Žijeme v elektronickém panoptikonu?

Jakým slovem byste označili naši společnost? Jako první vás asi napadnou slova jako moderní či postmoderní, demokratická, globální nebo konzumní. Ale co třeba taková společnost dohledu?

Často si to neuvědomujeme. Do internetových formulářů zadáváme naše jména, bydliště, telefonní čísla a data narození. Když jdeme něco vyřídit na úřad, úředník vše zapisuje do počítače, hlášení se na vysokou školu lze udělat z pohodlí domova přes internet a zadávání čísla karty v e-shopech nás už také nezarazí.

Všechny tyto úkony však zanechávají elektronickou stopu. Stopu, díky které vaše osobní údaje mohou putovat po celém světě, stopu, díky které funguje personalizovaná reklama, stopu, díky které se dá vystopovat váš pohyb po webu i světě.

Do jaké míry žijeme ve společnosti dohledu? Jak moc jsme nevědomky sledováni a jak jsou naše data využívána? Je to vůbec etické? A můžeme dokonce říct, že žijeme v elektronickém panoptikonu?

Co je to dohled?

Dohled můžeme vnímat dvojím způsobem. Na jedné straně je to projev starosti o něco nebo někoho, například když rodič chrání své dítě. Chůvičky, monitory dechu i vlastní oči jsou nástroji, kterými dohlížíme na bezpečí našeho potomka.

Na straně druhé jsou dohledem i praktiky, které shromažďují naše citlivá data, zasahují do osobního i soukromého života a jsou využívána pro různé praktiky od reklamy až po nelegální činnost.

Teoretik David Lyon, pravděpodobně nejvýznačnější osobnost dohledových studií (surveillance studies) současnosti, dohled definoval hned několika způsoby, ale vždy se shoduje v jednom – dohled je systematický sběr a zpracování osobních údajů, a to za účelem ovlivňování a řízení těch, od kterých byly získány. Zpravidla je to zaměřen na jednotlivce nebo nějak definované skupiny.

Moc, dohled a disciplinovaná společnost

V dohledových studiích však figuruje ještě jiná velice známá osobnost – Michel Foucault. Ten sice nebyl teoretikem dohledu, ale rozhodně se podílel na současné verzi toho, jak jej vnímáme.

Do devatenáctého století se moc uplatňovala hlavně fyzickými tresty a psychickým nátlakem. Moc byla uplatňována nějakým suverénem, jehož vůli lidé konali – panovník, starosta, vojenský generál apod. Skvěle je to vidět třeba na Machiaveliho postavě vladaře.

Foucault ale tvrdí, že moc není soustředěna jen v jedněch rukou, ale že prostupuje celou společnost – mocenské vztahy nenajdete jen směrem k panovníkovi, ale uplatňují se i ve škole, nemocnici nebo rodině.

Od 19. Století byla společnost disciplinovaná. Nekladl se už důraz na fyzické trestání, ale na převýchovu. Lidé se stali podřízenými a poslušnými vzhledem k nějaké vnější autoritě. Jenže jak se postarat o tu disciplínu? Dohledem. Když na lidi bylo dohlíženo, byli nuceni chovat se podle dané normy, byli podřízení, disciplinovaní.

S něčím takovým jste se určitě setkali i vy. Když jste v práci v kanceláři se svým nadřízeným, pracujete pilněji a efektivněji, než když nejste „pod dohledem“. Stejně tak to funguje i u dětí ve škole. Když mají hodinu se svou fyzikářkou, chovají se mnohem ukázněněji, než když mají někoho na suplování (nebo někdy i opačně).

A právě myšlenka disciplinované společnosti a dohledu byla skvělým základem pro vznik panoptikonu.

Panoptikon

Panoptikon popisuje architektonickou figuru vězení, jejímž autorem je Jeremy Bentham. Možná jste o panoptikonu nikdy neslyšeli, ale některé opravdu byly postaveny – třeba Presidio Modelo na Kubě, ale inspiroval se jím i Millbank Prison v Londýně.

