Podzim a audioknihy jdou ruku v ruce. A protože je to období, kdy nad audioknihami (a knihami) přemýšlíme víc než obvykle, přijde nám to jako nejlepší čas pro pořádání Velkého audioknižního průzkumu. Letos už podvanácté. Uvařte si tedy svůj oblíbený teplý nápoj, zachumlejte se do deky a věnujte nám pár minutek času. Vyplněním průzkumu nám pomůžete udělat si lepší obrázek o vašich čtenářských i posluchačských preferencích a nakonec třeba ještě vyhrajete audioknihy.

Proč?

Protože nás zajímá, kde a jak posloucháte audioknihy i čtete knihy, jaké žánry vás baví, které činnosti si poslechem zpříjemňujete a spousty dalších informací. Vaše odpovědi nám pomáhají udělat si obrázek o trendech a vývoji v audioknižním světě.

Kde?

Na našich webových stránkách. Účastnit se ho může úplně každý. Potřebujete k němu jen e-mailovou adresu a zhruba 15 minut času. Stačí kliknout sem. Otevře se vám formulář. A když jej vyplníte, můžete se zúčastnit naší (také již tradiční) soutěže o celkem 22 audioknih.

Kdy?

Dvanáctý ročník Velkého audioknižního průzkumu a také soutěž o audioknihy probíhá od října do 31. prosince 2025. Vítězové cen budou vyhlášeni 15. ledna 2026.

Kdo může vyhrát?

Každý, kdo se zúčastní našeho průzkumu. Vyplněním dotazníku získáte jeden vstup do soutěže o celkem 22 audioknih. Vítězové budou 3 a ceny následovné:

1. cena = Dárkový poukaz na 13 audioknih
2. cena = Dárkový poukaz na 6 audioknih
3. cena = Dárkový poukaz na 3 audioknihy

Šanci na výhru můžete posílit i sdílením výherní URL, kterou získáte po vyplnění průzkumu. Za každého přítele, kterého doporučíte a on vyplní Velký audioknižní průzkum prostřednictvím vaší výherní URL získáte další vstupy do soutěže. Stačí sdílet třeba na sociálních sítích.

Soutěž se řídí klasickými pravidly soutěže.

Podzim a audioknihy jdou ruku v ruce. A protože je to období, kdy nad audioknihami (a knihami) přemýšlíme víc než obvykle, přijde nám to jako nejlepší čas pro pořádání Velkého audioknižního průzkumu. Letos už pojedenácté. Uvařte si tedy svůj oblíbený teplý nápoj, zachumlejte se do deky a věnujte nám pár minutek času. Vyplněním průzkumu nám pomůžete udělat si lepší obrázek o vašich čtenářských i posluchačských preferencích a nakonec třeba ještě vyhrajete audioknihy.

Proč?

Protože nás zajímá, kde a jak posloucháte audioknihy i čtete knihy, jaké žánry vás baví, které činnosti si poslechem zpříjemňujete a spousty dalších informací. Vaše odpovědi nám pomáhají udělat si obrázek o trendech a vývoji v audioknižním světě.

Kde?

Na našich webových stránkách. Účastnit se ho může úplně každý. Potřebujete k němu jen e-mailovou adresu a zhruba 15 minut času. Stačí kliknout sem. Otevře se vám formulář. A když jej vyplníte, můžete se zúčastnit naší (také již tradiční) soutěže o celkem 22 audioknih.

Kdy?

Jedenáctý ročník Velkého audioknižního průzkumu a také soutěž o audioknihy probíhá od října do 31. prosince 2024. Vítězové cen budou vyhlášeni 15. ledna 2025.

Kdo může vyhrát?

Každý, kdo se zúčastní našeho průzkumu. Vyplněním dotazníku získáte jeden vstup do soutěže o celkem 22 audioknih. Vítězové budou 3 a ceny následovné:

1. cena = Dárkový poukaz na 13 audioknih
2. cena = Dárkový poukaz na 6 audioknih
3. cena = Dárkový poukaz na 3 audioknihy

Šanci na výhru můžete posílit sdílením výherní URL, kterou získáte po vyplnění průzkumu. Za každého přítele, kterého doporučíte a on vyplní Velký audioknižní průzkum prostřednictvím vaší výherní URL získáte další dva vstupy do soutěže. Stačí sdílet třeba na sociálních sítích.

Soutěž se řídí klasickými pravidly soutěže.

Umělá inteligence, ChatGPT, AI. Pojmy, které na nás skáčou ze všech stran, moc jim nerozumíme, ale podle všeho je to něco skvělého a zároveň děsivého. Pravděpodobně se vám při čtení podobných slov budou v hlavě rodit nejrůznější katastrofické scénáře. Možná jste si i vzpomněli na to, jak Skynet ovládl svět. 

Ale to, že je teď umělá inteligence velké téma, neznamená, že po světě najednou začnou pobíhat Terminátoři. Zároveň to, že se o ní teď hodně mluví, neznamená, že je to nějaká nová věc. Umělá inteligence je mezi námi už dlouho. Dokonce je běžnou součástí našich životů, i když to třeba nevnímáte. 

Právě na takové případy se zaměřím v tomto článku a ukážu vám, že nové technologie, jako umělá inteligence, jsou pro lidstvo i velkým přínosem. Abychom se do toho ale mohli pustit, je potřeba si trochu posvítit na nudná fakta.

Daleká cesta do historie

Ještě než někdo tušil, že budou existovat počítače, kolovaly mezi lidmi myšlenky o samostatně myslících a chodících stvořeních, která vznikla lidskýma rukama. A tyto myšlenky sahají velmi daleko, předaleko. Už v řecké mytologii najdete bronzového obra Talóse, jehož úkolem bylo bránit ostrov Krétu. 

U nás si zase stačí vzpomenout na Golema. Bytost uplácaná z hlíny, která poslouchala toho, kdo do něj vložil šém s daným úkolem. Skvělým příkladem jsou také Čapkovi roboti, kteří byli vytvořeni z živé hmoty a byli ideálními pracovníky. 

Od fikce k realitě jsme se ale dostali až o něco později. Přispěly k tomu objevy v dalších oborech jako jsou neurověda, informatika a matematika, které přišly s myšlenkou, že by bylo možné vytvořit umělý mozek. První pokusy o vytvoření umělé inteligence proběhly v polovině dvacátého století. Obor zaměřený na zkoumání umělé inteligence pak vznikl v roce 1956.

První stroje uměly řešit matematické úlohy a učit se jazyky. I když se nám to zdá dnes primitivní, v době svého vzniku to byly ohromující výsledky. Dokonce je vědci viděli tak optimisticky, že očekávali, že do 20 let vytvoří plně inteligentní stroj. Spoiler: Nevytvořili.

Místo toho se dlouhé roky střídaly úpadky a boomy zájmu o výzkum umělé inteligence. Za jeden z největších úspěchů je považován rok 1996, kdy stroj Deep Blue dokázal porazit šachového mistra Garyho Kasparova. Právě šachy byly pro svou složitost a komplexnost považovány za opravdovou výzvu pro počítače. 

Teď tedy máte ponětí o tom, kde se umělá inteligence vzala. Co se ale za tím termínem skrývá?

AI. Co to vlastně je?

Stejně jako u všeho v životě, žádná jednoznačná definice neexistuje. Všechny se ale shodují na tom, že je umělá inteligence (UI, nebo anglicky Artificial Intelligence – AI) stroj či počítačový program, který je schopný simulovat lidské myšlení a chování. 

Zároveň má schopnost se postupným učením zdokonalovat. Díky tomu, že AI má vlastnosti podobné lidské mysli, dokáže se přizpůsobovat řešení různých úloh, anebo se přizpůsobovat prostředí. K tomu využívá zpracování přirozeného jazyka a strojové učení (tzv. machine learning). 

Umělá inteligence se v zásadě učí podobně jako lidé. Čím více jí dáme dat, tím více se toho dokáže naučit. Napříkalad když jí dáte přečíst fakt hodně textu (mnohem víc  než povinný kánon k maturitě), ona se díky tomu naučí porozumět jazyku, obohatí si slovní zásobu a díky tomu bude mít relevantnější výsledky. To samé platí, když jí takto dáme obrázky, zvuky apod. Čím více obrázků dostane AI k dispozici, tím lépe pozná Picassa od pětiletého dítěte. Dost se o tom rozepsal Michal ve svém článku, který sice má rozsah povinné četby, ale je mnohem zábavnější.

V rámci AI se může jednat o počítačové systémy, anebo o hmotné stroje jako jsou roboti nebo drony. V našem každodenním životě se setkáváme především s tou softwarovou, takže se jí pojďme podívat na obvody. A možná vás překvapí, kde všude se AI schovává.

Umělá inteligence v každodenním životě

Ačkoli se vám zdá, že s umělou inteligencí nemáte nic společné a rozhodně jste se s ní ještě nikdy nesetkali, opak je pravdou. Může se schovávat v podstatě na každém rohu. Spousta automatických procesů, se kterými se setkáváte ve svých mobilních telefonech nebo na internetu, má něco společného s AI. 

Zatímco sociální sítě nebo vyhledávače dlouho používaly nejrůznější algoritmy, dnes je pomalu nahrazuje umělá inteligence. Proč? Algoritmy jsou v podstatě soubory úkonů – posloupnost příkazů, které má počítač udělat. Zjednodušují a automatizují práci, například když máte soubor dat a podle nějakých kritérií vám je dokáže roztřídit. 

Umělá inteligence se oproti tomu umí učit. Není jen souborem instrukcí, ale sama se dokáže naučit a zlepšit řešení. Algoritmy a umělá inteligence nejsou opaky, ale algoritmy jsou důležitou součástí fungování AI. Právě takto fungují některé internetové stránky.

Při zmínce AI a internetu se vám možná někde vzadu v hlavě objevilo ChatGPT nebo Midjourney. Nás ale chytrý pomocník, který by měl mít odpovědi na otázky života, vesmíru a vůbec (slyšeli jste, že ve skutečnosti hloupne?) a generátor fantastických obrázků pro tuhle chvíli moc neberou. Jestli se tedy o nich chcete dozvědět víc, musíte popojít o dům, čtvrť a možná i město dál.

My se zaměříme na tu hlouběji ukrytou umělou inteligenci, která se schovává v internetových stránkách a službách, které denně využiváte. Umělou inteligenci najdete ve vyhledávačích, vašem e-mailu i na sociálních sítích.

Síla a prokletí sociálních sítí

Všichni jste už narazili na doporučené příspěvky na Facebooku nebo Instagramu. Někdy se vám může zdát, že to nabízí samé hlouposti – třeba já jsem měla dlouhé období truchlících vdov, nemocných dětí a nešťastných zvířátek. Nic, co bych si dobrovolně vybrala. Algoritmy na sociálních sítích to ale vyhodnotily jako obsah, který se mi líbí. Proč? 

Protože jsem na to koukala. I když se mi to nelíbilo, dokoukala jsem video do konce a většinou si ještě rozklikla daný profil, abych zjistila, co se stalo. (Mimochodem, tomuhle fenoménu se říká FOMO a znamená, že všichni chceme být u všeho.) Díky tomu sociální sítě zhodnotily, že mám morbidní zálibu v neštěstí a dávaly mi takového obsahu víc. Naštěstí už je to pryč, uff. 

Sociální sítě vám nabízí obsah, který s vámi nějak souzní. Vyhodnocují, na jaké profily se díváte, kterým fotkám dáváte srdíčko a na kterých strávíte nejvíce času. Díky těmto datům AI vyhodnotí, které příspěvky by se vám měly líbit a ty vám bude doporučovat. Jak moc jí to jde, musí posoudit každý sám – ale myslete na to, že vždy záleží na tom, jestli na ty blbiny, které vám nabízí, koukáte, nebo je jen přeskočíte a půjdete dál. (Pro tip: Koukejte nejvíc na koťátka a štěňátka, nikdy nezklamou.)

Podobně fungují i streamovací služby, ať už třeba Netflix nebo Spotify. Na základě toho, co posloucháte a na co se díváte, vyhodnocují další doporučený obsah, který vám nabízí. Jak moc jim to uletí, to už si každý zase musí srovnat sám.

Proč e-maily nejsou na jednom místě?

Další věcí, která spolupracuje s AI, je e-mail. V běžných e-mailových schránkách nyní naleznete primární složku, kam vám chodí pošta, a ještě jednu, do které chodí obchodní sdělení. Pak je tu taky spam.

Když vaším směrem letí e-mail, neví, kde bude jeho cílová destinace. O tom rozhodne až umělá inteligence, která na základě svých naučených vědomostí, jako třeba slovní spojení, která obsahují prodejní newslettery, vhodí e-mail do správné složky. Už nebude stačit, když se vyhnete slovům jako spam, newsletter nebo sleva. AI už umí rozpoznat i mnohem rafinovanější prodejní taktiky. Konec skřítkům, kteří ručně třídí poštu.

Hledej, šmudlo!

Umělé inteligenci neutečete ani při vyhledávání. Pamatujete na algoritmy? Přesně na nich fungovalo tradiční vyhledávání. Algoritmy procházely webové stránky a podle daných kritérií (klíčová slova, backlinky apod.) je indexovaly. Když jste pak do Google zadali třeba “videa nejroztomilejších koťátek”, vyhledávač by prošel všechny stránky, ve kterých měl zaznamenaná tato klíčová slova. Ta, která nejvíce odpovídají zadání, se pak objevily ve výsledcích vyhledávání.

