Podzim a audioknihy jdou ruku v ruce. A protože je to období, kdy nad audioknihami (a knihami) přemýšlíme víc než obvykle, přijde nám to jako nejlepší čas pro pořádání Velkého audioknižního průzkumu. Letos už podvanácté. Uvařte si tedy svůj oblíbený teplý nápoj, zachumlejte se do deky a věnujte nám pár minutek času. Vyplněním průzkumu nám pomůžete udělat si lepší obrázek o vašich čtenářských i posluchačských preferencích a nakonec třeba ještě vyhrajete audioknihy.

Proč?

Protože nás zajímá, kde a jak posloucháte audioknihy i čtete knihy, jaké žánry vás baví, které činnosti si poslechem zpříjemňujete a spousty dalších informací. Vaše odpovědi nám pomáhají udělat si obrázek o trendech a vývoji v audioknižním světě.

Kde?

Na našich webových stránkách. Účastnit se ho může úplně každý. Potřebujete k němu jen e-mailovou adresu a zhruba 15 minut času. Stačí kliknout sem. Otevře se vám formulář. A když jej vyplníte, můžete se zúčastnit naší (také již tradiční) soutěže o celkem 22 audioknih.

Kdy?

Dvanáctý ročník Velkého audioknižního průzkumu a také soutěž o audioknihy probíhá od října do 31. prosince 2025. Vítězové cen budou vyhlášeni 15. ledna 2026.

Kdo může vyhrát?

Každý, kdo se zúčastní našeho průzkumu. Vyplněním dotazníku získáte jeden vstup do soutěže o celkem 22 audioknih. Vítězové budou 3 a ceny následovné:

1. cena = Dárkový poukaz na 13 audioknih
2. cena = Dárkový poukaz na 6 audioknih
3. cena = Dárkový poukaz na 3 audioknihy

Šanci na výhru můžete posílit i sdílením výherní URL, kterou získáte po vyplnění průzkumu. Za každého přítele, kterého doporučíte a on vyplní Velký audioknižní průzkum prostřednictvím vaší výherní URL získáte další vstupy do soutěže. Stačí sdílet třeba na sociálních sítích.

Soutěž se řídí klasickými pravidly soutěže.

Podzim a audioknihy jdou ruku v ruce. A protože je to období, kdy nad audioknihami (a knihami) přemýšlíme víc než obvykle, přijde nám to jako nejlepší čas pro pořádání Velkého audioknižního průzkumu. Letos už pojedenácté. Uvařte si tedy svůj oblíbený teplý nápoj, zachumlejte se do deky a věnujte nám pár minutek času. Vyplněním průzkumu nám pomůžete udělat si lepší obrázek o vašich čtenářských i posluchačských preferencích a nakonec třeba ještě vyhrajete audioknihy.

Proč?

Protože nás zajímá, kde a jak posloucháte audioknihy i čtete knihy, jaké žánry vás baví, které činnosti si poslechem zpříjemňujete a spousty dalších informací. Vaše odpovědi nám pomáhají udělat si obrázek o trendech a vývoji v audioknižním světě.

Kde?

Na našich webových stránkách. Účastnit se ho může úplně každý. Potřebujete k němu jen e-mailovou adresu a zhruba 15 minut času. Stačí kliknout sem. Otevře se vám formulář. A když jej vyplníte, můžete se zúčastnit naší (také již tradiční) soutěže o celkem 22 audioknih.

Kdy?

Jedenáctý ročník Velkého audioknižního průzkumu a také soutěž o audioknihy probíhá od října do 31. prosince 2024. Vítězové cen budou vyhlášeni 15. ledna 2025.

Kdo může vyhrát?

Každý, kdo se zúčastní našeho průzkumu. Vyplněním dotazníku získáte jeden vstup do soutěže o celkem 22 audioknih. Vítězové budou 3 a ceny následovné:

1. cena = Dárkový poukaz na 13 audioknih
2. cena = Dárkový poukaz na 6 audioknih
3. cena = Dárkový poukaz na 3 audioknihy

Šanci na výhru můžete posílit sdílením výherní URL, kterou získáte po vyplnění průzkumu. Za každého přítele, kterého doporučíte a on vyplní Velký audioknižní průzkum prostřednictvím vaší výherní URL získáte další dva vstupy do soutěže. Stačí sdílet třeba na sociálních sítích.

Soutěž se řídí klasickými pravidly soutěže.

Podzim, to je období pro audioknihu jako dělané – počasí úplně vybízí zachumlat se do šály, nasadit sluchátka a jít se projít kolem vody nebo sbírat kaštany, barevné listy či šípky do čaje… a také samozřejmě informace. Podzim je totiž mimo jiné už tradičně také obdobím, kdy mapujeme vývoj na poli audioknižního trhu. A letos tomu není jinak. Opět jsme spustili Velký audioknižní průzkum – tento rok je to již jubilejní 10. ročník.

Proč?

Protože nás zajímá, kde a jak posloucháte audioknihy, jaké žánry vás baví, které činnosti si poslechem zpříjemňujete a spousty dalších informací. Vaše odpovědi nám pomáhají udělat si obrázek o trendech a vývoji v audioknižním světě.

Kde?

Na našich webových stránkách. Účastnit se ho může úplně každý. Potřebujete k němu jen e-mailovou adresu a zhruba 15 minut času. Stačí kliknout sem. Otevře se vám formulář. A když jej vyplníte, můžete se zúčastnit naší (také již tradiční) soutěže o celkem 22 audioknih.

Kdy?

Desátý ročník Velkého audioknižního průzkumu a také soutěž o audioknihy probíhá od října do 31. prosince 2023. Vítězové cen budou vyhlášeni 15. ledna 2024.

Kdo může vyhrát?

Každý, kdo se zúčastní našeho průzkumu. Vyplněním dotazníku získáte jeden vstup do soutěže o celkem 22 audioknih. Vítězové budou 3 a ceny následovné:

1. cena = Dárkový poukaz na 13 audioknih
2. cena = Dárkový poukaz na 6 audioknih
3. cena = Dárkový poukaz na 3 audioknihy

Šanci na výhru můžete posílit sdílením výherní URL, kterou získáte po vyplnění průzkumu. Za každého přítele, kterého doporučíte a on vyplní Velký audioknižní průzkum prostřednictvím vaší výherní URL získáte další dva vstupy do soutěže. Stačí sdílet třeba na sociálních sítích.

Soutěž se řídí klasickými pravidly soutěže.

Jsem velkou fanynkou detektivek a thrillerů. A nejsem v tom určitě sama. I z našeho Velkého audioknižního průzkumu vím, že i když jsou nyní na vzestupu i další žánry, detektivky a thrillery si stále drží první místo na žebříčku oblíbenosti.

Proč tomu tak je a co nás k takovému poslouchání vede?

Nedávno jsem s jednou naší věrnou zákazníci, také velkou fanynkou žánru detektivky a thrillery, řešila oblibu tohoto fenoménu. Padly otázky jako – není to nezdravé? Nejsme vlastně divné, když svůj volný čas věnujeme příběhům plným vražd, krve, násilí a úzkostné atmosféře? 

Rozhodla jsem se tedy pro nás všechny pustit se do detektivní práce, prozkoumat tyto otázky a porovnat je s tím, jak to cítím. Obliba žánru detektivek a thrillerů je totiž i v ostatních mediích – filmech, seriálech, videohrách, knihách – stále většinovou záležitostí.

Proč rádi dobrovolně prožíváme strach?   

První otázkou tedy je kouzelné proč? Proč vyhledáváme žánr, který vzbuzuje především tolik strachu a napětí? Vždyť logické by bylo se této negativní emoci vyhýbat.

Nasnadě je odpověď, že nám to zřejmě něco přináší – a psychologové s tímto souhlasí. Jednou z teorií psychologie, která se strachem zabývá, je takzvaná teorie přenosu vzrušení.

Jejím autorem je Dolf Zillmann, profesor psychologie na univerzitě v Alabamě, který koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let 20. století zkoumal spojitost agrese a emocí v souvislosti s médii. Jeho teorie říká, že strach stimuluje mozková centra, která u zvířat mají za následek například reakci útěk, nebo útok – u člověka však tento stimul může být následně přenesen do dalších pocitů, které může znásobit. 

