Podzim a audioknihy jdou ruku v ruce. A protože je to období, kdy nad audioknihami (a knihami) přemýšlíme víc než obvykle, přijde nám to jako nejlepší čas pro pořádání Velkého audioknižního průzkumu. Letos už podvanácté. Uvařte si tedy svůj oblíbený teplý nápoj, zachumlejte se do deky a věnujte nám pár minutek času. Vyplněním průzkumu nám pomůžete udělat si lepší obrázek o vašich čtenářských i posluchačských preferencích a nakonec třeba ještě vyhrajete audioknihy.

Proč?

Protože nás zajímá, kde a jak posloucháte audioknihy i čtete knihy, jaké žánry vás baví, které činnosti si poslechem zpříjemňujete a spousty dalších informací. Vaše odpovědi nám pomáhají udělat si obrázek o trendech a vývoji v audioknižním světě.

Kde?

Na našich webových stránkách. Účastnit se ho může úplně každý. Potřebujete k němu jen e-mailovou adresu a zhruba 15 minut času. Stačí kliknout sem. Otevře se vám formulář. A když jej vyplníte, můžete se zúčastnit naší (také již tradiční) soutěže o celkem 22 audioknih.

Kdy?

Dvanáctý ročník Velkého audioknižního průzkumu a také soutěž o audioknihy probíhá od října do 31. prosince 2025. Vítězové cen budou vyhlášeni 15. ledna 2026.

Kdo může vyhrát?

Každý, kdo se zúčastní našeho průzkumu. Vyplněním dotazníku získáte jeden vstup do soutěže o celkem 22 audioknih. Vítězové budou 3 a ceny následovné:

1. cena = Dárkový poukaz na 13 audioknih
2. cena = Dárkový poukaz na 6 audioknih
3. cena = Dárkový poukaz na 3 audioknihy

Šanci na výhru můžete posílit i sdílením výherní URL, kterou získáte po vyplnění průzkumu. Za každého přítele, kterého doporučíte a on vyplní Velký audioknižní průzkum prostřednictvím vaší výherní URL získáte další vstupy do soutěže. Stačí sdílet třeba na sociálních sítích.

Soutěž se řídí klasickými pravidly soutěže.

Podzim a audioknihy jdou ruku v ruce. A protože je to období, kdy nad audioknihami (a knihami) přemýšlíme víc než obvykle, přijde nám to jako nejlepší čas pro pořádání Velkého audioknižního průzkumu. Letos už pojedenácté. Uvařte si tedy svůj oblíbený teplý nápoj, zachumlejte se do deky a věnujte nám pár minutek času. Vyplněním průzkumu nám pomůžete udělat si lepší obrázek o vašich čtenářských i posluchačských preferencích a nakonec třeba ještě vyhrajete audioknihy.

Proč?

Protože nás zajímá, kde a jak posloucháte audioknihy i čtete knihy, jaké žánry vás baví, které činnosti si poslechem zpříjemňujete a spousty dalších informací. Vaše odpovědi nám pomáhají udělat si obrázek o trendech a vývoji v audioknižním světě.

Kde?

Na našich webových stránkách. Účastnit se ho může úplně každý. Potřebujete k němu jen e-mailovou adresu a zhruba 15 minut času. Stačí kliknout sem. Otevře se vám formulář. A když jej vyplníte, můžete se zúčastnit naší (také již tradiční) soutěže o celkem 22 audioknih.

Kdy?

Jedenáctý ročník Velkého audioknižního průzkumu a také soutěž o audioknihy probíhá od října do 31. prosince 2024. Vítězové cen budou vyhlášeni 15. ledna 2025.

Kdo může vyhrát?

Každý, kdo se zúčastní našeho průzkumu. Vyplněním dotazníku získáte jeden vstup do soutěže o celkem 22 audioknih. Vítězové budou 3 a ceny následovné:

1. cena = Dárkový poukaz na 13 audioknih
2. cena = Dárkový poukaz na 6 audioknih
3. cena = Dárkový poukaz na 3 audioknihy

Šanci na výhru můžete posílit sdílením výherní URL, kterou získáte po vyplnění průzkumu. Za každého přítele, kterého doporučíte a on vyplní Velký audioknižní průzkum prostřednictvím vaší výherní URL získáte další dva vstupy do soutěže. Stačí sdílet třeba na sociálních sítích.

Soutěž se řídí klasickými pravidly soutěže.