Proč to nestačí? Protože takové vyhledávání neznamenalo ty nejlepší výsledky. Často je ovlivnilo třeba frázování nebo volba slov. Společným znakem takto vyhledaných stránek mnohokrát bylo, že jste si na nich možná dokázali koupit ledvinu, ale rozhodně tam nebyl recept na nejlepší palačinky, který jste hledali.

V tuto chvíli tedy nastupuje umělá inteligence. Díky využití AI se vám budou zobrazovat relevantnější a personalizovanější výsledky. Je to díky tomu, že AI sbírá data z různých zdrojů a chování dalších uživatelů a na jejich základě se díky již zmiňovaným vychytávkám jako machine learning a zpracování přirozeného jazyka učí, které výsledky jsou to pravé ořechové.

V neposlední řadě jsou tu třeba i chatboti, kteří na základě frází a klíčových slov ve vašem dotazu vyhodnotí, jakou nejpřesnější odpověď vám nabídnout. Oproti běžné zákaznické podpoře se sice musíte obrnit trpělivostí, protože někdy musíte tisíckrát zformulovat dotaz, aby vám rozuměl, na druhou stranu vám můžou nabídnout okamžitou odpověď dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.

Rozpoznání obličeje

Bezpečnost, potvrzení identity, odemykání telefonu nebo marketing. Tohle jsou oblasti, kde se můžete setkat s rozpoznáváním obličeje. Umělá inteligence zkoumá vaše fyzické rysy a na jejich základě přiřazuje identitu. 

S jednoduchou verzí takovéto AI se setkáte ve vašem telefonu, nebo třeba na Facebooku. Přidali jste někdy skupinovou fotku na svou timeline a Facebook vám navrhl konkrétní přátele, které můžete označit? To může díky umělé inteligenci, která zpracováním fotek vás a vašich přátel rozklíčovala, o koho by se mohlo jednat. Stejně tak třídí fotografie v galeriích i některé mobilní telefony. 

Umělou inteligenci používají i mobilní telefony, které můžete odemknout pouhým pohledem na obrazovku. Face ID, které používají zařízení Apple, při původním nastavení na váš obličej přiřadí až 30 000 neviditelných teček, které mu pomáhají vás rozpoznat. Proto vás telefon pozná i po ránu, anebo když máte nasazené sluneční brýle.

Mobilní telefony

Kromě internetu a rozpoznávání obličeje jsou ve vašem mobilním telefonu další funkce, které umělou inteligenci využívají. AI vám zlepší fotografie, opraví chyby v textu, zapojí zvukového asistenta nebo vás dovede na správné místo.

Možná jste si všimli, že když fotíte svým mobilním telefonem, kamera sama rozpozná obličeje nebo objekty. Zároveň si foťák ve vašem telefonu umí sám pohrát s vyvážením bílé nebo kontrastem. Bez toho, aniž byste museli cokoli udělat. A hádáte správně – v tomto má dráty umělá inteligence.

Chatboty už jsme zmínili, ale existují i hlasoví asistenti, kterým řeknete příkaz nebo otázku, a oni vám dají relevantní odpověď. Také vám umí naplánovat události do kalendáře, hlasovým příkazem zavolat jakémukoli vašemu kontaktu, anebo nastavit cílovou destinaci v navigaci. AI tam funguje jako překladatel – mluvený pokyn díky rozpoznávání řeči dokáže přepsat na text.

AI pomáhá i při opravování chyb v textu. Pokud jste tuto funkci nevypnuli a snášeli ji dost dlouho, možná jste si všimli, že čím déle telefon máte a čím více píšete, dostáváte mnohem relevantnější nabízené opravy chyb (konec nechtěným nevhodným slovům v mailech pro šéfa!). Je to proto, že díky AI se váš autocorrect dokáže naučit, jak mluvíte (i sprostě) a dávat vám jen takové návrhy, které opravdu oceníte. Také díky AI už celkem kvalitně umí telefony převádět mluvené slovo na text.

Kde ještě AI pomáhá?

Máte doma robotický vysavač? Je možné, že i ten váš využívá AI. Například vysávajícím pomocníkům značky iRobot umělá inteligence pomáhá rozeznávat překážky a také se učí ty nejefektivnější trasy, kudy uklízet (a někdy, jak se plést pod nohy). 

Velkou roli hraje umělá inteligence i v otázce bezpečnosti. Rozpoznávání obličeje se využívá i v případě hledání kriminálníků nebo pohřešovaných osob. Zároveň kamerové systémy, např. v nákupních centrech, také mohou využívat AI k detekování podezřelého chování. Proč je to potřeba, když to sleduje hlídač? Jednoduše proto, že lidské oči máme jen dvě a obrazovek můžou být i desítky.

Počítačový software s AI umí také lépe zpracovávat obrazy, a tak se lépe vyzná třeba ve špatně osvětlených prostorech, kde lidské oko nerozezná objekty či osoby. Tento program dokáže podezřelé věci či lidi zvýraznit, nebo třeba zaostřit a zlepšit kvalitu obrazu.

Budoucnost?

Co se bude dít s umělou inteligencí do budoucna? To nikdo pořádně neví. Víme ale, že se stane ještě běžnější součástí našich každodenních životů. Ačkoli může představovat hrozby, s největší pravděpodobností nepřipraví miliony lidí o práci (to jsme si mysleli i s automatizací výroby), ale spíš nám dokáže usnadnit život.

Což neznamená, že nedojde k proměně pracovního trhu. Není ale potřeba se rovnou vrhat do deprese a lustrovat nabídky práce v okolí. Vzpomínáte si třeba na tatínka Karlíka z továrny na čokoládu, který pracoval ve výrobně zubní pasty? Ten si také myslel, že mu stroj nahradí práci – a místo toho mu stroje vytvořily úplně novou pracovní pozici, na které byl ještě spokojenější než předtím.

Bude potřeba, aby si lidé s mechanickou, rutinní prací osvojili nové dovednosti, které dokáží uplatnit na pracovní trhu. Práce, která se opakuje a je téměř automatická, je ideální pro umělou inteligenci. Největší překážkou AI na pracovní trhu podle některých odborníků je její neschopnost kreativního myšlení. AI by rozhodně ocenila Popelka při třídění hrachu a čočky, u rozesmívání Šíleně smutné princezny by ale pravděpodobně selhala.

AI může hodně pomoci i ve zdravotnictví. Díky velké databázi dat může pomoct se správnou diagnózou nebo třeba vyhodnocením ultrazvuku či rentgenového snímku. Zároveň otevírá nové možnosti ve výzkumu a v pokroku léčení nejrůznějších nemocí, nových očkovacích vakcín apod. Dalším aspektem bude možnost operací prováděných za asistence robotických zařízení, díky kterým budou přesnější, rychlejší a efektivnější.

Pravděpodobně budoucností budou samořiditelná auta a další dopravní prostředky, které nás samy dovezou z bodu A do bodu B. Díky senzorům budou schopny vnímat dění okolo, ať už jde o stav vozovky, okolí nebo rychlosti a přizpůsobovat jízdu tak, aby byla zcela bezpečná a pohodlná. Některá města v dnešní době dokonce začala zavádět samořiditelné taxíky, což je ideální pro zatvrzelé introverty a posluchače audioknih, kdy je nebude nikdo rušit small talkem.

AI změní i to, jak se učíme, bude schopná digitalizovat učebnice, lépe odhalovat plagiáty nebo učivo přizpůsobovat studentům na míru. Méně zničených zad, děti budou moct rozvíjet své talenty a diplomovým pracím se vrátí jejich prestiž. Nebo…?

Na co si dát bacha

Zůstaneme ještě chvíli u vzdělávání. Ačkoli pomůže umělá inteligence odhalovat plagiáty, zároveň se bude stále častěji stávat, že studenti budou odevzdávat práce generované AI. A kdyby jenom studenti – i nakladatelské redakce se setkávají s rukopisy vytvořenými počítačovými programy. Nedávno americkým nakladatelským trhem otřásla kauza autorky, jejíž údajná kniha se objevila k prodeji na Amazonu. Problém je, že ona nic takového nikdy nenapsala.

Kromě toho je důležité myslet na to, že AI není neomylná, jelikož čerpá data, která jsou dostupná na internetu a z drtivé většiny generovaná lidmi. Taková data mohou být poškozená nebo třeba nekompletní, a takové budou i výsledky. Až vám tedy bude ChatGPT tvrdit, že 1+1=3, není to proto, že je hloupá, ale protože tomu skutečně věří na základě získaných dat. 

S AI se pojí i bezpečnostní rizika. Největší nebezpečí představuje únik osobních dat, a tak byste si měli dávat pozor, o jaké informace se dělíte na internetu. Toužíte po velkém počtu sledovatelů na Instagramu? Mějte v mysli, že vás sledují cizí lidé a ne všichni vás sledují proto, že je váš obsah baví. Velkým tématem je i zveřejňování fotek vašich dětí na internetu, protože právě ty mohou být snadno zneužitelné. Jak?

Slyšeli jste už o deepfake? Je to technologie poháněná AI, která dokáže vytvořit realistická falešná videa, zvuky nebo fotografie téměř nerozeznatelná od skutečnosti. Nedávno tak světem proběhla písnička od Drakea a The Weekenda, která ale byla falešná. Deepfake technologie ale může být nebezpečná – může šířit propagandu a dezinformace, manipulovat politické volby, zničit někomu pověst, anebo vás uvrtat do nějakého podvodu. 

Co z toho plyne? 

Ačkoli se umělá inteligence zdá děsivá, stejně tak to bylo s každým novým technologickým vynálezem. Průmyslová výroba, auta, počítače a internet. Ale stejně jako je to se všemi novinkami, umělá inteligence je skvělý příklad pro pořekadlo dobrý sluha, ale zlý pán. AI je totiž jen tak užitečná a bezpečná, jak se k ní stavíte. 

Je celkem jisté, že AI už z našich životů nezmizí. Po tom, kolik lidí se vrhlo do přetváření svých fantazií na Midjourney, anebo hledali odpovědi na věci, po kterých by se i ChatGPT začal červenat, je jisté, že tuhle euforii nic nezničí. Je ale potřeba nezapomínat, co se stalo Johnovi Connorovi a že musíme k umělé inteligenci přistupovat zodpovědně. 

Jak už jsem psala výše, anebo dokonce v článku o elektronickém panoptikonu, myslete na to, která data dáváte do online prostoru. Stále platí, že co je jednou online, už nikdy nezmizí. Zároveň nesdělujte své osobní informace nikomu, u koho nemůžete ověřit totožnost. 

Volá vám někdo, kdo se představil, že je z vaší banky a chce po vás citlivé údaje? Zavěste a kontaktujte svou banku na podpoře. A to platí i o známých – volá vám kolega z práce nebo sourozenec a chce údaje k vaší kartě? I když mluví jako on a sedí telefonní číslo, nikdy mu nic takového neříkejte. 

Ověřujte si informace. I když vám umělá inteligence bude tvrdit, že má pravdu, nemusí to být docela pravda. Stejně jako Wikipiedie neví všechno (i když se o to profesor Jan Sokol snažil a postupně ji přepisoval (i já díky tomu úspěšně splnila jeho předměty na vysoké škole :D)), neví to ani umělá inteligence. Proč? Na to si už teď umíte odpovědět sami.  

Důležité je myslet na to, že umělá inteligence je stále poměrně novinkou a ačkoli se teď o ní začalo mluvit ve velkém, čeká ji ještě dlouhá cesta. Ani vzdáleně jsme se nepřiblížili tomu, co si člověk pod umělou inteligencí představí – a nemusí to být nutně Skynet. Dnešní AI je trénovaná pro specifické úkoly a nehrozí, že si najednou uvědomí sama sebe a stane se při nejmenším C3PO, v tom horším případě depresivním Marvinem (empatii zatím nemá spousta lidí, natož roboti).

Slovo závěrem 

Je jasné, že umělá inteligence má svá rizika. Ale to téměř všechno – auta, nože, špatně připravené sushi. Jak jsme si ale ukázali v tomto článku, AI je v našich životech částečně už delší dobu. Ani jsme si jí nevšimli a přitom nám zjednodušuje životy. A bude v tom pokračovat dále.

Než se dočkáme převratného objevu na poli AI, ještě budeme dlouho čekat. V současnosti je potřeba soustředit se na benefity, které nám může nabídnout. Ať už je to usnadnění práce, jednodušší vyhledávání, anebo prostě to, že šéfovi nepošlete e-mail s neslušnými překlepy. 

Přesto je potřeba mít v mysli i to, abychom si byli vědomi dat a údajů, které sdílíme s ostatními. Ať už přes hovor, esemesky nebo třeba na internetu. 

Ač je vědecký pokrok téměř nezastavitelný, existuje na světě spousta sporných otázek. Je osobnost dána výchovou, nebo spíše geny? Jak velký podíl na úspěchu má talent? A v neposlední řadě – musí se člověk kreativní narodit, anebo se může kreativitu naučit i během života?

Nad tou poslední otázkou jste určitě už někdy přemýšleli. Proč někdo chrlí jeden super nápad za druhým? Proč někdo píše fakt sexy texty? Možná jste si kvůli tomu i někdy posteskli, jaká je škoda, že také nejste takhle kreativní. Jak by vám více tvořivosti mohlo změnit osobní nebo pracovní život! Ale… co když má každý úplně stejný potenciál být kreativní?

Co je to kreativita

Kreativita, nebo jinak řečeno tvořivost, je soubor nejrůznějších schopností, díky kterým můžete vykonávat jakoukoli tvůrčí činnost – psaní, kreslení, ale i další aktivity, kterými vznikne nějaké nové a originální dílo či myšlenka.