Konkrétně to znamená, že ačkoli se při sledování brutální činnosti vraha v detektivce začneme bát, umocní to následný prožitek z dopadení vraha na konci příběhu. 

Ano, potvrzuji! Čím zběsilejší řádění vraha, tím větší požitek z jeho dopadení mám. Až mnohdy obdivuji detektivy, kteří ty bestie dokáží zatknout v klidu a s emocionálním odstupem. 

Adrenalinový sport

Další teorie vychází z toho, že jsme inteligentní bytosti a náš mozek zapojuje více svých center. Náš mozek je naprogramován tak, že za pozitivní považuje útěk před nebezpečím a smrtí. Když se bojíme u filmu, náš plazí (primární) mozek dá pokyn k vyplavení adrenalinu, ale náš limbický (emocionální) mozek ví, že jsme v bezpečí a nespustí stresovou reakci, jako by to bylo u zvířat (například útěk, nebo útok).

Tato chytřejší část vývojového centra mozku nás udrží „v klidu, ale ve střehu“ a jakmile prožité nebezpečí v příběhu opadne, zažijeme úlevu způsobenou vyplavením endorfinů. Jinými slovy, můžeme tak v bezpečí domova prožívat krutá nebezpečí a následně cítit úlevu.

Je to takové dobrovolné týrání sebe sama a poukazuje to na to, proč se nám líbí i ty skutečně brutální severská krimi. Určitě to také znáte, nejprve husí kůže, nehty zaryté do sedačky, zbystřené smysly, a pak ta euforie, jako by člověk vyhrál milión! Ta kombinace pocitů je doslova návyková.

Zde jen odbočka – tuto schopnost nemá ještě vyvinutou dětský mozek, proto se velmi doporučuje dětem především televizní a filmový program pečlivě vybírat. Dětem v útlém věku (předškolní, mladší školní věk) se při sledování drsnějších scén i v pohádkách spustí stresová reakce a jejich limbický systém ještě neumí rozklíčovat, že nejde o skutečnost a zapojuje se pouze plazí mozek – vyplavuje se adrenalin. 

V důsledku toho mohou děti skutečně od televize utíkat, velmi se bojí a následná úleva, jako u dospělých, se nedostaví. Takový prožitý stres, pokud s ním není dále správně pracováno, může v krajním případě v dětech vyvolat i trauma. 

Příručka pro přežití

Zpět k dospělákům. Někteří vědci tvrdí, že se dokonce dokážeme i poučit ze sledovaného nebezpečí. Například když se ztotožníme s hlavním hrdinou příběhu, vezmeme si více k srdci, co udělal správně a co špatně, a máme pocit, že v krajních situacích toto mnohdy dokážeme použít. To nás pak velmi uklidňuje a můžeme díky tomu zachovat klid, když se setkáme s nějakým reálným nebezpečím.

Na toto poukázal průzkum mezi uživateli NOW TV, který zjistil, že lidé, kteří byli fanoušky katastrofických žánrů, uvedli, že se cítí více připraveni na druhou vlnu COVID-19. Jinými slovy, zdá se, že lidé, kteří se vystavili fiktivnímu hororu, se dokážou lépe vypořádat s událostmi vyvolávajícími úzkost v reálném světě. (zdroj:Gifford, B.E. The psychology behind watching post-apocalyptic films during a pandemic. Happiful.com (2020)).

Že by tedy za oblibou detektivek a thrillerů stála i motivace něčemu se přiučit? Minimálně máme pocit větší připravenosti na kritické situace. 

Thriller nesoudí

Další odpověď pro vyhledávání žánru – thrilleru – se netýká jen konzumace knih, videoher, filmů a seriálů, ale i samotné jejich tvorby. Je totiž dnes již terapeutickou praxí, že své temné stránky si můžeme dovolit prožívat i jinak než jim jen dát samotný volný škodlivý průběh.

Tak jako se doporučuje vypsat se, vymalovat a jinak vyjádřit ze svých skrytých „zakázaných“ myšlenek v určité tvorbě, tak je můžeme i náhradně prožívat a zkoumat v příbězích jiných. A ty drsné právě třeba v thrillerech.

A je to skvělé, protože thriller nesoudí. Můžeme se takto nechat fascinovat nejtemnějšími a nejrůznějšími úchylkami mimo normál a zkoumat tyto temné stránky v sobě a nebo se lépe vypořádavat s úzkostnými pocity.

U této úvahy, především nad tou tvorbou, mě vždy napadá – jakým člověkem by asi byl například Stephen King, kdyby nemohl psát? Ups!

Historický kontext

Když se mi nedávno dostal do ruky rodokmen mé rodiny z tatínkovy strany, velmi mě na něm překvapila jedna věc. V rodokmenu bylo vypsáno mnoho dětí, které se nedožily vyššího věku. Téměř každý předválečný pár se potýkal s úmrtím potomka vlivem nemocí a dalších vlivů. 

Přežívali zpravidla pouze jeden až dva potomci, přestože narozených jich bylo mnoho, a až poválečné období nechalo naživu všechny bratry a sestry mého dědy. Můj děda byl z 9 dětí. Uvědomila jsem si, jak těsný kontakt se smrtí, na rozdíl ode mě, mí předkové měli.

Nebylo také výjimkou, že několik generací žilo pod jednou střechou, kde se nejen rodily děti, ale také umírali staří v kruhu svých blízkých. 

Nyní je smrt vykázána do nemocnic a hospiců. 

Celkově jsme po staletí byli se smrtí mnohem více konfrontováni a až v poslední době jsme od smrti fyzické i od tohoto tématu oddělení. Smrt ve společnosti je mnohem více tabuizována. 

Na jednu stranu je to dobře. Nikdo z nás nechce vidět umírat své blízké. Ale troufám si tvrdit, že nám smrt v životě i trochu chybí a potřebujeme s ní být v kontaktu.

Myslím si dokonce, že být se smrtí správně v kontaktu je vlastně zdravé. Tato úvaha samozřejmě nevysvětluje otázky brutality ve zmiňovaném žánru, pouze ukazuje na to, že určitá součást našeho bytí nám zřejmě chybí, a co chybí má potřebu nějaké kompenzace, rovnováhy.

Tak proto nám tolik mrtvých v Midsommeru nepřijde nijak neobvyklé?!

Jak to mám já

Mé pátrání mi dává jednoznačný závěr, že mít rád thrillery a detektivky není nic špatného, mnohdy dokonce naopak, a může nám to i pomoci.

Já osobně jsem určitě rozhodně závislá na thrillerovém a detektivním adrenalinu. Miluji ho! Je to špatné? Určitě ne, jiní se kvůli adrenalinu vydávají na lov do hloubi lesů – mně se stačí ponořit do stejnojmenného thrilleru Bernarda Miniéra s teplou dekou přes sebe a hrnkem dobré kávy v ruce. Má to nespornou výhodu – adrenalin zaručen a kulka do zad nehrozí.

Dozvědět se něco důležitého z kriminalistiky také nemůže být na škodu. Pravdou je, že vlastním policejní baterku – ta je prostě silnější, déle vydrží a nikdy nevíte, kdo číhá za rohem! 

A kdo z vás při sledování počínání toho kterého vyšetřovatele někdy nevyslovil – nee, tam nechoď, zavolej si posily!!! Náhoda? Nemyslím si! Je to zkušenost. Ty postupy, jak to dělat správně, mám zkrátka už v merku.

Také si říkám, že někteří záporáci s ukrutnou zbraní v ruce jsou i sympaťáci. Že by s tím přicházela na scénu i moje temná stránka? Tak co si budu nalhávat, dědova kulovnice s upilovanou hlavní ve stodole mě odmalička velmi fascinovala. Kdepak jí je asi konec…?

A co říkáte na oblibu žánrů vy? Našli jste se v některých důvodech? Ráda si přečtu vaše názory a důvody, proč třeba tyto žánry vyhledáváte vy sami.

Stalo se vám někdy, že jste se u čtení knihy rozbrečeli, nebo ve vás prostě kniha či audiokniha vyvolala jiné silné emoce?

Už dlouho víme, že čtení má celou řadu benefitů. Dneska se chci podívat na to, jak zvládnou vymyšlené příběhy vyprovokovat naprosto reálnou emoční reakci − a v čem je to pro nás a vlastně pro celý svět dobré.