Jedná se o kruhovou budovu, po jejímž obvodu jsou rozmístěny cely. Každá cela má dvě okna, jedno ve vnějším a jedno ve vnitřním obvodu, tudíž jimi prochází světlo. Uprostřed je strážní věž, která má okna odpovídající vnitřním oknům cel. Ve strážnici je strážný, který vidí do všech cel. Díky protisvětlu však vězni nevidí strážného.

Pointa? Vězni mají neustále pocit, že jsou sledováni, protože nemohou vědět, zda je ve věži strážný či ne. Proto jsou mnohem poslušnější, vzornější a disciplinovanější.

Stejný model se dnes může uplatňovat v elektronickém dohledu. A ani už se nemusí stavět vězení. Jak už bylo řečeno v úvodu, všichni zanecháváme elektronickou stopu, díky které můžeme být sledování. A nikdy si nejsme stoprocentně jisti, zda nás zrovna někdo sleduje nebo ne.

Společnost kontroly a elektronického dohledu

Sám Foucault si uvědomoval, že jeho koncept disciplinované společnosti je časově omezený a brzy jej něco vymění. A podle Gillese Deleuze i dalších teoretiků je to společnost kontroly.

Společnost kontroly je úzce spjata s rozvojem moderních komunikačních a informačních technologií. Lidé už nejsou zavíráni do věznic a institucí, ale otevírá se prostor i pohyb. Kontrolu od dozorců přebírají počítačové operace.

Informační technologie nás nyní obklopují téměř na každém kroku. V zásadě není možné vyhnout se kamerovým systémům, elektronickým zařízením a dalším nástrojům, které o nás shromažďují data. To vede k tomu, že každý máme hned několik data dvojníků.

Data dvojníci jsou digitální kopie nás samých, jenom nejsou z uhlíků, ale z jedniček a nul. Jeden data dvojník existuje na městském úřadě, který vám vydal doklady, další žije třeba ve vaší tramvajence a jeden bydlí ve vašem počítači na Facebooku.

To, kolik je o vás sebraných dat, může vést k poměrně znepokojivé myšlence – žijeme ve společnosti dohledu. Ale je to opravdu tak?

Většina teoretiků (třeba G. T. Marx nebo Roger Clarke) se shodne na tom, že jsou ve společnosti dohledu centrem zájmu každodenní praktiky a osobní údaje uživatelů. Shromažďují se nejrůznější informace (tzv. dataveillance), které mohou být používány k dalším účelům – marketing, spotřeba, průzkumy mínění a návštěvnosti apod. Cílem společnosti kontroly ale není prosazování totalitní moci.

Několik forem elektronického dohledu vás už jistě napadlo. Třeba kamerové systémy, jejichž prostřednictvím vás někdo může sledovat v reálném čase, ačkoli se nachází na druhém konci světa. Telefony, díky kterým můžete s někým nepřetržitě komunikovat a které mohou sledovat váš pohyb. Elektronická databáze školních známek a docházky, kdy se rodiče mohou kdykoli podívat na výsledky svého dítěte. Placení kreditními kartami, anebo obyčejné surfování po internetu. Kam se hneme, tam zanecháváme nějakou stopu, podle které jsme dohledatelní.

Zároveň ale může zanechávat stopy i o ostatních.

Díky moderním technologiím můžeme být u mnoha událostí, je čím dál tím těžší přizpůsobit politickou propagandu jediné myšlence a utajování informací se stává mnohem těžší. Můžeme v zásadě cokoli nahrát nebo vyfotit na telefon a během několika vteřin to je na internetu a už jen těžko se to zastaví. Zprávy se mohou v reálném čase vysílat do celého světa. A reportéry mohou být obyčejní lidé.

S tím však také souvisí to, že hlavní výpovědní hodnotou mediálních zpráv již není pravdivost, ale emoce. Je to totiž právě rychlost, která vytváří iluzi pravdy, ne samotné sdělení. Proto se tolik daří šíření poplašných zpráv a fakenews.