Jelikož být kreativní znamená něco tvořit, jako první vás napadne umění. Ale to je jen část. Většina teorií kromě umělecké kreativity rozlišuje i kreativitu vědecko-technickou. Vytvoření čehokoli, co vyřeší nějaký problém, lze považovat za tvořivé myšlení a tam se nejrůznější technické vynálezy (ale i myšlenky) rozhodně řadí.

Ptáte se, kdo je tvořivý člověk? Každý. Nemusíte být správného věku, pohlaví ani výšky. Dokonce ani neplatí někdy proklamované, že leváci jsou kreativnější, a nepomůže vám ani nadprůměrné IQ.

Můžete mít ale určité charakterové vlastnosti, které vám s probuzením kreativity trochu pomohou. Jednodušší to mají lidé hraví a zvídaví, kteří rádi popouští svou fantazii a nebojí se vykročit ze své komfortní zóny. Neuškodí ani estetické cítění nebo špetka intuice.

Je ale důležité myslet na to, že každý je kreativní úplně jinak a nemá cenu se s jinými srovnávat. Stejně jako jednomu jdou více sporty a někdo umí hlavolamy, tak je každý kreativní v jiné oblasti. Někdo své tvůrčí schopnosti využije k nalezení nového chemického prvku, někdo jiný k navrhnutí toho nejstylovějšího konferenčního stolku a další umí doma v kuchyni udělat jídlo aspirující na michelinskou hvězdu, a to jenom z těstovin, rajčat a sýra.

A ještě důležitější je uvědomit si, že i když máte třeba pocit, že nejste kreativní, není to pravda. Správným přístupem a tréninkem dokážete najít svou tvořivou schopnost i vy. Ale k tomu později. Zatím by bylo fajn si povědět, kde se kreativita vzala a jak funguje.

Malý výlet do historie a tvůrčí proces

Historie nás naučila, že mnoho vědeckých objevů vzniklo jako náhoda. Něco začalo plesnivět nebo zářit a najednou tu byl převratný objev. O náhodnosti těchto vynálezů asi byli přesvědčeni i sami objevitelé, protože koncept kreativity je poměrně dost mladá záležitost.

Dnešnímu chápání tvořivosti táhne maximálně na 80 let. Určitě vás nyní napadlo, že kreativita tu ale musela být vždy. Kde by se jinak vzaly ty krásné historické stavby a dechberoucí vitrážová okna v kostelích? No, právě ta okna nezmiňuji náhodou – dlouho se věřilo, že všechny nápady přichází od Boha. Pokud někdo přišel s něčím novým a originálním, věřilo se, že to bylo božské vnuknutí a samotnému člověku se nepřipisovaly žádné zásluhy.

Platon dokonce tvrdil, že všechny nápady již existují ve světě idejí a když nás poctí svou návštěvou, jsme schopni tuto ideu vnést i do našeho žitého světa. Takže hádáte správně, ten člověk se super nápadem zase ostrouhal a zásluhy nikde. Abychom se ale vrátili zpátky na cestu k dnešnímu chápání tvůrčího procesu.

Později, asi tak v sedmnáctém století, se Bůh nechal stranou a kreativní lidé byli považováni za výjimečné, nebo dokonce génia. Jako slavný příklad vám možná v hlavě zabrnkal třeba Mozart. Výjimečné dítě, které víceméně odmala dřelo u klavíru. A je na každém, aby zvážil roky tréninku, studia a inspirace… oproti bájnému přirozenému talentu.

K modernímu chápání kreativity přispěl hlavně rozvoj psychologie ke konci 19. století. Trochu se o to zasadil náš starý známý Freud, protože právě on se začal zajímat o člověka jako o individuum. Poprvé ale s kreativitou přišel až anglický sociální psycholog Graham Wallas v knize The Art of Thought. Ten přišel se čtyřmi fázemi kreativního procesu. Těmi fázemi jsou: příprava, inkubace, osvícení, verifikace.

Příprava je poměrně jasná – chcete-li něco vymyslet, na něco přijít, musíte si to vymezit. Definovat si problém, otázku, úkol, na kterém chcete pracovat. Potřebujete super text na web? Musíte vědět, o čem má být. Sesbírat si dostatek informací, udělat si rešerši, někam se podívat… shromáždit všechny vědomosti, které potřebujete.

Inkubace je jakési uležení. Jít na procházku, věnovat se jiné činnosti, dát si přestávku. Abyste na svůj nápad mohli zapomenout. Ne, nespletla jsem se – zapomínání je v této fázi super důležité. Nejnovější výzkumy totiž ukazují, že zapomínání je tou nejdůležitější částí přestávky. Pomůže vám dostat se ze slepé uličky a podívat se na problém z jiného úhlu pohledu. (Nebo jednoduše zapomenete na ten namazaný chleba, na kterém potom vyroste penicilin. Vidíte, je to proces, ne náhoda.)

Dřívější teorie (i ta Wallasova) říkaly, že v inkubační době je nejdůležitější podvědomí. Že když se aktivně nevěnujeme myšlence, naše podvědomí to stále dělá. A pak se řešení náhle vynoří v té nejméně očekávané chvíli. Asi tedy není náhoda, že spousta skvělých nápadů přišla ve sprše nebo na záchodě.

A nyní se dostáváme k dalšímu kroku – osvícení. Právě v tomto bodě (a ve vaně) Archimédes zvolal „Heuréka“ a když Newtonovi spadlo jablko na hlavu, tak sice pravděpodobně křičel „au“, ale hlavou mu muselo běžet něco podobného. U nás tomu říkáme „aha efekt“. Je to chvíle, kdy najednou přijdete na řešení možná zdánlivě neřešitelného problému. Jdete se psem na procházku a zrovna v tu chvíli, kdy hledáte pytlík na bobek, vás osvítí a vy přijdete na odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec. Ale pozor, když přijde vaše „aha“, jste přesvědčeni o správnosti výsledku.

Proto přichází poslední, čtvrtá fáze. Verifikace. Je to fáze, ve které své řešení problému hodnotíte a analyzujete a nápad dále rozvíjíte. V tomto bodě byste měli přijít na to, že to není úplná hloupost a že to stojí za zkoušku. A někdy zjistíte, že je lepší ten nápad zmuchlat do kuličky a hodit do koše. No, ale i to ke kreativitě patří. Nebo si snad myslíte, že Fofola vznikla na první dobrou?

Samozřejmě je toto jen jeden model kreativního procesu. Ale i ty modernější vychází právě z této teorie. A jelikož Wallas legitimizuje zapomínání a prokrastinaci v pracovním procesu, je sympatické se ho držet alespoň trochu, co říkáte?

Tipy na zlepšení kreativního myšlení

Asi už jsme se shodli na tom, že každý může být kreativní. A že žádná myšlenka není náhoda, že je za tím určitý proces. Ale vždycky je co zlepšovat, především pokud jste přesvědčeni, že kreativní myšlení nemáte. Máte, jen si to musíte přiznat. 

Ať se za tvořivého člověka považuje, nebo ne, existuje spousta tipů, které vám pomohou s tvořivým myšlením. A některé vás možná překvapí. 

Trénujte svůj mozek

Všechno, co děláme, je řízeno mozkem. Víte, že přesvědčení, že používáme téhle růžové hmoty jen 10 %, je mýtus? Podobně na tom je i přetrvávající myšlenka, že každý používáme víc jednu, nebo druhou stranu mozku. Na to, aby tahle teorie fungovala, máme moc spojů mezi oběma polovinami. Nicméně.

Mozek je sval, který se dá trénovat jako jakýkoli jiný sval v těle. A když na to půjdete správně, můžete mít i v osmdesáti mozek jako za mlada. Tedy, alespoň to tvrdí slavný neurochirurg Sanjay Gupta, který svůj život zasvětil kognitivní dlouhověkosti a předává své poznatky, aby si mozek mohl vytrénovat úplně každý.

A jen pro zajímavost, když zrovna kreativně myslíte, nejvíce používáte tři části mozku: první se stará o soustředění, druhá o představivost a třetí zajišťuje, abyste si dávali podvědomé věci do souvislostí se skutečným světem (např. když se vám zdá něco povědomé a vy si uvědomíte, co to je). Čím více jste kreativní, tím více tato centra využíváte.

Jděte se projít

Určitě vám proběhlo hlavou, že procházka je lékem na všechno. No, na zlomenou nohu vám to asi nepomůže. Ale je mnoho oblastí, kdy vám chůze neuškodí. Vzpomeňte si na kreativní proces a fázi inkubace. Procházka je ideální příležitostí, jak si udělat odstup od řešeného problému a třeba na něj i trochu pozapomenout. Navíc v roce 2014 vznikla studie, ve které se potvrdilo, že lidem se lépe přemýšlí, když chodí, než když sedí. 

Pravidelný pohyb samozřejmě bude mít více benefitů, ale i obyčejná procházka vám dokáže alespoň dočasně nastartovat myšlení a podpořit vaši tvořivost.

Udržujte si dobrou náladu

To se snadno řekne, že? Ale má to své vědecké opodstatnění. Na začátku tohoto století se vědci Beeman a Kounios začali věnovat našemu pověstnému „aha efektu“. A přišli na to, že těsně před tím, než se tento moment prozření objevil, zvýšila se funkce anteriorního cingulárního kortexu (ACC). Zní to děsivě, ale kromě spousty jiného je to ta část mozku, která se stará o emoce nebo třeba o řešení sporných úkolů. A tahle část mozku má ráda, když jste šťastní. (A jen tak na okraj, špatná nálada zase podporuje analytické myšlení.) 

Když jsme dobře naladěni, jsme ochotni dát této části našeho myslícího svalu více prostoru a zároveň jsme ochotnější více riskovat. Když budeme dobře naladěni, budeme tedy přístupnější více nápadům, bude pro nás snadnější spojovat si (i na první pohled nespojitelné) souvislosti a celkově myslet „out-of-the-box“. Abychom ale byli spokojení a měli spokojené ACC, je třeba o sebe (i o něj) pečovat.

Známými faktory pro zlepšení celkového pocitu ze života jsou dobrý spánek, vyvážená strava, meditace nebo pohyb. Neuškodí si ani vytvořit rituály, které budete pravidelně dodržovat. Jedním z nich může být, že si každý večer před spaním projdete den a řeknete si alespoň jednu věc, za kterou jste vděční. Vděk vás totiž naučí soustředit se na to pozitivní. A hádáte správně, čím větší soustředění na pozitivno, tím pozitivnější ACC a tím lepší nápady.

Odpočinek je přítel, ne lenost

Tento bod už vás musel napadnout, protože vyplývá ze spousty věcí, které již byly řečeny. Nejsme stroje a je potřeba i odpočívat (a kvalitně spát). Prospěje to vašemu tělu i mysli. A i samotné kreativitě, protože jestli si dobře pamatuju, inkubační doba je tu od toho, abychom nechali nápad uležet. 

Jestli na sobě cítíte, že je potřeba si dát pauzu, prostě si ji dejte. Dvacet minut odpočinku vám dá mnohem více než tři hodiny neefektivní práce kvůli tomu, že jste unavení. Navíc když přijímáte mnoho informací najednou, zahltíte se a nejste ani produktivní, ani kreativní.

V dnešní uspěchané době je odpočinek důležitější než dříve a zpomalit je často tím nejlepším, co pro své tělo, mysl i tvořivost můžete udělat. A jestli nevíte, jak žít pomaleji, máme k tomu i super článek.

Vystupte ze své komfortní zóny

Objevujte nové lidi, zážitky a perspektivy. Naučíte se tím přemýšlet mimo vaši bublinu a seznámíte se s novými náhledy na svět i život. 

A pokud nejste zrovna dobrodružný typ, nebo takový postup celkově nesedí k vaší osobnosti, vezměte si do rukou (nebo do uší) nějakou super (audio)knihu. Se správným příběhem dokážete vycestovat za hranice své fantazie a jiné lidi poznáte také. A nejlíp uděláte, když opustíte svůj oblíbený žánr a vrhnete se do neznámých vod. To bude to pravé dobrodružství.

Udělejte si na kreativitu čas

Kreativitu nemůžete uspěchat. Ani popohnat. Někdy je opravdu líná a musí mít čas se rozkoukat. Proto jí dejte čas. Že vám trvá vymyslet jednu větu dvě hodiny? To nevadí – ale nesmí vám na krk dýchat deadline. Díky stresu se kreativita určitě neobjeví a vaše dobrá nálada bude pryč a s ní i ochota ACC něco dělat. 

Najděte si čas, kdy vypnete okolní rozptylování a budete se věnovat jenom tvořivé práci. Každý má tento čas v jinou dobu a potřebuje k tomu jiné podmínky. Někomu vyhovuje velmi brzké ráno, kdy svět spí a nikdo ho neruší. Někomu se zase ty nejlepší nápady objevují uprostřed noci. Někdo zase potřebuje jít do hlučné kavárny během špičky, protože ho okolní hluky naladí na tu správnou vlnu. Stejné je to se samotou. Někdo raději přemýšlí sám, v klidu a tichu. Někdo upřednostňuje firemní brainstorming, kde létá jeden nápad za druhým. 

Ale nenechte se zmást – řešením není čekat, až kreativita vyleze ze své ulity a poctí vás svou návštěvou. Musíte jí jít aktivně naproti. A tím, že si na ni vymezíte čas, který vám je příjemný a vyhovuje, vám ji pomůžete vylákat. 