A když říkám čtení, zahrnuju i poslech. Už dávno jsme si ujasnili, že poslouchání je čtení, a pro emoční zážitek a rozvoj empatie fungují audioknihy naprosto shodně s psaným textem. Občas dokonce lépe.

Proč na vás tak působí příběh

Cílem každého dobrého autora je pracovat se slovy a vystavět svůj příběh tak, aby ve vás čtení vyvolalo určité emoce. U knih to platí několikanásobně − potřeba prožívání emocí je klíčová pro to, abyste se do příběhu ponořili. Takže pokud se knize povede vás rozesmát nebo rozbrečet, děje se přesně to, co by se dít mělo.

Přemýšleli jste ale někdy nad tím, jak to celé funguje?

Váš mozek totiž neumí rozlišit mezi podnětem z reálného světa a podnětem, který přišel z fikce. A pomáhá tomu něco, čemu se v psychologii říká emotional transportation (emoční přenesení) − proces, při kterém se veškerá vaše mentální kapacita soustřeďuje na události, které se odehrávají uvnitř vyprávění.

Zapomínáte na čas a nevnímáte události kolem sebe. Prožíváte nový příběh − a v tu chvíli vám jeho vnímání způsobuje emoční reakce úplně stejné, jaké by vyvolávalo reálné dění kolem vás.

Vědci prováděli studie, ve kterých nechávali lidi číst (mimochodem, četli Jane Austen, tak skvělá volba!) při magnetické rezonanci a zkoumali, jaké části mozku se při té aktivitě rozsvítí. Očekávali, že to bude centrum zpracování jazyka, to je jasné. Ale zjistili tehdy, že nejen to.

Takže když hrdina v knize cítil nějakou vůni, v mozku se rozsvítil spánkový lalok (kde najdete centrum řeči), ale i čichový bulbus (který díky celkem přímočarému názvu asi nemusím vysvětlovat). Jako byste tu vůni cítili v realitě.

A pokud zrovna čtete scénu, kde hrdina utíká před padouchem, váš mozek reaguje stejně, jako byste to byli vy, kdo zrovna utíká. V tu chvíli jste vlastně do příběhu vtažení a je to, jako kdybyste ho s postavami knihy prožívali.

Tím pádem váš mozek registruje všechny události, jakoby se děly přímo vám. Události odehrávající se na stránkách knihy se na určitou dobu stanou vaší novou realitou. A protože váš mozek bere takové podněty stejně jako ty z reality, zpracovává vzniklé emoce naprosto stejným způsobem.

Proč tomu tak je? Vzniku určité emoce vždycky předchází myšlenka. Vaše jednání jde většinou takhle:

Myšlenka > emoce > činy

Myšlenka vyprovokovaná čtením (nebo přímo představená v knize) způsobí určitou emoční reakci a na tuhle emoci potom zase reagujete nějakou činností. Zasmějete se, pláčete…

Tehle způsob reagování potom vysvětluje i tzv. knižní kocovinu. Tedy ten stav, který nastane po dočtení dobré knihy. Stav, kdy se vám nechce vracet do skutečného světa, ani se pouštět do jiného příběhu. Protože nedokážete přestat myslet na právě ukončený příběh a postavy v něm.

I pro toto má psychologie vysvětlení − díky přenesení do příběhu jste ho přímo prožívali. A tak můžete po jeho konci zažít pocity smutku způsobeného ztrátou. Ať už postav, které jako by se staly vašimi nejbližšími přáteli, nebo celého světa, ve kterém se vám líbilo a nechcete ho opouštět.

Při čtení dobré knihy zkrátka prožíváte celý příběh, jako byste byli jeho součástí. I proto se často říká, že čtenář prožije tisíce životů.

A hodně dobrou zprávou je, že můžete být v klidu, pokud jste se doteď nepřenesli přes to, co Voldemort udělal Cedricovi… Už víte, že to je úplně běžná reakce. (Omluvte mě, jdu si najít kapesníky, něco mi asi spadlo do oka.)

Celé to zní celkem logicky, že. Ale jak se vlastně stane, že vás nějaký příběh zvládne tak vtáhnout a přenést?

V tom vnímám dvě základní složky − vás a text, který čtete.

V první řadě jde o um autora, který zvládne svůj příběh předat (nebo spíš poskládat) tak, aby vás vůbec zajímal. Vykreslit postavy a popsat místa a situace tak, abyste si je dovedli živě představit. A nebavím se o detailních popisech, stačí i dobře podané podněty.

A tu další část máte na starosti vy. Lépe řečeno vaše představivost a mnohem podstatněji něco, čemu říkáme empatie.

Proč je empatie tak důležitá

Slovník analytické psychologie (Jolana Bucková a kol., 2006) říká, že empatie je „schopnost vstoupit do situace a emoční polohy jiného člověka a tímto způsobem jej chápat citově i kognitivně“. Jinými slovy dokážete odhadnout a chápat to, jak se cítí někdo jiný než vy.

A jak už asi víte ze svého života, jde o úplný základ fungování mezilidských vztahů.

Empatie je součástí tzv. emoční inteligence − tedy souboru schopností vnímat emoce své i ostatních, pracovat s nimi a lépe se orientovat ve společenských vztazích. Na téma emoční inteligence doporučuju audioknihu téhož názvu od Daniela Golemana, průkopníka EQ.

Empatie je pro mezilidské vztahy naprosto klíčová − v osobním životě nám pomáhá přiblížit se jeden k druhému, najít pochopení, pocit bezpečí, lépe řešit případné konflikty. V pracovním prostředí zase může pomáhat spolupráci v týmu nebo lepšímu vyjednávání.

Ještě chvilku se ale zdržím u pojmů. Obecně se totiž empatie dělí na dva základní druhy − kognitivní a emoční.

Kognitivní empatie je vlastně přijetí jiné perspektivy. Je to vaše schopnost rozpoznat pocity někoho jiného, mít pro něj pochopení, představit si situaci z jeho úhlu pohledu. Prostě jak se tak říká, na chvíli pocítit, jaké to je být v jeho kůži. (Ale vážně jen obrazně, ne doslova.)

Emoční empatie zase spočívá v tom, že dané emoce sami cítíte, nebo na ně nějakým způsobem fyzicky reagujete, případně vnímáte v reakci na emoce někoho druhého vlastní nové emoce.

Takže když si představíte situaci, kdy se vám kamarád svěřuje a pláče u toho, projevem kognitivní empatie je soucit, který pociťujete. Řeknete si, že mu nezávidíte jeho situaci, musí teď v životě řešit X, Y a Z a nemůže to být jednoduchá věc. Projevem emoční empatie je touha ho obejmout a utišit, jsou jím vaše vlastní pocity zoufalství, protože nevíte, jak mu máte pomoct. A nebo to, že vás to samotné dojme.

Fun fact. Každý druh empatie vychází z jiného způsobu zpracování podnětů. Vědci stále zkoumají jejich fungování, ale prozatím směřují výsledky studií k zajímavému závěru − a to, že tyhle dva systémy zpracovávání podnětů fungují odděleně a na sobě nezávisle.

Takže nepotřebujete sami pocítit emoce jiného člověka, abyste byli schopni pochopit svět z jeho perspektivy. A co je asi mnohem zajímavější, dokážete sami aktivně cítit emoce druhého člověka (nebo na ně fyzicky reagovat), aniž byste byli schopni pochopit věc na intelektuální úrovni. Většinou máte samozřejmě nějakou verzi obou variant, ale věc se má tak, že to tak nutně nemusí být.

Vaši úroveň empatie samozřejmě v první řadě ovlivňuje genetika. Řada studií například prokázala, že ženy mají mnohem větší předpoklady rozpoznávat emoce ostatních lidí.

Ale vědci už také dávno dokázali, že s empatií můžete pracovat a v rámci společenského kontaktu a jiných aktivit ji rozvíjet.

Abych se ale vrátila zpátky ke čtení, empatie je schopnost, která vám pomáhá v přenesení do děje. Díky vykreslení postav je vidíte jako reálné lidi a hlavně vidíte svět z jejich perspektivy a dokážete s nimi prožít daný příběh. Cítit, co cítí.

Vzpomeňte si na své oblíbené knihy a zvraty v nich. Cíili jste frustraci, když se hlavnímu hrdinovi nedařilo, nebo když ho někdo zradil? Radost, když vše dobře dopadlo? Dala bych vám konkrétní příklady, ale jako královna spoilerů radši nebudu říkat věci jako „když tahle postava umřela“… Vy si to určitě dokreslíte sami.