Je důležité si ale uvědomit, že informační technologie nejsou jen strašákem, který z nás má vymámit co nejvíce dat. Přesto bychom měli brát na vědomí to, že neslouží jen ke kontrole nás samých, ale jejich prostřednictvím můžeme kontrolovat i ostatní.

Vidět je to třeba na sociálních sítích, kde se stáváme jak kontrolory, tak kontrolovanými. Sdílením obsahu a aktivitou na sociální sítích totiž nejen kontrolujeme ostatní, ale stáváme se i kontrolovanými. Navíc nás v tomto případě ovládá i určitá lidská potřeba sdílení a voyerství, takže mnoho obsahu sdílíme veřejně.

Elektronický dohled v praxi

Kamerové systémy, odposlouchávání, RFID čipy, zaměstnanecké karty, geolokační sítě s volným přístupem, biometrické doklady, skenery… To je jen krátký výčet dohledových mechanismů, se kterými se setkáváme v soukromém i veřejném prostoru.

Skvělým příkladem panoptického uspořádání v reálném životě může být pracovní prostředí. Někteří zaměstnavatelé kromě obyčejných kamer využívají i nejrůznější softwary, kterými sledují práci zaměstnance přímo v jeho počítači – zaměstnavatel tak zjistí, jakými činnostmi trávil zaměstnanec pracovní dobu a pokud se např. příliš věnoval soukromé komunikaci a hraní her, může z toho vyvodit nejrůznější důsledky. A zároveň zaměstnanci mají neustálý pocit, že jsou sledováni, což v nich také vyvolává strach z trestu.

Přítomnost panoptických aspektů ve sféře dohledu však nemusí nutně znamenat, že opravdu žijeme v elektronickém panoptikonu – ve vězení, kde jsme sledováni pomocí moderních technologií a v neustálém strachu, že můžeme být zrovna sledováni a následně i trestáni.

Ruku v ruce jdou s dohledem i faktory jako jsou bezpečnost, zdravotnická péče a starost. Pokud někde narazíte na označení naší společnosti jako panoptické, je to většinou jen proto, že se daný autor či teoretik přílišně zaměřuje na to negativní.

To tvrdí i Lyon – když označíme společnost jako společnost dohledu, bude automaticky vnímána negativně. Je ale důležité si uvědomit, že dohled není ve společnosti rozvrstven rovnoměrně a mnohem větší bude např. ve vojenství než v oblasti konzumu. A stále platí, že nejdůležitější je zajištění bezpečí a ochrany.

Vážně se shromažďují naše data?

Mnoho internetových stránek má vlastní algoritmus, který její vzhled uzpůsobuje podle dat, které od vás získala. Amazon uzpůsobuje stránku tak, aby vám byla co nejvíce na míru, a vy jste toho nakoupili co nejvíce. Facebook uzpůsobuje váš feed tak, abyste viděli příspěvky, co vás zajímají nejčastěji (a dle mého subjektivního názoru jim to žalostně nejde, protože vidím spíše hromadu blbostí – ale možná je to problém samotného Facebooku). Google vám personalizuje reklamu.

Dohled a shromažďování informací sahá ale ještě dál. Teď si třeba můžete poslechnout audioknihu Trvalý záznam od bývalého příslušníka CIA a NSA, který v roce 2013 zveřejnil záznamy o systému, který je budován pro sledování všech amerických telefonů, e-mailů i textovek. Znamenalo by to, že už se nebudou sledovat pouze vybraní jednotlivci, ale rovnou celé země.

Určitě jste také slyšeli o organizaci Wikileaks, která anonymně zveřejňuje nejrůznější tajné dokumenty. Jsou mezi nimi i dokumenty o technikách dohledu a hackování, například Vault7 či Spy Files Russia.

Četli jste někdy smluvní podmínky Facebooku? Možná vás překvapí, kolik a jakých dat o vás shromažďují. A navíc, věděli jste, že si můžete zažádat o veškerá data, která od vás Facebook získal? Mých dat bylo v balíčku více než 3GB – vše, co jsem kdy napsala nebo nahrála, veškeré fotky, obrázky i konverzace z messengeru, ať už smazané či ne, tam byly. Nemluvě o tom, že Facebook konečně zpřístupnil data, která o vás shromažďuje i mimo své stránky – najdete tam všechny stránky, které o vás s Facebookem sdílí některé informace. 