Nebojte se zpětné vazby a/nebo spolupracujte

Bát se zpětné vazby je normální. Ale pohled někoho nezaujatého, který nestrávil přemýšlením nad danou věcí desítky hodin jako vy, může být osvěžující. A nebojte se přijít i s nápady, které jsou úplné blbosti. Protože je lepší špatný nápad než žádný nápad. To, alespoň podle Tina Hrnčiara, vědí i v Red Bullu. 

Kromě toho, že je důležitá zpětná vazba, ani neuškodí, když si někoho vezmete na pomoc. Někdy stačí si s někým promluvit o věci, kterou řešíte, a najednou se vám vnukne úžasný nápad. Získáte tím navíc úplně novou perspektivu a možná zjistíte, že jste byli celou dobu zaseknutí u úplné zbytečnosti. 

Zkuste i tyhle maličkosti

Pište rukou. Zapomeňte na textové editory i chytré tužky na tablety. Mluvím o opravdovém psaní rukou s těmi prehistorickými nástroji zvanými papír a tužka. Překvapí vás, že právě samotný proces psaní vás navede na úplně jiné myšlenky, které popustí uzdu vaší fantazii. 

Když už jsem u psaní rukou, pište si své nápady. Jasně, tvůrčí činnost je proces, co má nějaká pravidla, ale kdo říká, že vás nemůže něco napadnout prostě jen tak? Tyhle nápady ale mají jednu společnou vlastnost – rychle mizí. Proto je dobré mít po ruce tužku a papír, nebo v tomto případě klidně i telefon, a hned si ten nápad zapsat. Protože jak píše Elizabeth Gilbert v knize Big Magic, když vás navštíví nápad a vy se o něj nestaráte, půjde zase o člověka dál.

Myslete na něco hodně vzdáleného. Některé výzkumy říkají, že se naše schopnosti řešit problémy zlepšují, když myslíme na vzdálená místa, anebo události, které jsou časově daleko před námi, či za námi. Zkuste si tedy představit, jak slavíte Vánoce v roce 2030, anebo jak pozorujete klokany v Austrálii. 

Koukejte na zelené nebo modré věci. Podle různých studií o psychologii barev modrá barva signalizuje otevřenost a zelená růst. Nejlepší je navíc koukat na tyto barvy v přírodě a vyrazit do lesa nebo parku. Kromě dalších benefitů spojených s lesem vás pohled na tyto barvy uklidní a zbaví stresu.

Ještě bych chtěla připomenout něco, co už jsem říkala, ale je to důležité. Nesrovnávejte se s ostatními. Pokud jste před týdnem vzali do ruky štětec a ještě z vás není Picasso, je to naprosto v pořádku. Ti lidé, o kterých a od kterých čtete literaturu a jejichž fotky obdivujete v galeriích, jednou začínali jako vy. A dost možná to ze začátku nebyla taková hitparáda jako nyní. Pamatujte, že i Agathu Christie se Záhadou na zámku Styles nejdříve odmítlo šest vydavatelů.

Může tedy být kreativní každý?

Jak už tu párkrát bylo řečeno – ano. Předpoklady pro kreativitu má úplně každý a pokud si myslíte, že kreativní nejste, mýlíte se. Ale jako o všechny ostatní schopnosti, i o tvořivost je potřeba nějakým způsobem pečovat a nějak ji rozvíjet. 

Protože žádný učený z nebe nespadl a vše, čeho člověk chce dosáhnout, potřebuje čas, vůli a úsilí. A právě díky tomu na každého někde čeká jeho vlastní zvolání: „Heuréka“. 

A jak jste na tom s kreativitou vy? Je to pro vás bájná Atlantida, anebo na rozvíjení své tvořivosti pracujete? A co vždy funguje na nastartování vašich nápadů? 

Lidé jsou tvorové hraví. Jak v dětství, tak i v dospělosti. Paradoxně ale ve společnosti panuje přesvědčení o tom, že na hru mají nárok spíše děti. Proto je na hrajícího si dospělého koukáno trochu mezi prsty. Hraní ale přináší nespočet benefitů, na které bychom neměli zapomínat.

Hra je spojována především s dětstvím, má připravovat děti na jejich roli v životě, zajišťovat jejich vývoj, sbližovat a připravovat na životní interakce a konfrontace. Pro děti je hra středem jejich života, v dospívání ale přichází jiné povinnosti, které ji upozaďují. A v dospělosti je člověk zaneprázdněný natolik, že na hru není čas a zároveň je ve společnosti někdy považována za nevhodnou, za ztrátu času.

Hra má ale mnoho pozitivních účinků v každém věku a každý by si měl alespoň na chvíli najít na hru čas. A že hraní není pro vás? Zkuste se trochu zamyslet. Kouzlo hry je i v tom, že to může být zcela cokoli – a tak si každý může najít něco, co ho láká. Ale jak poznáte hru?

Co je to hra?

Abychom si rozuměli, je důležité si definovat, co to hra vlastně je. A jako u většiny pojmů, ani hra nemá jasnou definici. Většina autorů se však shoduje na tom, že hra má být především zábava, která přináší pozitivní emoce jako radost nebo uspokojení. S tím souvisí i to, že je to činnost, kterou vykonáváme zcela dobrovolně a svobodně.

Každá hra musí mít svá určitá pravidla. Ta musí být jednoznačná a závazná. Hra existuje ve svém vlastním prostoru – na hřišti, desce stolu, v políčkách, do kterých dosazujeme figurky. Hraní si je časově ohraničené, má konec i začátek. Stejně jako víme, že hra začala, víme, že hra musí jednou i skončit.

Hra je tedy něco, co děláme dobrovolně a z vlastní vůle, má nám přinášet radost a podléhá určitým pravidlům, která musíme dodržovat. Hraní si má jasný začátek a konec, nelze strávit celý život ve hře.

Přesto si ale jako hru můžete definovat v podstatě cokoli. Půjdete si ven zaházet frisbee, převlečete se za svou oblíbenou filmovou postavu, v zimě postavíte sněhuláka nebo se jdete koulovat. Hry sice mají vlastní pravidla, vy ale máte ve své moci určit si, co za hru budete považovat a co ne.

Teď když víme, co to hra je, je čas přejít k tomu, proč je pro naše životy důležitá. Proč bychom si měli najít ve svém životě místo na hraní?

Život je cesta za blažeností

Celý život se člověk za něčím žene. Každý krok vede k nějakému cíli, který filosof Eugen Fink nazývá blažeností. A tuto blaženost si každý definuje úplně jinak. Pro někoho je to dobrá pracovní pozice, peníze, šťastná rodina či perfektní postava. Lidské kroky jsou ale vypočítané k dosažení cíle, nějaké životní blaženosti, štěstí, nirvány. Největším paradoxem světa je, že člověk tohoto cíle nikdy nedosáhne – když dosáhne jedné mety, žene se za dalším cílem a tak stále dokola. Život je pro člověk nekonečnou honbou za budoucností a vysněnou blažeností.

Hra tuto cestu narušuje. Vytrhne vás z každodenního snažení se o dosažení cíle. A je jedno, jestli hrajete na zahradě s dětmi fotbal, krátíte si čas piškvorkami, anebo hrajete počítačové hry. Hra vám dodá pocit svobody, ocitáte se v přítomnosti, jste tady a teď a budoucnost ani minulost pro vás nejsou důležité.

Je ale důležité, abyste si hráli pro hru samotnou. Pokud přidáte hře nějaký další smysl, kouzlo vybočení z reality se naruší a člověk zase spadne do koloběhu honby za cílem. Jako příklad si vezměme třeba hazardní hru. Když pokerový hráč hraje, protože ho to baví, uvolní se díky tomu a třeba se přidá ještě trocha adrenalinu, je to hra. Když se z něho ale stane gambler a hraje, aby vyhrál určitou sumu peněz, hra to být přestává. Pravidla jsou stejná, poker je stále hra, ale hráč hraje s cílem vyhrát peníze a ne pro hru samotnou.

Pro člověka je důležité se zastavit, na chvíli být jen v přítomnosti, relaxovat a vyčistit si hlavu. Je to věc, na kterou lidé neustále zapomínají, mají výčitky, když nic nedělají a chtějí být neustále produktivní a v pohybu. A přitom už největší osobnosti v naší historii věděly, že zastavit se a být chvíli v přítomnosti, je důležité. A právě v tom vám hra pomůže. 

Teď už víte, co je to hra a proč by měla mít místo ve vašem životě. Jak je to ale s opravdovými benefity pro vaše tělo, mysl i život?

Spojují se s ní pozitivní emoce

Ze hry byste měli mít radost. Do hry už vstupujete s tím, že ji chcete hrát a očekáváte, že vás naplní pozitivními emocemi. Pomůže vám odbourat stres, vyplaví endorfiny a na chvíli odvede vaši pozornost od každodenních starostí. Hra by měla být zábava a zábava v ideálním případě znamená i smích. A jak víme, smích je životu prospěšný hned v mnoha aspektech. Kromě již zmíněného odbourávání stresu také okysličuje organismus, ulevuje od bolesti, posiluje imunitní systém a zlepšuje trávení.

Pokud si však nehrajete, může to na vás mít právě opačný efekt. Psycholog Stuart Brown tvrdí, že hra je přirozeností člověka a také jedna z jeho životních potřeb. A pokud tato potřeba není naplněna, může to mít negativní vliv na vaše chování – můžete být podráždění, nespokojení se svým životem apod. Abyste ale získali všechny benefity z hraní, je nutné, abyste si na hraní udělali čas ve svém každodenním životě.

Pokud navíc ve hře uspějete, alespoň dočasně si tím zvýšíte sebevědomí. To se pak může přenést i do vašeho běžného života a třeba si troufnete na něco, čeho jste se obávali. Protože když hrajete nějakou hru, která vám jde, zvýšíte si úroveň. Tak proč byste to nemohli udělat i v reálném životě?

Hry také probouzí zdravou soutěživost. Motivují vás vynaložit pro vítězství spoustu energie a někdy i času. Je ale nutné se hlídat a nezačít brát hru až příliš vážně, což by vám potenciálně mohlo pozitivní pocity zkazit. S tím také souvisí hned další benefit.

Zlepšíte si vztahy

Hry jsou společenskou zábavou. I když si můžete hrát i sami, ve dvou a více je to větší zábava. Hrou si s ostatními tvoříte společné příjemné zážitky, které mohou přehlušit i staré rozepře. Spojují vás již zmíněné pozitivní emoce a díky hrám se naučíte i vzájemné důvěře a empatii.

Navíc se ve hře hroutí sociálně-ekonomické hranice a všichni jsou si rovni. Nezáleží na tom, jaký mají příjem a jak se jim daří v soukromém nebo pracovním životě. A často to ani vůbec nevíte, protože hrát můžete i s úplnými cizinci. Ve hře jsou jednoduše všichni lidé na stejné úrovni, všichni jsou spolu nebo protihráči a to je jediné, na čem záleží.

Tím se dostáváme k tomu, že díky hrám můžete poznat nové lidi a najít si nové přátele. Ať už hrajete online hry v komunitě dalších hráčů, anebo chodíte každý týden hrát basketbal na stejné hřiště, dost možná potkáte někoho, s kým vás bude spojovat nejen společný zájem, ale zároveň si budete i sympatičtí.

Dostanou vás na čerstvý vzduch

Nejlepší věc, kterou můžete udělat po celém dni stráveném v kanceláři, je vyjít ven. Nasajete do sebe vitamin D, nadýcháte se čerstvého vzduchu, uvolníte se od stresu a napětí. Pobyt venku je navíc skvělou formou aktivního odpočinku.

Čas na čerstvém vzduchu vás také nabije energií – podle studií vám dvacetiminutová procházka venku dodá stejně energie jako jeden šálek kávy. Pobyt venku pomáhá i vašemu cirkadiánnímu rytmu, protože vyjdete ven z umělého světla, které má ve zvyku váš přirozený rytmus klamat. Vaše tělo určitě potěší i pobyt v lese. O tom, jaké pozitivní účinky na nás mají stromy, se dočtete v článku od Bey.

Velkou výhodou je, že venkovních aktivit je nespočet. Ať už si vyberete cokoli, tělo vám za to poděkuje. Ale nezapomínejte, že by to pořád měla být hlavně zábava.

Poděkuje vám i váš mozek

Pohybem si zlepšujete tělesnou kondici, jste silnější a hbitější. Ale i videohry, křížovky či deskové hry mohou mít dobrý vliv na váš mozek.

Například hráči videoher mají lepší koordinaci rukou a očí. Podle jedné německé studie lidé, kteří hráli Super Maria, měli lepší prostorovou orientaci, strategické plánování, paměť i motorické funkce rukou. Existuje i studie, podle které chirurgové, kteří jsou zároveň hráči videoher, provádí přesněji a rychleji laparoskopické operace, než ti lékaři, kteří běžně videohry nehrají.

Abyste trénovali mozek, nemusíte ale nutně hrát videohry. Strategické myšlení si krásně vytrénujete třeba hraním šachů, luštěním křížovek či skládáním puzzle. Další společenské hry vám pomohou třeba s postřehem nebo pamětí, naučíte se lepšímu rozhodování a řešení problémů.

Podněcujete fantasii, kreativitu i produktivitu

Děti se toho nejvíce naučí při hře. A dospělí lidé na tom nejsou jinak. Hraní her vám pomůže trénovat fantazii a nastartovat kreativitu. 

Spousta společenských her je založena na hledání nových řešení, vymýšlení příběhů a strategií. Jsou to oblasti, o kterých v běžném životě nepřemýšlíte, a to vám může dodat úplně nové pohledy na svět. Donutí vás vyjít ze své komfortní zóny, a proto jsou hry vhodné i pro „tiché typy“, které se při hraní dokáží uvolnit. 