A tady se dostáváme k části, kdy to chci celé otočit. Protože už asi tušíte, co zároveň vaši empatii skvěle rozvíjí, že?

Proč z vás čtení fikce dělá lepšího člověka

Když už teď víte, jak čtení působí na vaše emoce a co hraje velkou roli, je načase se podívat na to, jak vám to jako člověku buduje charakter. A k tomu je třeba zůstat u empatie.

Jak je mezi lidmi dobře známo, čtení rozvíjí schopnosti představivosti a jazykové znalosti. Mezi jeho nejdůležitější přednosti ale také patří jeho schopnost rozvíjet vaši empatii, která je pro mezilidské vztahy a dobré soužití tak důležitá.

V současném světě je bohužel úroveň empatie stále nižší. Celkem nedávné studie provedené na vysokoškolských studentech amerických škol ukázaly pokles empatie o celých 40 %.

Čtení vám dává možnost vžít se do perspektivy jiného člověka, než jste vy. S každou knihou a každou postavou se znovu zkoušíte ponořit do perspektivy a pocitů někoho jiného. A jak už to tak bývá, čím větší praxi máte, tím se vaše schopnost zlepšuje.

Proto vám literatura pomáhá lépe chápat lidi ve svém okolí, být lepším partnerem, rodičem, kolegou…

A nejen to, taková praxe a zkušenost s určitými jevy, emocemi a situacemi také pomáhá bořit mýty a snižovat předsudky − třeba vůči menšinám.

Tentokrát se Harryho Pottera nesnažím vnutit já, opravdu ho použili vědci v Itálii, když s dětmi ve školách testovali vliv literatury na empatii a toleranci vůči imigrantům.

V téhle studii rozdělili děti do dvou skupin − jedna dostala ke čtení scénu, kde Harry dostane svou hůlku. Druhá půlka četla úryvek, kde čistokrevný Draco Malfoy shazuje Hermionu, protože není z kouzelnické rodiny. O týden později testovali přístup dětí a asi už víte, jak to dopadlo − ty, které četly scénu s Dracem a Hermionou zaznamenaly zlepšení přístupu k imigrantům.

Co si budeme nalhávat, základem nenávisti a odmítání je většinou malá zkušenost a neznalost. Je vždycky lehké odsuzovat někoho, koho jsme nepoznali jako člověka, a házet lidi do jednoho pytle na základě nějakého společného jmenovatele.

Já si vždycky vzpomenu na jeden rozhovor s mým dědou − i když je to banální škatulka, funguje k ilustraci.

Děda: „Všichni vysokoškoláci jsou lenoši hloupí a zloději!“
Já: „Dědo, víš, že studuju vejšku, že jo?“
Děda: „Ty ne, Péťo! Ty jsi výjimka.“

Existuje možnost, že každý člověk v určené skupině je zkrátka jen člověk a má svoje vlastnosti, potřeby, pozitiva i negativa, které absolutně nezávisí na tom jednom společném jmenovateli? Jasně, že ano.

Většina z nás nemá za život šanci setkat se se všemi různými lidmi, kteří žijí na téhle planetě, to je nerealistické. Ale s jinými životními hodnotami i zkušenostmi a problémy se můžete seznámit právě skrze hrdiny knih. A tak se pro vás z nepochopitelné věci stane něco, čemu porozumíte.

Kouzlo spočívá v tom, že jakmile poznáte člověka jako jednotlivce, přestanete na něj aplikovat předsudky vůči skupině, které jste měli (možná i nevědomky). A to stejné neplatí jen na menšiny, odlišné národnosti a vyznání. Platí to i na možná bagatelizované problémy − třeba ty psychické.

Když strávíte v dobře napsané knize čas v hlavě člověka, který trpí depresemi, váš svět a vnímání téhle nemoci se změní. Jste schopni v sobě najít pochopení a soucit.

Literatura vám pomůže věci zvažovat, chápat ostatní lidi a být tolerantnější.

Ale zároveň pomůže třeba i tomu, že se vy sami nebudete cítit osaměle, pokud jste někdy zažili cokoli podobného tomu, co je v knihách napsáno. A že existuje opravdu velká šance, že se tak stane. Jak napsal autor James Baldwin:

„Myslíte si, že vaše bolest a vaše zlomené srdce nemají v dějinách obdoby, ale pak začnete číst. Byly to právě knihy, které mě naučily, že věci, které mě v životě nejvíc mučily, byly ty stejné věci, které mě spojovaly se všemi ostatními lidmi na planetě. V současnosti i minulosti.“

Pár tipů na závěr

S rozvojem empatie vám pomáhá opravdu každé dílo fikce (u literatury faktu většinou k emočnímu propojení nedochází − i to vědci zkoumali pomocí skenování − ale závisí i na příběhovosti knihy).

Ale pokud se budete chtít inspirovat a podívat se do hlavy někoho jiného, nebo na místo s tradicemi, o nichž nemáte ani ponětí, mám pro vás pár tipů na audioknihy, které vám přesně takový výlet dopřejí. Takové osobní tipy na audioknihy, které by na vás mohly mít velký dopad.

Lovec draků − Khaled Hosseini

Podívejte se spolu s Amírem do Afghánistánu v roce 1975. Seznamte se s jeho kulturou a historií − tou, o níž jste možná slyšeli z druhé strany. V úžasném příběhu o jednom silném přátelství.

Zůstaň se mnou − Ayobami Adebayo

Seznamte se skrze příběh Yejide se životem v Nigérii a hodnotami rodin. V působivém příběhu o mateřském poutu, žárlivosti i zoufalství.

Jedna želva za druhou − John Green

Na první pohled je to young adult detektivka, ale hlavní hrdinka trpí obsedantně-kompulzivní poruchou stejně jako autor knihy. A pokud jste lidi s ní nikdy nechápali, teď máte jedinečnou šanci.

Na západní frontě klid − Erich Maria Remarque

V hodinách dějepisu se často učíme o válkách, jenže délky konfliktů i počty mrtvých vojáků jsou jen strohá čísla na tabuli nebo v sešitě, ke kterým nemáme žádný vztah. Protože jsou prostě často neuchopitelná. Tahle audiokniha vám ukáže válku z pohledu obyčejného člověka, který byl situací vtažen a nemá jinou volbu.

Být normální je na hovno − Jonathan Mooney

Projděte si život s klukem, kterého utlačoval školní systém kvůli tomu, že byl hyperaktivní dyslektik. Dopracujete se až do bodu, kdy jako motivační řečník pomáha jakkoli se vychylujícím lidem. Je to životopis s trochou psychologie, říznutý historií a osobitým humorem. Takže sice teoreticky není fikce, ale životopisná složka je hodně příběhová a autorka článku potvrzuje emoční dopad.

Vinný od narodenia − Trevor Noah

Apartheid je jedna z dalších věcí, kterou si myslím ne každý dovede představit. Trevor Noah v něm vyrůstal − a co víc, byl přímým důkazem zločinu svých rodičů. Podívejte se do úplně jiného světa, ve kterém má třeba i slovo Hitler úplně jinou konotaci.

PS: Pokud máte sami tipy na knihy, které vám změnily pohled na lidi nebo svět, určitě je nechte v komentářích, ať si můžu rozšířit už tak nezvládnutelný seznam k přečtení

Mnoho lidí od audioknih odradí cena. Porovnávají stejný titul s cenou e-knihy a okamžitě vidí, jaké mají audioknihy přemrštěné ceny.

Ale porovnávají hrušky s jablky.

E-kniha je „vedlejší produkt“ tištěné knihy. Překlad už byl hotový, stejně tak korektury a nakonec i formátování.

80 % finální práce mají knihy a e-knihy společných.

Stačí už jen dokončit zbylých 20 %, což ve skutečnosti znamená převést elektronický text do tří formátů, přidat titulní obrázek a e-kniha je hotová.

Audioknihy s knihou naopak sdílejí asi jen 20 % finální práce, což jsou překlad a korektura.

Tvorba audioknihy je komplexní činnost. Zkontrolovaný výsledný text je jen její začátek.

Do hry nyní vstupuje interpret, režisér, studio, zvukař, střihač a masteringový inženýr. Všichni společnému projektu věnují desítky hodin práce, které se nakonec musí promítnout na konečné ceně audioknihy.

