich fungování, ale prozatím směřují výsledky studií k zajímavému závěru − a to že tyhle dva systémy zpracovávání podnětů fungují odděleně a na sobě nezávisle.
Takže nepotřebujete sami pocítit emoce jiného člověka, abyste byli schopni pochopit svět z jeho perspektivy. A co je asi mnohem zajímavější, dokážete sami aktivně cítit emoce druhého člověka (nebo na ně fyzicky reagovat), aniž byste byli schopni pochopit věc na intelektuální úrovni. Většinou máte samozřejmě nějakou verzi obou variant, ale věc se má tak, že to tak nutně nemusí být.
Vaši úroveň empatie samozřejmě v první řadě ovlivňuje genetika. Řada studií například prokázala, že ženy mají mnohem větší předpoklady rozpoznávat emoce ostatních lidí.
Ale vědci už také dávno dokázali, že s empatií můžete pracovat a v rámci společenského kontaktu a jiných aktivit ji rozvíjet.
Abych se ale vrátila zpátky ke čtení, empatie je schopnost, která vám pomáhá v přenesení do děje. Díky vykreslení postav je vidíte jako reálné lidi a hlavně vidíte svět z jejich perspektivy a dokážete s nimi prožít daný příběh. Cítit, co cítí.
Vzpomeňte si na své oblíbené knihy a zvraty v nich. Cíili jste frustraci, když se hlavnímu hrdinovi nedařilo, nebo když ho někdo zradil? Radost, když vše dobře dopadlo? Dala bych vám konkrétní příklady, ale jako královna spoilerů radši nebudu říkat věci jako „když tahle postava umřela“… Vy si to určitě dokreslíte sami.
A tady se dostáváme k části, kdy to chci celé otočit. Protože už asi tušíte, co zároveň vaši empatii skvěle rozvíjí, že?
Proč z vás čtení fikce dělá lepšího člověka
Když už teď víte, jak čtení působí na vaše emoce a co hraje velkou roli, je načase se podívat na to, jak vám to jako člověku buduje charakter. A k tomu je třeba zůstat u empatie.
Jak je mezi lidmi dobře známo, čtení rozvíjí schopnosti představivosti a jazykové znalosti. Mezi jeho nejdůležitější přednosti ale také patří jeho schopnost rozvíjet vaši empatii, která je pro mezilidské vztahy a dobré soužití tak důležitá.
V současném světě je bohužel úroveň empatie stále nižší. Celkem nedávné studie provedené na vysokoškolských studentech amerických škol ukázaly pokles empatie o celých 40 %.
Čtení vám dává možnost vžít se do perspektivy jiného člověka, než jste vy. S každou knihou a každou postavou se znovu zkoušíte ponořit do perspektivy a pocitů někoho jiného. A jak už to tak bývá, čím větší praxi máte, tím se vaše schopnost zlepšuje.
Proto vám literatura pomáhá lépe chápat lidi ve svém okolí, být lepším partnerem, rodičem, kolegou..
A nejen to, taková praxe a zkušenost s určitými jevy, emocemi a situacemi také pomáhá bořit mýty a snižovat předsudky − třeba vůči menšinám.
Tentokrát se Harryho Pottera nesnažím vnutit já, opravdu ho použili vědci v Itálii, když s dětmi ve školách testovali vliv literatury na empatii a toleranci vůči imigrantům.
V téhle studii rozdělili děti do dvou skupin − jedna dostala ke čtení scénu, kde Harry dostane svou hůlku. Druhá půlka četla úryvek, kde čistokrevný Draco Malfoy shazuje Hermionu, protože není z kouzelnické rodiny. O týden později testovali přístup dětí a asi už víte, jak to dopadlo − ty, které četly scénu s Dracem a Hermionou zaznamenaly zlepšení přístupu k imigrantům.
Co si budeme lhát, základem nenávisti a odmítání je většinou malá zkušenost a neznalost. Je vždycky lehké odsuzovat někoho, koho jsme nepoznali jako člověka, a házet lidi do jednoho pytle na základě nějakého společného jmenovatele.
Já si vždycky vzpomenu na jeden rozhovor s mým dědou − i když je to banální škatulka, funguje k ilustraci.
Děda: „Všichni vysokoškoláci jsou lenoši hloupí a zloději!“
Já: „Dědo, víš, že studuju vejšku, že jo.“
Děda: „Ty ne, Péťo! Ty jsi výjimka.“
Existuje možnost, že každý člověk v určené skupině je zkrátka jen člověk a má svoje vlastnosti, potřeby, pozitiva i negativa, které absolutně nezávisí na tom jednom společném jmenovateli? Jasně, že ano.