Když někdy vypnete a plně se ponoříte do hry, může to mít pozitivní vliv i na vaši produktivitu. Produktivita totiž není o tom, že toho uděláte hodně, ale že něco uděláte pořádně. K tomu vám mohou pomoci hry, díky nimž se odpoutáte od skutečného světa, dobijete energii, uvolníte se a zbavíte se stresu.

Jak využít benefity hraní naplno?

Aby hraní mělo opravdový efekt na vaše zdraví i mysl, je nutné hrát si pravidelně. A proto si na hraní musíte udělat čas ve svém každodenním životě. 

Mít čas pro sebe, kdy jsou práce i každodenní starosti tabu, je důležité. A i když si myslíte, že během dne nenajdete jedinou skulinu, kdy se můžete věnovat jen sami sobě, někde tam vždycky je – jen si ji musíte udělat. 

Jak už bylo řečeno výše, hraní je pro lidi stejně důležité jako třeba spánek. Ano, dokážete normálně fungovat a proplouvat životem i bez hraní, nicméně potřeba si hrát je dána i evolučně. Lidé, kteří si více hrají, se cítí lépe. Záleží ale také na jisté pravidelnosti. Když se jednou ročně na čtrnáct dní o dovolené uvolníte a dovolíte si nějakou tu zábavu navíc, nebude to mít žádný dlouhodobý efekt.

Hraní vás nebaví?

Hra je pro člověka naprosto přirozená. Neměl by se tedy stydět za to, že si hraje. I když je na hraní počítačových her v dospělosti nahlíženo jako na něco špatného, neznamená to, že to špatné je. A to samé platí i o všech dalších hrách.

To, že vás hraní nebaví, je dost možná zapříčiněno vašimi vlastními předsudky. Společnost se na hry u dospělých dívá jako na něco špatného, a tak to často i vnímáme. Jako dospělí si často v hlavě utvoříme představu o nás samotných – jaké chování je společensky přijatelné, jaké koníčky byste měli mít, co byste měli dělat a co říkat. A na hru v tom často není místo. Ale stejně jako se dospělý pes nestydí za to, že si hraje s míčkem, ani člověk by se neměl stydět za své potěšení ze hry.

Vždyť i slavní lidé se přiznávají k tomu, že hrají hry. David Backham staví LEGO, David Cameron večer relaxuje u Angry Birds, Robin Williams dokonce pojmenoval svou dceru Zelda a když Henry Cavillovi volali, že dostal roli Supermana, nebral telefon, protože zrovna hrál World of Warcraft. 

Tak proč byste se za hraní her měli stydět vy?

Digitální technologie jako jsou počítače, telefony a televize nám mohou spoustu věcí usnadnit, no někdy ale i škodit. Mnoho z vás už jistě slyšelo o závislostech na internetu nebo sociálních sítích, o tom, že se díky internetu lidé od sebe vzdalují, nebo vás už určitě někdy napadlo, že pojem kyberšikana před pár desítkami let neexistoval. Ale věděli jste, že se s novými technologiemi spojuje i pojem demence?

Pojem demence máme všichni spojený především se stářím. Změny osobnosti, poškození krátkodobé i dlouhodobé paměti, chybný úsudek nebo časoprostorová dezorientace, zhoršení pozornosti, komunikačních schopnosti apod. To vše se vnímá především jako příznaky chřadnoucího mozku, který toho už hodně zažil.

Jenomže mozek funguje jako sval. A pokud jej nebudeme trénovat, bude ochabovat. A je úplně jedno, v jakém věku. Přestože je demence vnímaná jako nemoc stáří, není to docela pravda. Demence může člověka postihnout v zásadě v jakémkoli věku. A nemusí být důsledkem nějaké vážné nemoci. Někdy stačí jen nadměrné používání digitálních zařízení.

Tento jev se nazývá digitální demencí a může se projevit u kohokoli. Co je společným jmenovatelem? Hodiny a hodiny trávené u počítače, televize či mobilních telefonů a dalších elektronických zařízení. Co přesně ale digitální demence je, jak se projevuje a jak jí předejít?

Historické okénko

Pojem digitální demence byl poprvé použit v roce 2007 v jedné z nejvíce technologicky vyspělých zemí – Jižní Koreji. Tímto spojením vědci označili ztrátu schopnosti si zapamatovat různá přístupová hesla a telefonní čísla, což bylo neodmyslitelně spojeno s častým a dlouhodobým používáním mobilních telefonů. 

Termín byl ale zpopularizovaný až neurologem Manfredem Spitzerem, když v roce 2012 vydal knihu Digitální demence. Spitzer je velkým kritikem moderní digitální společnosti a na mnoha praktických příkladech demonstruje, jakým způsobem jsme jako společnost ovlivňováni televizí, internetem a mobily.

Jeho závěry ale nejsou definitivní a jeho kniha je stále podrobována kritice. Za zmínku stojí např. Flynnův efekt, dle kterého hodnoty IQ ve společnosti neustále rostou zhruba o tři body každých deset let. Přesto je existence digitální demence a škodlivého vlivu nadměrného používání digitálních technologií nepopiratelné. 

Co to ta digitální demence je

Jak už bylo řečeno, náš mozek se používáním neustále mění a svým způsobem funguje jako sval. Když jej budeme zásobovat dostatkem informací, bude se jeho kapacita zvětšovat. Ale používáním digitálních médií některé schopnosti ochabují – používáním GPS navigace se ztrácí orientační smysl, díky digitálnímu seznamu kontaktů si nemusíme pamatovat telefonní čísla a díky kalendáři data narození. Možná si říkáte, že to není váš případ. Ale jste si jistí?

Problémy s nadužíváním elektronických zařízení jdou ještě dál. Vlivem nadměrného používání digitálních technologií dochází k poruchám spánku, depresím, násilnickým sklonům, úzkostem a poruchám pozornosti. Nemluvě o tom, že přílišné vysedávání u obrazovek vede například k nadváze, zhoršení zraku, deformaci páteře nebo bolestem hlavy.

Kolik času trávíme na internetu

Podle studie Digital 2019 od Hootsuite a We Are Social trávíme na internetu průměrně 6 hodin a 42 minut denně. Z toho polovinu na mobilních telefonech. A na sociálních sítích? Průměrně 2 hodiny a 24 minut denně.

Nezdá se vám to tak hrozné? Začněme trochu počítat – když to přepočítáme na celý rok, je to více než 100 celých dní, kdy jsme online. A to je už opravdu hodně – i když za rok 2019 je to o 6 minut méně než v roce 2018. Přesto od roku 2012 data meziročně rostou a nedá se předpokládat, jak se bude situace dál vyvíjet a ani jak se na těchto datech podepíše světová pandemie.

Sami asi uznáte, že jsou tato data minimálně znepokojující. Hrozí ale, že všichni budeme za několik let chodit jako nemyslící zombie, které bez telefonu nebo počítače nedají ani ránu? Anebo se tomu dá předejít? Odpovědí je, že jistá prevence existuje. Jak na to?

Omezte čas u obrazovek

Logickou odpovědí je – omezit používání digitálních technologií. Ale jako někdo, kdo pracuje výhradně online, vím, že se to lépe řekne než udělá. Pokud vaše práce vyžaduje přítomnost na počítači, můžete mít pocit, že s tím prostě nic neuděláte. Není to pravda – důležité je hlavně trénovat mozek i jinak než jen koukáním do obrazovky.

Méně času u obrazovek můžete dosáhnout tím, že v práci budete dělat věci offline. Potřebujete si poznamenat pár věcí nebo udělat rychlý brainstorming na nápady? Nemusíte k tomu přeci využívat poznámky v počítači, ale můžete si k tomu vzít obyčejný papír a tužku.

Nemusíte mít všechny schůzky napsané v google kalendáři, ale můžete používat klasický diář nebo si vytvořit vlastní bullet journal. Možná se vám to teď zdá jako zbytečná práce, ale donutí vás to odtrhnout oči od obrazovky a vykonávat jinou činnost než ťukání do klávesnice.

Konec multitaskingu

Věděli jste, že multitasking vůbec není záslužná činnost a místo toho, aby vám pomáhal k lepším výsledkům, jste díky němu méně produktivní?

Lidé prostě nejsou schopni dělat více věcí najednou. A pokud máte pocit, že jste v tom dobří, neděláte ani jednu činnost pořádně. Multitasking u lidí není jako u počítače, který dokáže mít otevřených dvacet oken, z každého vydávat jiné zvuky a k tomu hrát pinball.

Když má člověk pocit, že „multitaskuje“, pouze přeskakuje z jedné činnosti na druhou. Máte pocit, že to přeci nevadí? Pletete se. Mozek to vyčerpává. Díky tomu více chybujeme, pracujeme pomaleji, méně kvalitně a pod větším stresem. A pokud si na takovéto pocity, přerušování činností a přepínání mezi nimi dostatečně zvyknete, můžete nenávratně poškodit svou schopnost se soustředit.

A teď se možná ptáte, proč ale pořád toužíte po tom dělat více věcí najednou? Největším zrádcem je paradoxně zase mozek. Ten stále touží po něčem novém – a přesně to mu nabízí nové příspěvky na Instagramu, zprávy a e-maily.

Samozřejmě jsou činnosti, u kterých multitasking nijak neubližuje. A to jsou ty automatizované. Když si při cestě autem nebo při čistění zubů pustíte audioknihu, ničemu to neublíží. Pokud ale děláte na důležitém dokumentu v práci a do toho si pustíte novou Dánovku, neudržíte pořádně pozornost ani u jednoho.

Zapojujte mozek

Vygooglit si něco je dnes naprostá rutina. Jaké je hlavní město Španělska? Jakou měnou se platí v Číně? Jak se jmenuje ten český film o hladové kytce? Když si nevzpomenete na první dobrou, nejjednodušší je vzít do ruky telefon a najít si to na internetu. Co se ale na chvíli zastavit a pokusit se opravdu to vylovit z hlavy? Jsou to přeci věci, které už jste jednou věděli. A někde se tam určitě ještě potulují.

Druhou věcí je dělat činnosti, které vyžadují vaši pozornost, soustředění a přemýšlení. Co se třeba začít učit nový jazyk? Při tom vám nezbude nic jiného než se slovíčka opravdu naučit. Naučte se hrát na hudební nástroj, nebo si vezměte do ruky papírovou knihu. Skvělé je i luštění křížovek nebo sudoku. I při skládání puzzle musíte vynaložit mozkovou aktivitu a telefon nebo počítač to za vás neudělají.

Není to jen o hlavě

Dlouhé sezení nesvědčí vašim svalům, páteři ani krevnímu oběhu. Ráno se protahujeme, abychom prokrvili své tělo, uvolnili se od napětí a dodali si energii. Kdo ale říká, že bychom se měli protahovat jen ráno?

Stejně důležité jako trénování mozku je i trénování těla. Dlouhé sezení mu neprospívá. Bolí vás záda a krční páteř. Potřebujete si protáhnout nohy a fyzička také mizí do ztracena. Běžte se po dlouhém pracovním dni projít, projet na kole nebo si zaběhat.

Pracujete nedaleko od domova? Párkrát do týdne si přivstaňte a běžte pěšky místo autobusem. Začnete ráno na vzduchu, doplníte zásoby vitaminu D a protáhnete si nohy. Bydlíte dál? Půjčte si kolo.

Kvalitní spánek je základ

Že nadměrné užívání mobilního telefonu může vést k poruchám spánku pravděpodobně není žádné tajemství. Napadlo vás ale někdy, že může narušovat spánek, i když vám leží na nočním stolku?

Jednou věcí je, že mobilní telefon vyzařuje elektromagnetické vlnění, které správnému spánku škodí. Díky jeho působení náš mozek zůstává vzhůru a neregeneruje se tolik, jak je potřeba, a zároveň nedává pokyn k tvorbě melatoninu, což je v zásadě hormon tmy a spánku.

A s tím také souvisí to, že se melatonin vytváří právě v závislosti na tom, jak moc je tma nebo světlo. Tušíte, kam tím mířím? Problikávající displej telefonu narušuje tento proces, a i když my vyskakující upozornění nevnímáme, naše tělo na to reaguje.

A proč melatonin vůbec potřebujeme? Podporuje imunitní systém, chrání nervovou soustavu a kardiovaskulární systém a podporuje tvorbu růstového hormonu. Proto je dobré minimálně zapnout na telefonu na noc režim letadlo, anebo ho ještě lépe vypnout (a budík není výmluva – většina telefonů ho umí spustit, i když je zařízení vypnuté).

Co digitální technologie a děti?

Z německého výzkumu v roce 2012, uvedeného ve Spitzerově knize Digitální demence vyšlo, že až čtvrt milionu obyvatel ve věku 14-24 let je závislých na internetu a dalších 1,4 milionu bylo označeno jako riziková skupina. A toto číslo se v průběhu let stále násobí.

Tento problém ale není jen otázkou internetu a mladých. Mnoho dospělých tráví spoustu času sledováním televize a výsledkem je, že toto chování kopírují i děti. Až 80 % dětí ve věku 3-4 roky umí samo zapnout televizi, protože to vidělo u svých rodičů.

A přitom děti do tří let nejsou schopny pojmout televizi – nedokáží si totiž spojit obraz se zvukem. Mohou být nadšené z pohyblivých obrázků, ale výukové pořady pro takhle malé děti jsou neefektivní a v žádném případě nedokáží vykompenzovat čas strávený s rodiči a jinými činnostmi.