Náročnost výroby audioknihy

Na výrobu audioknihy s průměrnou délkou 10 hodin musíme počítat s přibližně 30 hodinami práce interpreta ve studiu spolu s režisérem a technikem.

Aby byla předloha zpracována co nejkvalitněji, režisér s interpretem stráví přípravou před natáčením 5 až 10 hodin – nemluvě o tom, že oba si daný titul musí nejdříve sami přečíst.

Po skončení nahrávání stráví střihač nad syrovou nahrávkou dalších 30-50 hodin a nakonec ještě masteringový inženýr finálních 5-10 hodin práce.

Poslední stanicí je kontrolní poslech, který při troše přeskakování zabere jen dodatečné 2 až 3 hodiny.

Spočítejme si to.

Interpret 10 + 5 + 30
Režisér 10 + 5 + 30
Zvukový technik 30
Střihový technik 50
Masteringový inženýr 10
Kontrola 2

Na desetihodinové audioknize společně lidé stráví 182 hodin od chvíle, kdy byl dodán finální text.

Pokud odečteme práci technika na elektronické knize a zalamování textu do knihy, stále nám zůstává přibližně 160 hodin navíc v porovnání s knihou či e-knihou.

160 pracovních hodin je jeden celý pracovní měsíc.

Když se prodávají audioknihy, počítá se přibližně s 2 až 3 % prodejů vůči tištěné knize. U mega bestsellerů je to možná 5 %.

Pokud se u nás prodá 50 000 ks bestsellerového titulu, audioknih prodá vydavatel přibližně 2 000. Někdy méně, někdy více. Mluvíme tu o sumárním prodeji za období trvání licenčních práv, což je většinou 5-7 let.

Ceny audioknih u nás a v zahraničí

Přesto jsou u nás ceny audioknih hluboko pod evropským průměrem.

Když se podíváte na ceny audioknih, na stejné tituly i autory, v zemích jako je Velká Británie, Německo, Švédsko nebo Francie ceny jsou u nich zhruba o 60 až 100 % vyšší.

Svádí to ke konstatování, že v těchto zemích mají vyšší životní úroveň, a tak tento trend odráží i ceny audioknih. Z malé části určitě.

Věci se ale mají trochu jinak.

Ceny knih, třeba ve Velké Británii, se od cen v Česku a na Slovensku liší řádově o desítky procent. Ve prospěch Britů. Proč? Větší trh, větší prodeje. Ceny přípravy se rozloží mezi větší množství prodejů.

Stejné je to i s hudbou nebo filmy.

Neplatí to ale pro audioknihy.

Ve vyjmenovaných zemích je náročnost výroby audioknihy stejná. Z bestsellerů se v Británii nebo Německu prodá 10 až 30 000 kopií. To je čtyř až dvanáctinásobně víc než u nás.

Proč jsou tedy ceny audioknih v zahraničí vyšší? Protože skutečně odráží cenu jejich výroby.

Za digitální obsah platí vydavatelé vyšší provize než za tištěné knihy. Ceny zvukových techniků, režisérů a interpretů také nejsou nízké. A nakonec, za distribuci a prodeje se platí vyšší poplatky než u tištěných knih.

Vyšší ceny zároveň dávají prostor rozvíjení trhu v podobě nových titulů, vydavatelství a distribučních kanálů.

Na jedné straně zákazníci platí o něco víc, na druhé straně o mnoho více získávají.

Pokud chceme, aby audioknihy vycházely pravidelně, ve vysoké kvalitě a udržovaly trend s tištěnými knihami, cena musí začít reflektovat skutečné náklady spojené s jejich výrobou.

Ceny audioknih nesmí být uměle upravované tak, aby byly porovnatelně nízké s cenami e-knih. Jejich porovnávání není adekvátní.

Dalším snižováním ceny se audioknižní segment stává pro vydavatele neatraktivní. Postupně z něho začnou odcházet. Anebo se přeorientují na nižší kvalitu nebo přebírání nahrávek z knihoven pro neslyšící. Někteří už to takto dělají.

Takovými ústupky nakonec budeme trpět pouze my, audioknižní fanoušci.

Tečka na závěr

Audioknihy nejsou drahé. Jejich nehmotný charakter ale v mnohých vyvolává pocit, že by měly stát méně.

Na jejich cestě do našich uší ale stojí mnoho práce.

Pokud chceme, aby tituly, které se stávají audioknihami, za to opravdu stály, musíme ceny začít akceptovat. Anebo si opět začneme všechny ty skvělé příběhy číst sami.

Rok se s rokem sešel a nastal čas vyhodnotit výsledky už 7. ročníku našeho Velkého audioknižního průzkumu. Největšího průzkumu audioknižního trhu u nás i v Evropě. Každoročně nás zajímá, jak mění audioknihy čtenářské návyky, které formy audio zpracování si posluchači oblíbili, které žánry se nejvíce poslouchají.. a spousta dalšího. A toho posledního ročníku se účastnilo téměř 4 tisíce audioknižních fanoušků, takže opět překonal svůj rekord.

Než se podíváme na výsledky samotného průzkumu, je čas vyhlásit výsledky soutěže, která ho každoročně doprovází. Štastnými výherci poukazů na audioknihy jsou: 

1. místo = 13 audioknih – Hana
2. Místo = 6 audioknih – Ludovít
3. místo = 3 audioknihy – Michael

Výherci už své poukazy na maily obdrželi a gratulujeme jim! Všem zároveň děkujeme za účast v průzkumu. Pokud jste nám nechali nějaký vzkaz, v následujících týdnech se k němu dostaneme

A teď už k tomu, co vás zajímá nejvíc – jak to s posloucháním audioknih napříč našimi zeměmi vypadá?

Pro zajímavost:

• Nejoblíbenějším žánrem jsou stále detektivky a thrillery. V roce 2020 je však jako oblíbené označilo 18 % respondentů, což je skoro 2,5x méně než v předešlém roce. 
• V závěsu jsou mezi nejoblíbenějšími žánry fantasy (10 %), humor (9 %) a sci-fi (8 %).
• 44 % respondentů dá při výběru audioknihy na recenze a hodnocení jiných uživatelů, přičemž jen polovina z nich tituly sama hodnotí.
• 94 % posluchačů audioknih přehrávání nikdy nezrychluje ani nezpomaluje.
• 12 % respondentů se s audioknihami seznámilo teprve v roce 2020.

Kompletní výsledky najdete na našem webu.

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, která si posteskla, že tak nerada svým dětem před spaním čte. Nejen, že je z toho unavená, ale děti u čtení stejně většinou neusnou, chtějí si o čtení povídat, ji ze čtení kolikrát škrábe v krku, no zkrátka se do toho musí dost nutit. A je jí to vlastně i líto, protože čas s dětmi strávený je fajn, děti čtení milují, ale jí ty Červené Karkulky a Jeníčkové a Mařenky už prostě ani nebaví. 

„A jak to děláš ty?“ zeptala se mě. „Já? Já moc synovi nečtu. Ale denně posloucháme audioknihy, obzvlášť před spaním.“ „A to tě to baví?“ divila se. „Ano, baví, vybírám pohádky, které baví i mě“.

Mám to tak, že nedělám věci, protože se to tak dělá, ale protože mi to dává smysl. A to i když to většina třeba dělá jinak. Takže i když většina dětem čte z mnoha různých prospěšných důvodů (které ani zdaleka nepopírám), já mám bližší vztah k poslechu.

Není to pro mnohé z nás nic nového.

K poslouchání mě maminka přivedla už jako dítě – poslouchala jsem pohádky na gramodeskách na svém kufříkovém gramofonu, který jsem dostala v pěti letech. Gramofonových desek s pohádkami ze Supraphonu jsem tehdy měla půl knihovničky a z mnohých z nich si dodnes pamatuji celé úryvky a pasáže zpaměti. 

Poslech pohádek a příběhů byl pro mě součástí dne. A večer poslouchala maminka se mnou a pasážemi z pohádek jsme pak společně glosovaly kdejakou denní událost. Ostatně, děláme to tak do dneška.

Proto pro mě byl návrat k pohádkám po narození syna samozřejmostí. A syn to přijímá s velkým nadšením. I přes to, že nejsme domácnost bez televize. Naopak, dopřáváme synovi i volbu sledování televize v celkem širokém rozsahu. Když se jde ale večer společně poslouchat, i Lego Batman a pan Úžasňák mají smůlu.