Většina z nás nemá za život šanci setkat se se všemi různými lidmi, kteří žijí na téhle planetě, to je nerealistické. Ale s jinými životními hodnotami i zkušenostmi a problémy se můžete seznámit právě skrze hrdiny knih. A tak se pro vás z nepochopitelné věci stane něco, čemu porozumíte.
Kouzlo spočívá v tom, že jakmile poznáte člověka jako jednotlivce, přestanete na něj aplikovat předsudky vůči skupině, které jste měli (možná i nevědomky). A to stejné neplatí jen na menšiny, odlišné národnosti a vyznání. Platí to i na možná bagatelizované problémy − třeba ty psychické.
Když strávíte v dobře napsané knize čas v hlavě člověka, který trpí depresemi, váš svět a vnímání téhle nemoci se změní. Jste schopni v sobě najít pochopení a soucit.
Literatura vám pomůže věci zvažovat, chápat ostatní lidi a být tolerantnější.
Ale zároveň pomůže třeba i tomu, že se vy sami nebudete cítit osaměle, pokud jste někdy zažili cokoli podobného tomu, co je v knihách napsáno. A že existuje opravdu velká šance, že se tak stane. Jak napsal autor James Baldwin:
Pár tipů na závěr
S rozvojem empatie vám pomáhá opravdu každé dílo fikce (u literatury faktu většinou k emočnímu propojení nedochází − i to vědci zkoumali pomocí skenování − ale závisí i na příběhovosti knihy).
Ale pokud se budete chtít inspirovat a podívat se do hlavy někoho jiného, nebo na místo s tradicemi, o nichž nemáte ani ponětí, mám pro vás pár tipů na audioknihy, které vám přesně takový výlet dopřejí. Takové osobní tipy na audioknihy, které by na vás mohly mít velký dopad.
Lovec draků − Khaled Hosseini
Podívejte se spolu s Amírem do Afghánistánu v roce 1975. Seznamte se s jeho kulturou a historií − tou, o níž jste možná slyšeli z druhé strany. V úžasném příběhu o jednom silném přátelství.
Zůstaň se mnou − Ayobami Adebayo
Seznamte se skrze příběh Yejide se životem v Nigérii a hodnotami rodin. V působivém příběhu o mateřském poutu, žárlivosti i zoufalství.
Jedna želva za druhou − John Green
Na první pohled je to young adult detektivka, ale hlavní hrdinka trpí obsedantně-kompulzivní poruchou stejně jako autor knihy. A pokud jste lidi s ní nikdy nechápali, teď máte jedinečnou šanci.
Na západní frontě klid − Erich Maria Remarque
V hodinách dějepisu se často učíme o válkách, jenže délky konfliktů i počty mrtvých vojáků jsou jen strohá čísla na tabuli nebo v sešitě, ke kterým nemáme žádný vztah. Protože jsou prostě často neuchopitelná. Tahle audiokniha vám ukáže válku z pohledu obyčejného člověka, který byl situací vtažen a nemá jinou volbu.
Být normální je na hovno − Jonathan Mooney
Projděte si život s klukem, kterého utlačoval školní systém kvůli tomu, že byl hyperaktivní dyslektik. Dopracujete se až do bodu, kdy jako motivační řečník pomáha jakkoli se vychylujícím lidem. Je to životopis s trochou psychologie, říznutý historií a osobitým humorem. Takže sice teoreticky není fikce, ale životopisná složka je hodně příběhová a autorka článku potvrzuje emoční dopad.
Vinný od narodenia − Trevor Noah
Apartheid je jedna z dalších věcí, kterou si myslím ne každý dovede představit. Trevor Noah v něm vyrůstal − a co víc, byl přímým důkazem zločinu svých rodičů. Podívejte se do úplně jiného světa, ve kterém má třeba i slovo Hitler úplně jinou konotaci.
PS: Pokud máte sami tipy na knihy, které vám změnily pohled na lidi nebo svět, určitě je nechte v komentářích, ať si můžu rozšířit už tak nezvládnutelný seznam k přečtení 🙂
Sdílej článek
Nejnovější články
Audioknižní experiment: vybrali jsme nejlepší audioknihy z oblíbených žánrů
Velký audioknižní průzkum 2023
Umělá inteligence: Už jste se s ní setkali?