Dokonce děti, které od útlého věku trávily mnoho času u televize, mají prokazatelně horší schopnosti učení a slovní zásoby než děti, kterým rodiče četli, byly jim pouštěny audioknihy nebo hudba. Také děti, které tráví mnoho času u televize jsou roztěkanější, méně soustředěné a pasivní. Nemluvě o tom, že se přátelství přemisťují na sítě a dochází někdy až k sociální izolaci.

Elektronická krabička tedy v žádném případě nedokáže vykompenzovat čas, který s dětmi stráví rodiče a další lidské bytosti. Lidský kontakt je nenahraditelný a ačkoli je posazení dítěte před tablet nebo televizi velice pohodlné, nemělo by tak dítko trávit většinu svého času.

Všeho moc škodí

Digitální média jako taková víceméně nemusí být škodlivá, ale škodlivý může být způsob, jak je využíváme. Pokud trávíme čas na počítači nebo telefonech, je potřeba jej vykompenzovat jinou činností, která není na digitálních médiích závislá. Jedině tak můžete předejít problémům, které jsou s moderní dobou bohužel neodmyslitelně spjaty a udržet si pevné fyzické i psychické zdraví.

Pravdou zůstává, že dlouhodobý vliv digitálních médií na lidský organismus je víceméně stále otázkou. Ale právě to, že tu s námi počítače, televize nebo mobilní telefony nejsou příliš dlouho, a tak nedovedeme s jistotou mluvit o jejich negativním vlivu ať už na fyzickou nebo psychickou stránku člověka, by nás mělo vést k jisté střídmosti a opatrnosti.

Jakým slovem byste označili naši společnost? Jako první vás asi napadnou slova jako moderní či postmoderní, demokratická, globální nebo konzumní. Ale co třeba taková společnost dohledu?

Často si to neuvědomujeme. Do internetových formulářů zadáváme naše jména, bydliště, telefonní čísla a data narození. Když jdeme něco vyřídit na úřad, úředník vše zapisuje do počítače, hlášení se na vysokou školu lze udělat z pohodlí domova přes internet a zadávání čísla karty v e-shopech nás už také nezarazí.

Všechny tyto úkony však zanechávají elektronickou stopu. Stopu, díky které vaše osobní údaje mohou putovat po celém světě, stopu, díky které funguje personalizovaná reklama, stopu, díky které se dá vystopovat váš pohyb po webu i planetě.

Do jaké míry žijeme ve společnosti dohledu? Jak moc jsme nevědomky sledováni a jak jsou naše data využívána? Je to vůbec etické? A můžeme dokonce říct, že žijeme v elektronickém panoptikonu?

Co je to dohled?

Dohled můžeme vnímat dvojím způsobem. Na jedné straně je to projev starosti o něco nebo někoho, například když rodič chrání své dítě. Chůvičky, monitory dechu i vlastní oči jsou nástroji, kterými dohlížíme na bezpečí našeho potomka.

Na straně druhé jsou dohledem i praktiky, které shromažďují naše citlivá data, zasahují do osobního i soukromého života a jsou využívána k různým účelům od reklamy až po nelegální činnost.

Teoretik David Lyon, pravděpodobně nejvýznačnější osobnost dohledových studií (surveillance studies) současnosti, dohled definoval hned několika způsoby, ale vždy se shoduje v jednom – dohled je systematický sběr a zpracování osobních údajů, a to za účelem ovlivňování a řízení těch, od kterých byly získány. Zpravidla je zaměřen na jednotlivce nebo nějak definované skupiny.

Moc, dohled a disciplinovaná společnost

V dohledových studiích však figuruje ještě jiná velice známá osobnost – Michel Foucault. Ten sice nebyl teoretikem dohledu, ale rozhodně se podílel na současné verzi toho, jak jej vnímáme.

Do devatenáctého století se moc uplatňovala hlavně fyzickými tresty a psychickým nátlakem. Moc byla uplatňována nějakým suverénem, jehož vůli lidé konali – panovník, starosta, vojenský generál apod. Skvěle je to vidět třeba na Machiaveliho postavě vladaře.

Foucault ale tvrdil, že moc není soustředěna jen v jedněch rukou, ale že prostupuje celou společnost – mocenské vztahy nenajdete jen směrem k panovníkovi, ale uplatňují se i ve škole, nemocnici nebo rodině.

Od 19. století byla společnost disciplinovaná. Nekladl se už důraz na fyzické trestání, ale na převýchovu. Lidé se stali podřízenými a poslušnými vzhledem k nějaké vnější autoritě. Jenže jak se postarat o tu disciplínu? Dohledem. Když na lidi bylo dohlíženo, byli nuceni chovat se podle dané normy, byli podřízení, disciplinovaní.

S něčím takovým jste se určitě setkali i vy. Když jste v práci v kanceláři se svým nadřízeným, pracujete pilněji a efektivněji, než když nejste „pod dohledem“. Stejně tak to funguje i u dětí ve škole. Když mají hodinu se svou fyzikářkou, chovají se mnohem ukázněněji, než když mají někoho na suplování (nebo někdy i opačně).

A právě myšlenka disciplinované společnosti a dohledu byla skvělým základem pro vznik panoptikonu.

Panoptikon

Panoptikon popisuje architektonickou figuru vězení, jejímž autorem je Jeremy Bentham. Možná jste o panoptikonu nikdy neslyšeli, ale některé opravdu byly postaveny – třeba Presidio Modelo na Kubě, ale inspiroval se jím i Millbank Prison v Londýně.

Jedná se o kruhovou budovu, po jejímž obvodu jsou rozmístěny cely. Každá cela má dvě okna, jedno ve vnějším a jedno ve vnitřním obvodu, tudíž jimi prochází světlo. Uprostřed je strážní věž, která má okna odpovídající vnitřním oknům cel. Ve strážnici je strážný, který vidí do všech cel. Díky protisvětlu však vězni nevidí strážného.

Pointa? Vězni mají neustále pocit, že jsou sledováni, protože nemohou vědět, zda je ve věži strážný, či ne. Proto jsou mnohem poslušnější, vzornější a disciplinovanější.

Stejný model se dnes může uplatňovat v elektronickém dohledu. A ani už se nemusí stavět vězení. Jak už bylo řečeno v úvodu, všichni zanecháváme elektronickou stopu, díky které můžeme být sledováni. A nikdy si nejsme stoprocentně jisti, zda nás zrovna někdo sleduje, nebo ne.

Společnost kontroly a elektronického dohledu

Sám Foucault si uvědomoval, že jeho koncept disciplinované společnosti je časově omezený a brzy jej něco vymění. A podle Gillese Deleuze i dalších teoretiků je to společnost kontroly.

Společnost kontroly je úzce spjata s rozvojem moderních komunikačních a informačních technologií. Lidé už nejsou zavíráni do věznic a institucí, ale otevírá se prostor i pohyb. Kontrolu od dozorců přebírají počítačové operace.

Informační technologie nás nyní obklopují téměř na každém kroku. V zásadě není možné vyhnout se kamerovým systémům, elektronickým zařízením a dalším nástrojům, které o nás shromažďují data. To vede k tomu, že každý máme hned několik data dvojníků.

Data dvojníci jsou digitální kopie nás samých, jenom nejsou z uhlíků, ale z jedniček a nul. Jeden data dvojník existuje na městském úřadě, který vám vydal doklady, další žije třeba ve vaší tramvajence a jeden bydlí ve vašem počítači na Facebooku.

To, kolik je o vás sebraných dat, může vést k poměrně znepokojivé myšlence – žijeme ve společnosti dohledu. Ale je to opravdu tak?

Většina teoretiků (třeba G. T. Marx nebo Roger Clarke) se shodne na tom, že jsou ve společnosti dohledu centrem zájmu každodenní praktiky a osobní údaje uživatelů. Shromažďují se nejrůznější informace (tzv. dataveillance), které mohou být používány k dalším účelům – marketing, spotřeba, průzkumy mínění a návštěvnosti apod. (A bohužel někdy mohou ohrožovat bezpečnost na internetu, ale i ve skutečném světě.) Cílem společnosti kontroly ale není prosazování totalitní moci.

Několik forem elektronického dohledu vás už jistě napadlo. Třeba kamerové systémy, jejichž prostřednictvím vás někdo může sledovat v reálném čase, ačkoli se nachází na druhém konci světa. Telefony, díky kterým můžete s někým nepřetržitě komunikovat a které mohou sledovat váš pohyb. Elektronická databáze školních známek a docházky, kdy se rodiče mohou kdykoli podívat na výsledky svého dítěte. Placení kreditními kartami, anebo obyčejné surfování po internetu. Kam se hneme, tam zanecháváme nějakou stopu, podle které jsme dohledatelní.

Zároveň ale může zanechávat stopy i o ostatních.

Díky moderním technologiím můžeme být u mnoha událostí, je čím dál tím těžší přizpůsobit politickou propagandu jediné myšlence a utajování informací se stává mnohem těžší. Můžeme v zásadě cokoli nahrát nebo vyfotit na telefon a během několika vteřin to je na internetu a už jen těžko se to zastaví. Zprávy se mohou v reálném čase vysílat do celého světa. A reportéry mohou být obyčejní lidé.

S tím však také souvisí to, že hlavní výpovědní hodnotou mediálních zpráv již není pravdivost, ale emoce. Je to totiž právě rychlost, která vytváří iluzi pravdy, ne samotné sdělení. Proto se tolik daří šíření poplašných zpráv, dezinformací a fakenews.

Je důležité si ale uvědomit, že informační technologie nejsou jen strašákem, který z nás má vymámit co nejvíce dat. Přesto bychom měli brát na vědomí to, že neslouží jen ke kontrole nás samých, ale jejich prostřednictvím můžeme kontrolovat i ostatní.

Vidět je to třeba na sociálních sítích. Sdílením obsahu a aktivitou na sociální sítích totiž nejen kontrolujeme ostatní, ale stáváme se i kontrolovanými. Navíc nás v tomto případě ovládá i určitá lidská potřeba sdílení a voyerství, takže mnoho obsahu sdílíme veřejně.

Elektronický dohled v praxi

Kamerové systémy, odposlouchávání, RFID čipy, zaměstnanecké karty, geolokační sítě s volným přístupem, biometrické doklady, skenery… To je jen krátký výčet dohledových mechanismů, se kterými se setkáváme v soukromém i veřejném prostoru.

Skvělým příkladem panoptického uspořádání v reálném životě může být pracovní prostředí. Někteří zaměstnavatelé kromě obyčejných kamer využívají i nejrůznější softwary, kterými sledují práci zaměstnance přímo v jeho počítači – zaměstnavatel tak zjistí, jakými činnostmi trávil zaměstnanec pracovní dobu a pokud se např. příliš věnoval soukromé komunikaci a hraní her, může z toho vyvodit nejrůznější důsledky. A zároveň zaměstnanci mají neustálý pocit, že jsou sledováni, což v nich také vyvolává strach z trestu.

Přítomnost panoptických aspektů ve sféře dohledu však nemusí nutně znamenat, že opravdu žijeme v elektronickém panoptikonu – ve vězení, kde jsme sledováni pomocí moderních technologií a v neustálém strachu, že můžeme být zrovna sledováni a následně i trestáni.

Ruku v ruce jdou s dohledem i faktory jako jsou bezpečnost, zdravotnická péče a starost. Pokud někde narazíte na označení naší společnosti jako panoptické, je to většinou jen proto, že se daný autor či teoretik přílišně zaměřuje na to negativní.

To tvrdí i Lyon – když označíme společnost jako společnost dohledu, bude automaticky vnímána negativně. Je ale důležité si uvědomit, že dohled není ve společnosti rozvrstven rovnoměrně a mnohem větší bude např. ve vojenství než v oblasti konzumu. A stále platí, že nejdůležitější je zajištění bezpečí a ochrany.

Vážně se shromažďují naše data?

Mnoho internetových stránek má vlastní algoritmus, který její vzhled uzpůsobuje podle dat, které od vás získala. Amazon uzpůsobuje stránku tak, aby vám byla co nejvíce na míru, a vy jste toho nakoupili co nejvíce. Facebook uzpůsobuje váš feed tak, abyste viděli příspěvky, co vás zajímají nejčastěji. Google vám personalizuje reklamu.

Dohled a shromažďování informací sahá ale ještě dál. Teď si třeba můžete poslechnout audioknihu Trvalý záznam od bývalého příslušníka CIA a NSA, který v roce 2013 zveřejnil záznamy o systému, který je budován pro sledování všech amerických telefonů, e-mailů i textovek. Znamenalo by to, že už se nebudou sledovat pouze vybraní jednotlivci, ale rovnou celé země.

Určitě jste také slyšeli o organizaci Wikileaks, která anonymně zveřejňuje nejrůznější tajné dokumenty. Jsou mezi nimi i dokumenty o technikách dohledu a hackování, například Vault7 či Spy Files Russia.

Četli jste někdy smluvní podmínky Facebooku? Možná vás překvapí, kolik a jakých dat o vás shromažďují. A navíc, věděli jste, že si můžete zažádat o veškerá data, která od vás Facebook získal? Mých dat bylo v balíčku více než 3 GB – vše, co jsem kdy napsala nebo nahrála, veškeré fotky, obrázky i konverzace z messengeru, ať už smazané či ne, tam byly. Nemluvě o tom, že Facebook konečně zpřístupnil data, která o vás shromažďuje i mimo své stránky – najdete tam všechny stránky, které o vás s Facebookem sdílí některé informace. 