Jaké jsou bonusy poslouchání a že to není nic menšího než dětem číst, o tom si můžete přečíst v článku od Petry.

Já vám chci poradit, co svým dětem můžete vybrat, aby to bavilo i vás. 

1. Pokud máte rádi „cimrmanovský humor“, sáhněte po pohádkách Zdeňka Svěráka

Zdeněk Svěrák napsal mnoho pohádek pro děti, ale za zlatý hřeb jeho pohádkové tvorby považuji Kolo se zlatými ráfky.

Tato moderní pohádka má i vcelku slušné politické pozadí, její původní rozhlasová verze z roku 1968 byla dokonce cenzurou smazána jako nežádoucí. Vypráví totiž o podivném Tichém šlapacím království, kde král Tichošlap nesnese hluk a tak nejen že se tu nesmí křičet, ale nejezdí zde ani auta a jediným povoleným dopravním prostředkem je šlapací kolo. 

Nenechte se však mýlit, žádná nuda to není. Vše nám barvitě vypráví Ludvík Šňůra, reportér královského rozhlasu a o zábavné situace není nouze. 

Současná audionahrávka je rozhlasovou hrou, které se mistrovsky chopila taková herecká esa jako Boris Rösner, Jaroslava Adamová, Josef Kemr, Karel Heřmánek, Zdeněk Svěrák, Jiří Langmajer, Marcel Vašinka a mnoho dalších. V pohádce uslyšíte i mnoho písniček.

Další skvělou pohádkou z pera Zdeňka Svěráka je retro kousek Tři Auta.

Pohádka je úžasná svým aranžmá. Skutečně budete mít pocit, že jste se ocitli v době černobílého filmu. Hlavní postavy jsou tři stará autíčka – Spartak, Aerovka a Ford, která se rozhodnou vyjet si sama v noci na vyjížďku bez řidičů. Atmosféru pohádky doplňují jak hlasy herců, které již dnes skutečně uvidíte leda ve filmech pro pro pamětníky – Eduard Kohout, Ljuba Hermanová, Petr Haničinec a další, tak i písničky ve swingovém a jazzovém stylu.

Pokud vás obě pohádky zaujmou, doporučuji vyzkoušet i další pohádky Zdeňka Svěráka – Radovanovy radovánky, Pan Buřtík a pan Špejlička, Tatínku, ta se ti povedla. V těchto případech už nenajdete pouze dramatizaci či rozhlasovou hru, ale čtení přímo Zdeňkem Svěrákem. Ve všech však je chytrý „svěrákovský“ humor a mistrovské hrátky s češtinou.

2. Laskavý humor pokračuje – František Nepil: Pět báječných strýčků

Pokud vás s dětmi dramatizace pohádek Zdeňka Svěráka nadchly, mám pro vás ještě jednu, kterou musím zmínit. Baví mě totiž velice. Je to Pět báječných strýčků, tentokrát od autora Františka Nepila. 

Pohádka je o tom, jak tatínek vezme malou dcerku na hory a holčička tam onemocní angínou. Aby si mohl její tatínek zalyžovat, dohodnou se tatínkovi kamarádi, že ji každý den jeden z nich pohlídá a při tom jí vždy vypráví nový příběh, aby neměla holčička při kurýrování dlouhou chvíli. Ty příběhy, které si každý ze strýčků pak vymýšlí, jsou prostě boží. 

Hlasy pěti strýčkům propůjčili Rudolf Hrušínský, Petr Nárožný, Václav Postránecký, Jiří Lábus a Ladislav Frej.
František Nepil mě v této pohádce moc pobavil barvitým vykreslením dospěláckého světa amatérských lyžařů – jejich slangu a životního stylu, a to vše z pohledu malého děvčátka. Kdo byl někdy s taťkou na horách, ten bude přesně vědět, že František Nepil v tomto příběhu nevylhal ani písmenko!

…Ďáblové přijeli komplet, prkýnkářky třeste se!…

3. Velká míra nadsázky a trocha černého humoru, mnohdy politická recese a sem tam i náznak erotiky? Ano, to jsou pohádky Jana Wericha – Fimfárum.

Fimfárum Jana Wericha, Fimfárum – Tři veteráni a 6 dalších pohádek, Fimfárum – Paleček a čtyři další pohádky.

O Janu Werichovi se trochu rozepíšu. Považuji ho totiž za pohádkové audioknižní must have. 

U pohádek Jana Wericha se snad nikdo nudit nemůže, dokonce si myslím, že se budete smát a mnohdy hodně nahlas i v pasážích, kdy na vás budou děti rozpačitě koukat, čemuže se to smějete!? To proto, že Werichovy pohádky jsou právě pro všechny generace.

Pokud si vyberete k poslechu Fimfárum, co vás tedy čeká? 

Fimfárum je soubor moderních autorských pohádek. Mají určitý základ v lidových pohádkách nebo biblických příbězích, jsou však díky dramatické vyzrálosti Jana Wericha a použitým vyjadřovacím prostředkům naprosto geniální a originální. Najdete v nich pestré slovní hříčky. Děti bude bavit frňákovník, držgrešle, kolenovrt a chamtil, loupežník Franta Břitva… Nás dospělé pobaví jiné slovní mistrovství, například v pohádce O rybáři a jeho ženě:

…Ale rybář to neslyšel, protože vstoupil do obrovského sálu, kde byly mraky knížat a erteplat a králů a místodržitelů a vícekrálů a vícemístodržitelů a diplomatů a vícediplomatů a hlupáků a vícehlupáků, ale to nebylo k poznání, protože měli více řádů a více řetězů… A před trůnem tlačenice sultánů, šáchů, mahárádžů, rádžů, džů, ů.

Řečnický humor se pojí s úsměvnými situacemi a setkáte se s ním v každém druhém odstavci, např.:  

– pohádka Lakomá Barka:

…Nejspíš ještě se dalo věřit vesničce nedaleko Dejvic, která se jmenovala Černý Vůl. S ohledem na starostu to bylo jméno pravdivé, i když barvoslepé, neboť starosta byl zrzavý.

– pohádka Fimfárum:
…Když byl po pás v řece, pronesl Čochtan: „Resl sem a Resl tam,“ a jen to řek, vyrostl mu pod šosama s odpuštěním šroub.

A tu trochu erotiky? Poslechněte si například pohádku Tři sestry a jeden prsten a posuďte sami.

Zajímavě jsou používané moderní výrazy. Pro mne bylo překvapivé zjištění, jak moderně ve Werichových pohádkách mluví zejména čerti. A peklo je jím prezentováno jako velmi pokroková a fungující instituce, která má pro své „klienty“ připravené mnohé zvýhodněné programy.

Přednes Jana Wericha je kapitola sama o sobě. Správná dikce, výrazný projev, změny hlasu různých postav, vady (čertovské) řeči a v pohádce František Nebojsa i zpěv. To všechno pozvedá pohádky na ještě vyšší úroveň. 

4. Pro nejmenší  – Jiří Trnka: Zahrada

Věřím, že nejvíc si budete lámat hlavu s tím, co poslouchat s nejmenšími dětmi. Zhruba od 2 let a možná i dřív mohu s klidným srdcem doporučit fantastickou klasiku – Zahradu od Jiřího Trnky namluvenou Karlem Högerem.

Pohádka o pěti klucích, kteří našli tajemnou zahradu s kocourem, velrybou, mouchou a slony, je i známá svou filmovou loutkovou verzí, v současnosti dokonce i interaktivní výstavou. 

Pohádka je velmi milá, klidná, laskavá i pro ta nejmenší ouška. Přesto se u ní dospělí nenudí. Nejlepší částí pro mě je, když sloni hrají nastydlým klukům divadlo Šípková Karkulka:

…Zrýmovalo pět slonů, Karkulku hraje slon, tetičku hraje slon, babičku hraje slon, vlka hraje slon, myslivce hraje slon. Hraje tedy pět slonů, hudbu hraje pět slonů a taky tančí pět slonů. Tak a teď to začne….

Velkou měrou k skvělému poslechu přispívá právě Karel Höger, který mistrně mění hlasy, zpívá, směje se i pláče a dodává tak pohádce kouzelnou atmosféru. 