Sebraná data jsou vám povinné na vaše vyžádání poskytnout i další sociální sítě a stránky, třeba Tinder, o němž existuje skvělý článek o francouzské novinářce, která si o data zažádala a přišlo jí přes 800 stran sebraných dat. Nejen z Tinderu samotného, ale i z dalších propojených sítí, jako je Instagram. 

A taky nesmíme zapomenout na skandál o přeprodávání citlivých dat Facebook-Cambridge Analytica.

Svá data bychom si měli chránit ale i z dalších důvodů, než jen kvůli shromažďování. Drtivá většina stránek, která o vás některá data shromáždila, je využívá jen pro vlastní účely a rozhodně s nimi nemá v úmyslu obchodovat nebo je dál předprodávat. To ale neznamená, že ta data nemohou uniknout, třeba hackerským útokem.

Jen pro zajímavost, nejvíce dat uniklo ze společnosti Adobe (2013, 153 milionů záznamů o uživatelích), Adult friend finder (2016, 412 milionů účtů), eBay (2014, 145 milionů uživatelů), LinkedIn (2012 a 2016, 165 milionů účtů) nebo Yahoo (3 biliony účtů v letech 2013 a 2014). V roce 2011 také  milionům uživatelů Playstationu byla ukradena citlivá data včetně čísel kreditních karet, což vedlo k uzavření Playstation Network na celých 24 dní.

Žijeme v elektronickém panoptikonu?

Žijeme ve společnosti, kdy může být vysledován náš pohyb, ale nežijeme ve společnosti, kde by tato data byla účelně využívána pro naši poslušnost. Žijeme ve společnosti, kdy je do velké míry dohled využíván ne pro naše ovládání, ale pro naši bezpečnost.

Možná, že když budete chodit po ulici a pozorovat, jestli někde není kamera, bude vás to znervózňovat. Ale když vám někdo ukradne peněženku, budete za takový záznam velice rádi. Nemluvě o tom, že pořizování a nakládání s kamerovými záznamy podléhá přísným směrnicím.

Jak bylo několikrát řečeno, dohled je dvojsečný. Dokud ale žijete normální a legální život, neexistuje velká pravděpodobnost, že by stát, policie nebo armáda měly potřebu sledovat váš pohyb nebo komunikaci. Ale přestože příliš nehrozí riziko, že budete sledováni státními institucemi, je jistá ostražitost na místě.

Měli bychom přemýšlet o tom, co dáváme na internet a jak se na něm chováme. Neměli bychom klikat na pochybné odkazy a otevírat nevyžádané přílohy v e-mailu. Neměli bychom využívat anonymity sítě k šíření fakenews, trollingu nebo kyberšikaně (to jsou navíc ty chvíle, kdy můžete být účelně vysledováni).

Neměli bychom bez rozmyslu sdělovat naše osobní údaje, nedávat ani nebrat občanský průkaz do zástavy, nemít na kreditní kartě napsaný pin. A měli bychom si pravidelně měnit hesla, ideálně mít nastavené dvojfázové ověření.

Jednou věcí je, když jsou vaše citlivá data využita pro neškodný výzkum nebo marketingové účely, druhou věcí je, když se dostanou do rukou osobám, které se živí nelegální nekalou činností – jak jsem uvedla na příkladech o kousek výše.

Žijeme tedy v elektronickém panoptikonu? Ano i ne. Žijeme ve společnosti dohledu, jsme sledování a jsou o nás sbírána data. Přesto do doby Velkého bratra máme ještě daleko. 

Což ale neznamená, že nemusíme být vůbec obezřetní. Stejně jako si chráníme náš majetek, zamykáme dveře od domu i auto, měli bychom si chránit i naše osobní i virtuální data.