Sebraná data jsou vám povinné na vaše vyžádání poskytnout i další sociální sítě a stránky, třeba Tinder, o němž existuje skvělý článek o francouzské novinářce, která si o data zažádala a přišlo jí přes 800 stran sebraných dat. Nejen z Tinderu samotného, ale i z dalších propojených sítí, jako je Instagram. 

A taky nesmíme zapomenout na skandál o přeprodávání citlivých dat Facebook-Cambridge Analytica.

Svá data bychom si měli chránit ale i z dalších důvodů, než jen kvůli shromažďování. Drtivá většina stránek, která o vás některá data shromáždila, je využívá jen pro vlastní účely a rozhodně s nimi nemá v úmyslu obchodovat nebo je dál předprodávat. To ale neznamená, že ta data nemohou uniknout, třeba hackerským útokem.

Jen pro zajímavost, nejvíce dat uniklo ze společnosti Adobe (2013, 153 milionů záznamů o uživatelích), Adult friend finder (2016, 412 milionů účtů), eBay (2014, 145 milionů uživatelů), LinkedIn (2012 a 2016, 165 milionů účtů) nebo Yahoo (3 biliony účtů v letech 2013 a 2014). V roce 2011 také milionům uživatelů Playstationu byla ukradena citlivá data včetně čísel kreditních karet, což vedlo k uzavření Playstation Network na celých 24 dní.

Žijeme v elektronickém panoptikonu?

Žijeme ve společnosti, kdy může být vysledován náš pohyb, ale nežijeme ve společnosti, kde by tato data byla účelně využívána pro naši poslušnost. Žijeme ve společnosti, kdy je do velké míry dohled využíván ne pro naše ovládání, ale pro naši bezpečnost.

Možná, že když budete chodit po ulici a pozorovat, jestli někde není kamera, bude vás to znervózňovat. Ale když vám někdo ukradne peněženku, budete za takový záznam velice rádi. Nemluvě o tom, že pořizování a nakládání s kamerovými záznamy podléhá přísným směrnicím.

Jak bylo několikrát řečeno, dohled je dvojsečný. Dokud ale žijete normální a legální život, neexistuje velká pravděpodobnost, že by stát, policie nebo armáda měly potřebu sledovat váš pohyb nebo komunikaci. Ale přestože příliš nehrozí riziko, že budete sledováni státními institucemi, je jistá ostražitost na místě.

Měli bychom přemýšlet o tom, co dáváme na internet a jak se na něm chováme. Neměli bychom klikat na pochybné odkazy a otevírat nevyžádané přílohy v e-mailu. Neměli bychom využívat anonymity sítě k šíření fakenews, trollingu nebo kyberšikaně (to jsou navíc ty chvíle, kdy můžete být účelně vysledováni).

Neměli bychom bez rozmyslu sdělovat naše osobní údaje, nedávat ani nebrat občanský průkaz do zástavy, nemít na kreditní kartě napsaný pin. A měli bychom si pravidelně měnit hesla, ideálně mít nastavené dvojfázové ověření.

Jednou věcí je, když jsou vaše citlivá data využita pro neškodný výzkum nebo marketingové účely, druhou věcí je, když se dostanou do rukou osobám, které se živí nelegální nekalou činností – jak jsem uvedla na příkladech o kousek výše.

Žijeme tedy v elektronickém panoptikonu? Ano i ne. Žijeme ve společnosti dohledu, jsme sledování a jsou o nás sbírána data. Přesto do doby Velkého bratra máme ještě daleko. 

Což ale neznamená, že nemusíme být vůbec obezřetní. Stejně jako si chráníme náš majetek, zamykáme dveře od domu i auto, měli bychom si chránit i naše osobní a virtuální data.

Čtecí krize. Největší strašák každého čtenáře a knihomola. Představte si, že doma máte pěknou hromádku nepřečtených knih, ale do žádné se nemůžete začíst. I když byste hrozně moc chtěli. Trápí vás to a přemýšlíte nad tím, jak tu krizi překonat. Existuje ale vůbec nějaká čtecí krize, nebo je to jen chytře promyšlený marketingový tah?

V nejobecnější rovině je čtecí krize popisována jako stav, kdy z nějakého důvodu opadá zájem o čtení, anebo je pro vás čtení zkrátka těžší. Pokud se ale o tuto problematiku začnete zajímat hlouběji, velice rychle zjistíte, že to vůbec není tak jednoduché a že není krize jako krize.

Pojďme se tedy společně podívat na to, jak čtecí krizi definuje odborná literatura i na to, jak je čtecí krize vnímána dnes. Výsledek vás možná překvapí.

Skutečná čtecí krize

Když se na internetu chcete ponořit do zkoumání, co to je čtecí krize, máte dvě možnosti.

Můžete zadat pojem čtecí krize, anebo její anglický ekvivalent „reading slump“ do Googlu. V tomto případě vás zaplaví články, které hlásají, že obsahují zaručené tipy, jak čtecí krizi překonat, a seznamy knih, které vás z krize rozhodně dostanou.

Pokud ale chcete vědečtější výsledky, můžete si otevřít třeba Google Scholar nebo Research Gate. Když zopakujete celý proces vyhledávání, vyjdou vám v zásadě jen dva výsledky: Fourth-grade reading slump a Summer reading slump. Oba tyto „reading slumps“ jsou spojené s dětmi a také se sociálními rozdíly mezi nimi.

Pojďme si trochu upřesnit, o co se jedná.

Fourth-grade reading slump (čtecí krize ve čtvrté třídě) je v zásadě propad zájmu o čtení u dětí ve věku okolo 10 let. Proč je tou hranicí zrovna deset let? 

Jde o dobu, kdy se otáčí situace a děti se v tomto věku již neučí číst, ale učí se díky čtení. Čtení se pro ně stává složitějším, protože jim text předává nějakou informaci, kterou musí v textu dešifrovat.

Čtou pomaleji, naráží na slova, kterým nerozumí, písmo je menší, textu je na stranách více a obrázků méně. To vede k přirozenému úpadku zájmu o čtení, protože zaprvé dětem jde hůře a za druhé je více spojováno se školou. Navíc mnoho dětí ani neví, co by je mohlo bavit číst, a proto je velice důležitá role učitele a rodičů, kteří by měli dětem pomoct najít ten správný směr a žánr.

Představte si, že by se vám na základce do rukou nedostal třeba Harry Potter. Myslíte, že byste i přesto četli? 

Já jsem ten člověk, kterému se do rukou nedostal. Navíc jsem okolo sebe neměla žádného čtenáře, který by mi něco doporučil a četba ze školy byla jednoduše povinnost, o kterou jsem nejevila velký zájem. Možná, že kdyby se mi do rukou dostal Harry jako ostatním, byla bych na tom jinak. Ale takto jsem ke čtení šla velice trnitou cestou, kdy jsem odkládala mnoho knih, dokud jsem nepotkala TU vyvolenou (nesmějte se), Stephanie Meyerovou. 

Rozdíl oproti jiným ale byl v tom, že já jsem měla tendenci si ke čtení cestu najít. Mnoho dětí to ale rovnou odsoudí jako nezajímavou aktivitu, ke které si nechtějí najít vztah. Proto je tolik důležitá role někoho, kdo má možnost děti nasměrovat tím správným směrem – ke čtení.

Ačkoli je tahle krize spojována hlavně s anglofonním prostředím, v našich zeměpisných šířkách máme i vlastní ekvivalent, který se nazývá jednoduše „čtenářská krize“. Nejčastěji jsou definované dvě, které opět krouží okolo 10 let věku.

První nastává mezi 8-9 rokem věku, kdy se děti zaměřují hlavně na techniku čtení a chybí jim z toho jakýkoli požitek. Druhé krizové období je úzce spojeno s koncem dětství (od cca 12 let, nicméně tento věk může být i nižší). Na jedné straně jde o jistý odpor ke škole, na druhé o změnou objektů zájmu. Děti se začnou více zajímat o své kamarády, opačné pohlaví, anebo jen začnou preferovat jiná média než knihy.

Druhý zmíněný, Summer reading slump (letní čtecí krize), můžete vyhledat taky pod termínem „summer learning loss“ (letní ztráta znalostí), což zjednodušeně znamená, že se děti po letních prázdninách vrací do školy s méně znalostmi, než získaly před jejich začátkem. 

Je to věc, kterou každý zažil. Přes léto se vlivem horka vypařila důležitá historická data i malá násobilka, z dovolené se nevrátila vyjmenovaná slova a ze zeměpisu jste si pamatovali jenom to, kde je nejlepší zmrzlina ve městě. Je to přirozený proces, který se týká všech dětí i předmětů, nás ale zajímá z pohledu čtení.

Daný úbytek zájmu o čtení a zhoršení jejich schopností číst souvisí s tím, že se děti věnují přes prázdniny jiným aktivitám a na čtení se zapomíná. Zároveň děti nechodí do školy, kde je jim takřka na denní bázi podsouvána literatura. 

Důležitý je zde i ekonomický faktor, kdy děti z hůře finančně zabezpečených rodin mohou mít menší přístup ke knihám, a tak se prohlubují rozdíly mezi dětmi pocházejícími z různých poměrů.

Jak je vidět, reading slump je reálný pojem, který můžete najít v odborné literatuře. Ve všech případech ale souvisí s jistým úpadkem zájmu o čtení u dětí. Je tedy velice vzdálený tomu, jak se začala čtecí krize vnímat v současnoti.

Jak vidíme čtecí krizi dnes

Při psaní tohoto článku jsem se ponořila do hlubin internetu a snažila se najít, kdy se termín „čtecí krize“ zformoval tak, jak jej vnímáme dnes. Protože k tomu neexistuje žádná oficiální literatura, musela jsem si vystačit jen s daty publikování článků na toto téma.

Do roku 2010 se na internetu mluvilo jen o již dvou zmíněných krizích (fourth-grade a summer reading slump). Od roku 2010 se však tento pojem začal přetavovat a čtecí krize se začala formovat po podoby, jak ji vnímáme dnes. Toto téma se pak více vžilo do společnosti po roce 2015 a jeho popularita trvá dodnes.

Nelze určit, co přesně k rozšíření vedlo. Je však vidět jistý trend, že čtecí krize kopíruje pozvolný rozkvět knižních blogů a rozvoj online knižní komunity. Čím více čtenářů se spojovalo dohromady a vedlo diskuse, tím více se začalo mluvit o společném problému, který se velice rychle začal spojovat s pojmem „čtecí krize“.

A jak tedy reading slump nebo tu čtecí krizi vnímají současní čtenáři?

Jedinou přímou definici přináší poměrně nedůvěryhodný Urban dictionary: „čtenářova největší noční můra“. Ačkoli se to zdá jako velice nadnesené tvrzení, mnoho čtenářů mu dá za pravdu. Čtecí krize je stav, kdy nedokážete číst, i když si to přejete. Nemůžete se začíst (či zaposlouchat) do jakéhokoli příběhu, nedokážete udržet pozornost a do čtení se jednoduše musíte nutit.

Názory na to, co čtecí krizi způsobuje, se různí. Často je spojována ještě s jiným fenoménem – knižní kocovinou. To je stav, kdy jste dočetli tak skvělou knihu, že už se jí žádná jiná nevyrovná. Když máte knižní kocovinu, máte problém se začíst do jiného příběhu, protože ten předchozí ve vás stále vyvolává silné emoce. A protože nemůžete číst, velice jednoduše se knižní kocovina přerodí ve čtecí krizi.

Scénář samozřejmě může být i opačný – přečtete naprosto příšernou knihu, která vás demotivuje sáhnout po něčem jiném. Může to být buď absolutní znechucení nebo strach z dalšího zklamání, ale výsledek je stejný – na další knihu se skoro nemůžete ani podívat.

I když si to neuvědomujete, vliv mohou mít i sociální média. Pokud třeba na Instagramu sledujete nějaké knižní účty, prohlubuje to ve vás pocit neschopnosti: „Jak to, že oni můžou číst a já ne?“

Zároveň jste zahlceni obrovským výběrem, valí se na vás nejrůznější tituly a novinky a vy si nemůžete vybrat. A ano, i příliš velký výběr může být důvodem, proč se do čtení nehrnete.

Tento jev se nazývá rozhodovací paralýza a popisuje stav, kdy člověk není schopný vybrat si z více nabízených možností. A když se konečně rozhodne, nepociťuje takovou míru štěstí, jakou očekával, protože stále přehodnocuje správnost své volby.

Příčinou čtecí krize ale v zásadě může být naprosto cokoli a každý čtenář může mít odlišný spouštěč. Výsledek je ale vždy stejný – nedokážete číst, a to vás štve.

Určitě vás zajímá, co je všeobecným lékem na tento stav? Paradoxně – více knih. Což nás přivádí k další otázce…

Může to být jen marketingový tah?

Dnešní vnímání čtecí krize pravděpodobně vzniklo jako produkt internetu, sociálních médií a online čtenářské komunity. Sama jsem součástí knižní komunity přes deset let a nikdy se o čtecí krizi nemluvilo tolik jako dnes.

Když na čtenáře přijde „čtecí krize“, shání se po prostředcích, jak ji překonat. K tomu patří i to, že hledá TU knihu. Knihu, která prolomí kletbu a on se vrátí zpátky do své čtenářské formy.

Na jedné straně na to určitým způsobem zareagovali vydavatelé a eshopy tím, že vymýšlí vlastní tipy na překonání reading slumpu, ale na druhé straně je tím nejlepším marketingovým nástrojem samotná komunita.