5. Hurvínek – aneb děláme si legraci z nudných dospělých

Hurvínkův bigbýt, Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá.

A zase humor, tentokrát vás čeká slovní ping pong mezi konzervativním Spejblem a uličnickým Hurvínkem.

Nejkrásnější jsou pro mě verze mluvené Milošem Kirschnerem. Hurvínka asi není třeba více představovat.

Výhodou formátu těchto audioverzí je jejich délka – jednotlivé pohádky jsou dlouhé maximálně deset minut.

Schválně, jestli budete vědět, co měl Spejbl na mysli, když chtěl koupit Hurvínkovi v hudebninách zadrátovaná vrata? Dělá to blim blim, blim blim. Už víte?

6. Pokud máte dobrodružné srdce – dramatizace Defoe, Kipling, Verne, Dumas

Robinson Crusoe, Kniha džunglí – Mauglí, Dvacet tisíc mil pod mořem, Dva roky prázdnin, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Hrabě Monte Christo

Pro náročnější posluchače mám doporučení na sérii dobrodružných dramatizací (rozhlasových her) v podání široké plejády slavných českých herců. Jsou spíše pro starší děti (cca 7-11 let) a užijete si to s nimi také. Jde o klasické příběhy o maximální délce 2-3 hodin.

Není to zdaleka vše, ale myslím, že dobrou zásobu na zachování zdravého rozumu teď máte. Jde sice spíš o české autory (kromě naposledy zmíněných dramatizací) a starší nahrávky, ale třeba se v budoucnu podívám i do světa a na současnou tvorbu pro děti.

A jak jste na tom vy? Posloucháte s dětmi? A máte své zaručené tipy na společné čtení, které baví vás i je? Jestli vyzkoušíte tyhle, dejte vědět v komentářích, jestli vás nadchly stejně tak jako mě.

V životopisu Michelle Obamové si každý člověk dokáže najít něco, co mu pomůže v jeho vlastním životě. I proto jsem začala psát tenhle článek. Aby tahle důležitá audiokniha neunikla vaší pozornosti třeba jen proto, že nesledujete americkou politiku a životopis bývalé první dámy není něčím, po čem byste rovnou sáhli.

Přiznám se bez mučení, můj obdiv k Michelle Obamové vznikl už dávno před poslechem audioknihy. Sledovala jsem její proslovy a rozhovory s ní ve mně budily pocity hrdosti (já vím, že to bude znít tak pateticky, ale prostě takový ten pocit, kdy jste hrdí na to, že existuje takový člověk). Takže do audioknihy jsem šla s pořádným nadšením. Což často bývá špatně, protože je těžké se vyrovnat s nadměrnými očekáváními.

Michelle ale nezklamala. Její audiokniha mě donutila se zamyslet nad svým vlastním životem, ale i nad celkovým vnímáním světa. Po jejím konci jsem o ní ještě dlouho přemýšlela a došla jsem k závěru, že obsahuje až překvapivé množství mouder, která dovedou posloužit prakticky komukoli.

Ahááá, tak proto se s ní asi spojují ta slova „inspirativní“ a „otevřená“.

Neberte ale za slovo jenom mě…

Když jsem nedávno procházela recenze na českých a slovenských webech, nenašla jsem jedinou negativní. Překvapivě jsem narazila na řadu lidí, kteří ani nebyli fanoušky Michelle, americká scéna je nezajímala, ale prostě zkusili tuhle knihu. A ejhle! Bylo to přesně tak, jak jsem si myslela. Sami byli překvapeni tím, jak moc se jim Michellin příběh zalíbil, jak dobře se četl. Kolik toho s ní mají společného.

Ano, v poslechu dostanete příběh jedné obyčejné ženy, která prožívá celkem neobyčejný život. Podíváte se do zákulisí americké politiky, uvidíte historické události z druhé strany, která vás dost možná překvapí. Takovou pomyslnou třešničkou na dortu je ale fakt, že taky dostanete možnost se zamyslet sami nad sebou. Nechat se inspirovat.

„Som obyčajná žena, ktorá zažila neobyčajnú cestu. Verím, že svojím príbehom pomôžem vytvoriť priestor na ďalšie príbehy a že ním prerazím cestičku aj tým, ktorí sa cítia byť na okraji spoločnosti.”

A tady je pět lekcí, které jsem si z poslechu téhle autobiografie odnesla já.

Nenechte se zastavit strachem ani očekáváním ostatních

Pro mě je tohle absolutně nejdůležitější lekce, která se v audioknize Môj príbeh opakuje několikrát a právem, protože i v našich životech je to neustále se opakující jev.

Pamatuju si jednu konkrétní větu, která se mi zavrtala přímo pod kůži a stavěla jsem hned audio, abych si ji zapsala.

„Zlyhanie je dlho len pocitom, kým sa stane realitou.“

Už se vám někdy stalo, že jste o něco usilovali a lidi kolem vás se vás snažili přesvědčit, že je to riskatní… ať si to rozmyslíte… že na to nemáte?

Přesně to se dělo Michelle už odmalička. Jako vynikající studentka a ambiciózní mladá slečna si kladla velké cíle – chtěla následovat svého bratra ve studiu na Princetonu. Ale o tom společnost nechce slyšet. Černoška z chudé čtvrti, studující na škole se špatnou pověstí, že by se dostala na Princeton nebo Harvard? Cha!

„Nedělej si moc velké naděje,“ byla klasická odpověď některých dospělých v jejím okolí. „Moc nevím, jestli jsi vhodnou kandidátkou na Princeton,“ byla odpověď studijní poradkyně.

A takovou situaci zná každý člověk, který se kdy pokoušel o něco, co aspoň trochu vybočuje z řady. Co se „normálně“ moc nepovede. Jejich motivace možná vychází z dobrého zájmu – nedávat takové studentce naděje, když se to pravděpodobně nestane… ale dělají ještě něco jiného.

Způsobují pocit selhání ještě dlouho předtím, než se jakékoli selhání vůbec dostaví. Proč se vůbec snažit? Vždyť je tak velká šance, že se to nesplní. Všichni tihle lidi si myslí, že na to nemám, takže asi nemám…

Společnost nás hrozně ráda tlačí hezky do řady a lidé mají problém podporovat kohokoli, jehož cíle a sny jim přijdou nepředstavitelné. Jehož cesta životem neodpovídá té ušlapané a milionkrát opakované. Ale není to jen v takových „extrémech“.

Děje se to každý den a ovlivňuje to vaše kroky, ať už si to uvědomujete, nebo ne.

Všechno vás tlačí k tomu „bezpečí“ a životu podle očekávání – společenské situace, do které jste se narodili, práce, kterou nesnášíte, vztahů, které vás nenaplňují… Protože odvahu vymanit se z diktátu nemá každý. Často člověka ani nenapadne, že existuje jiná možnost. A když ano, dostaví se pochybnosti.

Chtěli byste změnit práci a dělat na sebe, ale to je pak spousta nejistoty. Když zůstanete v té stávající, máte jistou výplatu. Ale opravdu ji máte jistou?

Zůstanete ve vztahu, ve kterém nejste spokojeni. Protože je to lepší, než být úplně sami. A jste si tím jistí? Nebo vás ve všech případech řídí strach a zároveň i soud ostatních lidí?

„Dneska je těžké najít si partnera…“
„Podnikání je hrozně nejisté…“
„No můj kamarád Pepa tohle zkoušel a teď je na mizině, zadluženej…“

Vaši příbuzní i přátelé mají vždycky rychle přichystané případy neúspěchu několika lidí. A když se to nepovedlo jim, proč by mělo vám.

Už od začátku pracujete s pocitem selhání – pravděpodobně to nevyjde, že? A co pak? Radši to ani nezkoušet.

Michelle měla to štěstí, že vyrůstala s rodiči, kteří v tyhle soudy nevěřili. Nechali jí volnou ruku a podpořili ji v čemkoli, co si vybrala. Na Princeton se dostala – a později i na právo na Harvardu.

Vždycky budete mít strach, ale je třeba se mu postavit. Ostatní lidé vás vždycky budou nutit k té bezpečnější, jistější cestě. Často za to ani nemůžou, prostě jsou tak nastavení. Ale je na vás si jejich slova nebrat k srdci. Řídit se tím, co víte a cítíte vy.