Knižní komunita přispívá k tomu, že se cítíte přehlcení a nechce se vám číst, či si nedokážete vybrat. Současně vám ale nabízí řešení v podobě nepřeberného množství tipů, do čeho se pustit.

A ono to funguje. Máte pocit, že vás nic, co máte doma, nebaví, a tak se poohlížíte po něčem novém. Protože když narazíte na článek „15 knih, které vás určitě vytáhnou ze čtecí krize“ nebo „7 ověřených tipů, jak překonat čtecí krizi“, vypadá to jako geniální a ověřené řešení. A nehraje roli, zda je takový článek účelným marketingovým tahem nakladatele, anebo pochází z dobré vůle milovníka knih.

Co když je to jen ve vaší hlavě?

A konečně se dostáváme k jádru věci. Občas se vám stane, že se vám nebude chtít číst. I pokud jste vášnivý čtenář. Je hrozně lehké se nechat přesvědčit, že je to čtecí krize a vlastně to není vaše vina.

Když ale máte pocit, že na vás taková čtecí krize leze, zastavte se a zamyslete se. Opravdu vůbec nečtete? Nemáte toho teď hodně v práci? Spíte dobře? Nevěnujete se spíš jiným koníčkům?

Skutečný důvod, proč se vám zrovna nechce hltat jedna stránka za druhou, může být hrozně jednoduchý – život. Anebo… se vám prostě nechce. Třeba za tím celým není žádný strašák v podobě krize. 

Kolik času trávíte na sociálních sítích? A kolik dílů seriálů jste už dnes stihli zkouknout? Důvod, proč se vám nechce číst, může být prostě lenost. Což si člověk často přiznat nechce. 

Nemusíte za tím hledat raketovou vědu ani dělat psychologický rozbor, proč vám nejde číst. I to, že hledáte na internetu tipy, jak se čtecí krize zbavit, může značit to, že se vám prostě číst nechce. A je to úplně v pořádku.

Je ale dobré si přiznat, co za tou nechutí opravdu je. Čtecí krize tu může fungovat spíše jako jistá škatulka, kterou omlouváte svůj vnitřní pocit, že byste měli číst. Není tedy lepší místo výmluv být upřímný sám k sobě a nazývat věci pravými jmény?

Čtecí krize je váš vlastní myšlenkový konstrukt. Čím víc se tomu pocitu oddáváte, tím se stává reálnějším. Je jedno, jestli tomu budete říkat čtecí krize, reading slump, nešťastné období nebo jakkoli jinak. Žádné zaručené rady z internetu vám nepomohou, protože je to naprosto individuální záležitost.

Jediný, kdo vám s tím pomůže, jste vy.

Čtěte pro sebe a podle sebe

Čtení je radost a ne závod. Pokud se vám nechce číst, prostě nečtěte. Pokud se do toho chcete nutit, je to vaše volba. Můžete měnit žánry, měnit formáty, zkoušet audioknihy, nutit se do čtení, vracet se ke starým známým… Anebo prostě čekat, až si vás ten pravý příběh najde sám.

Nikdo vás nemůže nutit dělat jedno ani druhé a je jen na všem vnitřním uvážení, jestli tomu dáte nálepku čtecí krize, kterou je třeba překonat, anebo nad tím mávnete rukou a počkáte, až se vám chuť číst vrátí.

Důležité je si uvědomit, že čtení má být v první řadě radost a zábava a žádný vymyšlený konstrukt jako čtecí krize, ať už je sebepopulárnější, by vám to neměl zkazit. Stejně jako se vám občas nechce běhat, nemusí se vám chtít číst.

Důležité je vědět, že to je v pořádku a nestresovat se kvůli tomu. 

Jak čtecí krizi vidíte vy? Věříte na ni, či máte dokonce nějaké vlastní zkušenosti?

Všude se mluví o tom, jak zvládat home office, a tak trochu se zapomíná, že v nové situaci jsou i studenti. Jsou postaveni do nové role, kdy je osud naučené látky pouze v jejich rukách a škola má najednou zaplnit jejich volný čas více než kdy jindy. Jak se tedy popasovat se samostudiem? Dá se vlastně zvládnout studium doma? A jak se máme do toho učení dokopat?

Vyložme rovnou karty na stůl. Těžko.

V tuhle chvíli se totiž projeví vaše studijní návyky, které jste si začali vytvářet už na základní škole a táhnou se s vámi až do posledních stupňů vzdělávání. Jen si sáhněte do vlastního svědomí. Učíte se průběžně nebo nárazově? Děláte si vlastní poznámky, anebo je vždy vyloudíte u spolužáků? Nebo se učíte jen z prezentací? A chodíte vůbec na přednášky?

Všechny vaše návyky a zvyky teď vylezou na povrch. A vy zjistíte, jak (ne)efektivní byl váš přístup. Naštěstí ale není nic ztraceno a zavedením několika jednoduchých zásad můžete svůj přístup přeorganizovat.

Jak to nedělat

Mých pět let na vysoké škole bylo založeno na samostudiu. Respektive na přečtení kvanta knih, ze kterých se nakonec zkouška skládala. V zásadě se tam razil přístup, že „na přednášky je hrozně důležité chodit, ale radši si z toho moc nezapamatujte, protože zkouška stejně bude z té a té knihy.“ Jakoby… díky za nic.

A i když jsem úspěšně dokončila oba stupně vysokoškolského vzdělávání, byla jsem spíš zářný příklad toho, jak to nedělat. Povinnou literaturu jsem viděla z rychlíku a učení honila až po začátku zkouškového. (Doufám, že to teď nečte nikdo z mých vyučujících.) Ale! Poctivě jsem byla na všech přednáškách (já vím, psala jsem, že se vlastně nepočítají), takže jsem si vždy odsloužila nějaké to týdenní studijní minimum.

No ale protože jsem si sama párkrát nabila pusu, dá rozum, že vám můžu teď říkat, jak se to dá dělat lépe. Z mé zkušenosti jsem vytvořila několik okruhů, které je důležité při učení se doma zvážit:

• Nastavte si mantinely a jasné cíle – studium je vlastně vaše práce a tam zaprvé nejste nonstop a zadruhé se musíte prokázat nějakou dokončenou činností.
• Kvalita není o kvantitě – osmihodinový spánek je víc než učení do tří ráno.
• Deadline je váš nejlepší kamarád – když si ho nastavíte o týden dřív.
• „Tohle si budu pamatovat“ je mýtus – nebudete si pamatovat ani to, že si to nepamatujete.
• Den před zkouškou je lepší jít na pivo než se učit – to nám říkal češtinář před maturitou, a ještě se k tomu dostaneme.

1: Pevný režim

Pracujte v jasně vymezeném čase a minimálně jeden den v týdnu si udělejte volnější. Nemusí být každý den rutina úplně stejná, ale ideálně den předem byste si měli vytvořit časový harmonogram, podle kterého se budete řídit. Super je také udělat si to-do list, abyste před sebou viděli, co jste již udělali a co vám ještě zbývá.

U to-do listu ale pozor. Nepiště si tam věci jenom proto, že si je chcete odškrtnout. Váš studijní den nestojí na tom, že si ráno vyčistíte zuby. Napište si tam hlavní body, které si ideálně rozložíte na menší celky – tím se vám úkol bude zdát zvládnutelnější. Například:

Zadání: Napsat seminárku na 10 NS o tématu, o kterém jsem nikdy v životě neslyšel/a: (1) zjistit, o čem to má být, (2) dohledat si materiály a zpracovat zdroje, (3) vytvořit osnovu, (4) začít psát – dnes alespoň 2 NS, (5) otevřít si pivo.

Speciální tip: Pokud jste zvyklí pravidelně chodit na přednášky, zkuste se učit v čase, kdy byste jinak hodinu měli (nebo alespoň ten den), anebo alespoň kopírujte časovou délku přednášky. Budete mít pevně ohraničený časový blok, ve kterém byste v normálním světě prováděli úplně stejnou činnost.

Režim je alfa a omega. Když budete věci posouvat, budou se nabalovat jako sněhová koule. A když si takových koulí vytvoříte víc, nepostavíte sněhuláka, ale spíš bezpečný základ pro vyhoření a problémy s úzkostmi. Jinými slovy, bude se vám akorát stupňovat úroveň stresu a spotřeba kafe.

Pokud si vytvoříte dlouhodobý plán učení, budete mít přehled, co kdy musíte udělat a také, kolik času vám zbývá a jestli musíte přidat, anebo můžete třeba povolit. Super tipy na tohle téma taky najdete v článku od Petry.

2: Hlavně s odpočinkem

Každá práce se potřebuje vyvážit odpočinkem. Můžete si osvojit nějakou odbornou (čtěte ověřenou) techniku jako pomodoro, anebo si můžete vytvořit systém vlastní. Nejdůležitější je naučit se ho dodržovat.

Budete se hodinu učit a pak si dáte 15 minut pauzu? Anebo si dáte půl hodinku oddych po úspěšně splněném úkolu? Budete kopírovat režim ze školy? Anebo si po jedné dočtené kapitole přečtete kapitolu svého oblíbeného románu? Je to na vás.

Důležité je pamatovat na to, že odpočívat je potřeba a že když pojede od nevidím do nevidím, jednou se to na vás odrazí. Studovat nonstop nejde a pravidelných osm hodin spánku vás odmění mnohem více než tři hodiny učení navíc.

3: Nesmíte se zahltit

Když si práci rovnoměrně rozložíte, nebudete muset dodělat práci hned. Žádný spisovatel nenapsal knihu za jedno odpoledne (pokud nebyl Wittgenstein), proto ani vy nemusíte napsat dvacetistránkovou seminárku za tři hodny. Pokud jste ale chroničtí odkládači (jako já), oklamte sami sebe: deadline si stanovte o něco dříve, než skutečně je.

Pokud máte na něco měsíc, stanovte si tři týdny. Pokud máte deadline zítra do půlnoci, zkuste to mít už ve čtyři odpoledne. Deadline je ta nejlepší motivace a nikdo neříká, že nemůžete přelstít sami sebe a stanovit si ho o něco dříve.

Bojíte se, že to nebude fungovat a chybí vám důvod, proč byste to měli dělat? Vymyslete si vlastní odměňovací systém, který ale musíte striktně dodržovat. Za dopsání té těžké seminárky si koupíte audioknihu, za deset přečtených stránek si pustíte podcast a za dokončený to-do list si dáte pořádný cheat meal k večeři. Kreativitě se meze nekladou.

4: Poznámky, poznámky, poznámky

Každý si někdy řekl, že si něco nemusí zapisovat, protože to rozhodně nezapomene. Naopak. Člověk zapomene i to, že už to zapomněl.

Je lepší mít více poznámek o „jasný věcech“ a blbostech než opomenout něco důležitého, protože jsme byli líní. Skvělou volbou je zvýrazňovat a psát si už do původního textu. V tomhle bodě vás odkážu na článek o produktivním čtení od Ivana. Pokud nepracujete s hotovým textem, mně se osvědčilo vytvořit si text vlastní.

Lepší než heslovité poznámky mi vždycky přišlo psát je do celých vět. Pokud to byly zápisky z přednášek, ideálně tak, jak to přednášející řekl. (Což potom radši nikdy neukazujte tomu přednášejícímu.) Když už jsme u přednášek, mám další tip: je skvělé si při nich nahrávat zvukovou stopu. Při samostudiu si pak můžete znovu pustit tu část, do které jste se zamotali nebo které nerozumíte. (Tento tip je vám v současné situaci pravděpodobně k ničemu, ale alespoň máte něco do budoucna.)

A pokud něčemu fakt nerozumíte a nemáte se na koho obrátit, dám vám jeden ultimátní tip studenta filosofie: Ten blábol už určitě někdo četl a něco o tom napsal. Co to znamená?

Nebojte se používat sekundární literaturu. Nemusíte znovu objevovat Ameriku, stačí, že už to někdo udělal za vás. Ať jsou to cizí bakalářky nebo odborné publikace na dané téma, někdo už určitě pochopil to, co vám nejde. Bez primárního zdroje se sice neobejdete, ale sekundární literatura je ta nejlepší karta, kterou v ruce máte. Nebojte se ji použít (a nakonec její použití i přiznat).

5: Chce to klid

Učení si rozložte a nejlépe tak, že poslední den před zkouškou si dáte jen rychlé opakování. Drtit se do noci, když v osm ráno píšete test, se taky dost dobře může rovnat sebevraždě. A to samé platí i o odevzdávání prací. Seminárku odevzdejte o pár hodin dříve a vyhnete se stresu z toho, že vám pět minut před deadlinem vypadne internet. Navíc si to po sobě stihnete přečíst a případně opravit chyby.

Příběh ze života: v diplomce jsem měla místo „nadřazených“ kategorie „nadržené“ – a dozvěděla jsem se to z oponentského posudku. Červenám se doteď a kladu vám na srdce: fakt si to po sobě pořádně přečtěte.

Samostudium je sice zkouškou vaší pevné vůle a disciplíny, ale nese to i mnoho pozitivního. Můžete pracovat ve svém vlastním tempu a podle vlastního rozvrhu. Nebojíte se přepadových testů a dotěrných otázek od vyučujících, na které nemáte odpověď. Máte sociální sítě a internet, které jsou studnicemi odpovědí na nejrůznější otázky o bytí a nebytí, a nemusíte se bát je použít.

Samostudium může být otrava, ale taky to může být ten nejlepší způsob učení, který vyzkoušíte. Je to o přístupu a o snaze. A vy jste dostali několikatýdenní trial na vyzkoušení. Nepromarněte ho a zkuste se z toho vytěžit co nejvíc.