V tom je Michelle skvělou inspirací. A nejen pro holčičky, které třeba teď sedí ve třídě a bojí se zvednout ruku, i když znají správnou odpověď. Jen proto, že si nevěří. Jen proto, že se bojí výsměchu.

Obklopte se lidmi, kteří vás budou podporovat

O tomhle pravidle už jsem psala v článku o dosahování cílů, ale ono platí na celý váš život, i když už jste spokojení s tím, jak teď vypadá.

Pokud se budete obklopovat lidmi, kteří vidí jen to špatné a nemají žádnou naději, brzo přijmete takový přístup k životu i vy sami. Každý z nás je průměrem několika lidí, se kterými se nejvíc vídá. To je fakt.

I proto chcete udržovat přátelství, která vás nestahují ke dnu. Držet si ve svém životě lidi, kteří vás neshazují na úkor budování svého vlastního ega.

Sice jde o něco, čeho si je většina z vás tak trochu vědoma, ale neuškodí si to zopakovat. Lidé jsou základem života každého z nás. A ani úspěch nevzniká izolovaně, snahou a pílí jednoho člověka.

Žádný člověk není ostrov a úspěch každého z nás stojí na lidech, kteří nám ho umožnili nebo nám v něm pomohli. Kteří v nás věří a podporují nás, i když je zle.

„Uvedomila som si, že to najdôležitejšie v mojom príbehu nie je povrchná hodnota mojich úspechov, ale základy, na ktorých sú vybudované – ľudia, ktorí ma celé roky podporovali a pomohli mi vybudovať si sebadôveru. Nezabudla som ani na jedného z tých ľudí, ktorí ma posunuli vpred a ktorí robili maximum pre to, aby ma pripravili na urážky a ponižovanie, ktoré ma čakali na miestach, kam som smerovala – na miestach určených predovšetkým ľuďom, ktorí neboli ani čierni, ani ženského pohlavia.“

I na spokojeném vztahu je třeba pracovat

Takhle vypadá klasický ideál: potkáte pro sebe toho pravého, zamilujete se, žijete spolu a všechno funguje, jak má. Jste šťastní, nikdy nic nemusíte řešit, protože jste si souzení a tak to prostě je.

No…

Ne tak úplně. Na každém vztahu je třeba pracovat. Proč? Každý z nás vidí svět zkresleně. Vycházíte ze svých hodnot a předpokládáte, že věci budou fungovat nějakým způsobem, protože na to jste zkrátka zvyklí a tak to vždy bylo.

Všichni žijeme ve svých vlastních bublinách plných očekávání a tyhle bubliny ani ve vztahu s životním partnerem neprasknou a nesloučí se v jednu.

Když se mluví o tom, že Michelle je ve svém životopise otevřená, téma jejího manželství s Barackem je jednou z oblastí, kde je to nejvíce vidět.

Otevřeně popisuje problémy, kterým společně čelili. Ať už šlo o zvrat v Barackově politické kariéře, kterému se musela celá rodina podřídit, nečekaný potrat, nebo prostě jejich obecný přístup k životu, Michelle nic neskrývá.

„Znie to trochu ako zlý vtip, však? Čo sa stane, keď sa samotársky individualista ožení so spoločenskou, rodinne založenou ženou, ktorá ani trochu nemá rada samotu?“

Základem jsou komunikace a kompromis. Je to o hledání cesty, jak se přizpůsobit tomu druhému. A tohle přizpůsobování nemůže být jen jednostranné.

I proto slouží Michelliny upřímné historky z průběhu jejich manželství jako inspirace. Na manželství je občas třeba pracovat, i když jste si zvolili toho správného člověka.

Laskavost a lidskost jsou vždy správnou odpovědí

Když někdo řekne Michelle Obama, mně na mysl hned vyskočí slovo laskavost. Což je shodou okolností i takový leitmotiv, který prostupuje celou audioknihu.

Lidskost a laskavost by měly být základy našeho chování, ale často to tak bohužel není. Často na lidech hledáme chyby a rozdíly od nás. Dělíme lidi na „já“ a „ti ostatní“. Děláme to automaticky.

A v případě veřejně známých lidí je to ještě dvojnásob. Protože známe jen určitou postavu, nedovedeme si ji spojit s reálným člověkem. V případě Michelle vznikl pro určitou skupinku lidí médii zpracovaný obraz zlé ženy. Ten se ale rozplynul ve chvíli, kdy se s takovými lidmi setkala osobně.

„Keď mali voliči možnosť vidieť, aký som človek, pochopili, že obraz, ktorý sa o mne vytvoril, sa nezakladá na pravde. Zistila som, že je ťažšie nenávidieť niekoho, s kým nemáte osobnú skúsenosť.“

Někteří lidé se přesvědčit nedají. Jejich cílem je ubližovat ostatním. Ale i oni většinou vycházejí ze své vlastní bolesti a nejistoty.

Ano, takovým je potom třeba se postavit. Ale zachovat si lidský a laskavý přístup, nesnižovat se na jejich úroveň.

A tady se hodí připomenout heslo, které se během pár let stalo takovým sloganem obou manželů Obamových – When they go low, we go high.

„Už od detstva som verila, že je dôležité ohradiť sa proti grobianom, no zároveň sa neznížiť na ich úroveň. A aby bolo jasné, teraz sme mali do činenia s grobianom, s mužom, ktorý okrem iného ponižoval menšiny a opovrhoval vojnovými zajatcami. Takmer každým svojím výrokom spochybňoval dôstojnosť našej krajiny.

Chcela som, aby si Američania uvedomili, že na slovách záleží – že nenávistné reči, ktoré počujú v televízii, neodrážajú skutočnú podstatu našej krajiny, a že sa proti tomu môžu vysloviť vo voľbách. Apelovala som na dôstojnosť ako na vlastnosť, ktorej sa náš národ môže držať.

Dôstojnosť bola oporou mojej rodiny už celé generácie. Vďaka nej sme dokázali prekonať všetko. Dôstojnosť je rozhodnutie, hoci nie je vždy ľahké. Ľudia, ktorých som v živote najviac rešpektovala, sa však pre ňu rozhodovali každý deň znova a znova.

Barack a ja sme sa snažili žiť podľa motta, ktoré som v ten večer ponúkla aj publiku: Ak sa druhí znížia k hrubosti, my si aj naďalej zachováme slušnosť.“

Je důležité si zachovat naději i v těžkých časech

Cítit naději a vidět v lidech dobro je občas těžké i ve chvílích, kdy všechno funguje. Kdy nejste pod útokem, kdy po světě neřádí zákeřná pandemie. Kdy nejste chvíli před zhroucením vašeho podnikání, vztahu nebo zdraví.

Ale jak říká známé rčení, naděje umírá poslední.

Z audioknihy Moj príbeh přímo čiší pocit naděje. Naděje v lidstvo jako takové. I ve chvíli, kdy by bylo pro kdejakého pesimistu jednoduché říct, že tahle planeta se řítí do záhuby. Jak říká slavný citát, který Barack Obama použil v jedné ze svých řečí – můžeme se smířit se světem, jaký je. Nebo se podílet na budování světa lepšího.

Jsou to právě těžké chvíle, kdy je důležité zachovat si naději a hledat dobrou stránku hrozných věcí. Soustředit se na to pozitivní, protože každý den není dobrý, ale na každém dni se dá najít něco dobrého.

Je to neskutečně těžké, to vám nikdo nevyvrací. Ale v takovou chvíli je to někdy to poslední, co vám zbývá.

A často záleží na úhlu pohledu.

„Vyrastala som v malom dome so zdravotne postihnutým otcom. Naša rodina mala málo peňazí a žila v štvrti, ktorá sa ocitla na pokraji úpadku. Zároveň som však vyrastala obklopená láskou a hudbou v meste plnom rôznorodosti, v krajine, kde sa vďaka vzdelaniu môžete dostať veľmi ďaleko. Nemala som nič a zároveň som mala všetko. Záleží len od uhla pohľadu.“

Na závěr

S lekcemi bych mohla pokračovat, je jich totiž mnohem víc. Ale už to nechám na vás a doporučím jen poslech téhle audioknihy, protože jak to tak už bývá, každý si z ní dokáže vzít něco jiného. Dám ale ruku do ohně minimálně za to, že si sami určitě najdete nějakou spojitost mezi Michelliným příběhem a tím vaším. Vždyť to je nakonec to, co nás všechny spojuje. Naše příběhy.