Podzim, to je období pro audioknihu jako dělané – počasí úplně vybízí zachumlat se do šály, nasadit sluchátka a jít se projít kolem vody nebo sbírat kaštany, barevné listy či šípky do čaje… a také samozřejmě informace. Podzim je totiž mimo jiné už tradičně také obdobím, kdy mapujeme vývoj na poli audioknižního trhu. A letos tomu není jinak. Opět jsme spustili Velký audioknižní průzkum – tento rok je to již jubilejní 10. ročník.

Proč?

Protože nás zajímá, kde a jak posloucháte audioknihy, jaké žánry vás baví, které činnosti si poslechem zpříjemňujete a spousty dalších informací. Vaše odpovědi nám pomáhají udělat si obrázek o trendech a vývoji v audioknižním světě.

Kde?

Na našich webových stránkách. Účastnit se ho může úplně každý. Potřebujete k němu jen e-mailovou adresu a zhruba 15 minut času. Stačí kliknout sem. Otevře se vám formulář. A když jej vyplníte, můžete se zúčastnit naší (také již tradiční) soutěže o celkem 22 audioknih.

Kdy?

Desátý ročník Velkého audioknižního průzkumu a také soutěž o audioknihy probíhá od října do 31. prosince 2023. Vítězové cen budou vyhlášeni 15. ledna 2024.

Kdo může vyhrát?

Každý, kdo se zúčastní našeho průzkumu. Vyplněním dotazníku získáte jeden vstup do soutěže o celkem 22 audioknih. Vítězové budou 3 a ceny následovné:

1. cena = Dárkový poukaz na 13 audioknih
2. cena = Dárkový poukaz na 6 audioknih
3. cena = Dárkový poukaz na 3 audioknihy

Šanci na výhru můžete posílit sdílením výherní URL, kterou získáte po vyplnění průzkumu. Za každého přítele, kterého doporučíte a on vyplní Velký audioknižní průzkum prostřednictvím vaší výherní URL získáte další dva vstupy do soutěže. Stačí sdílet třeba na sociálních sítích.

Soutěž se řídí klasickými pravidly soutěže.

Umělá inteligence, ChatGPT, AI. Pojmy, které na nás skáčou ze všech stran, moc jim nerozumíme, ale podle všeho je to něco skvělého a zároveň děsivého. Pravděpodobně se vám při čtení podobných slov budou v hlavě rodit nejrůznější katastrofické scénáře. Možná jste si i vzpomněli na to, jak Skynet ovládl svět. 

Ale to, že je teď umělá inteligence velké téma, neznamená, že po světě najednou začnou pobíhat Terminátoři. Zároveň to, že se o ní teď hodně mluví, neznamená, že je to nějaká nová věc. Umělá inteligence je mezi námi už dlouho. Dokonce je běžnou součástí našich životů, i když to třeba nevnímáte. 

Právě na takové případy se zaměřím v tomto článku a ukážu vám, že nové technologie, jako umělá inteligence, jsou pro lidstvo i velkým přínosem. Abychom se do toho ale mohli pustit, je potřeba si trochu posvítit na nudná fakta.

Daleká cesta do historie

Ještě než někdo tušil, že budou existovat počítače, kolovaly mezi lidmi myšlenky o samostatně myslících a chodících stvořeních, která vznikla lidskýma rukama. A tyto myšlenky sahají velmi daleko, předaleko. Už v řecké mytologii najdete bronzového obra Talóse, jehož úkolem bylo bránit ostrov Krétu. 

U nás si zase stačí vzpomenout na Golema. Bytost uplácaná z hlíny, která poslouchala toho, kdo do něj vložil šém s daným úkolem. Skvělým příkladem jsou také Čapkovi roboti, kteří byli vytvořeni z živé hmoty a byli ideálními pracovníky. 

Od fikce k realitě jsme se ale dostali až o něco později. Přispěly k tomu objevy v dalších oborech jako jsou neurověda, informatika a matematika, které přišly s myšlenkou, že by bylo možné vytvořit umělý mozek. První pokusy o vytvoření umělé inteligence proběhly v polovině dvacátého století. Obor zaměřený na zkoumání umělé inteligence pak vznikl v roce 1956.

První stroje uměly řešit matematické úlohy a učit se jazyky. I když se nám to zdá dnes primitivní, v době svého vzniku to byly ohromující výsledky. Dokonce je vědci viděli tak optimisticky, že očekávali, že do 20 let vytvoří plně inteligentní stroj. Spoiler: Nevytvořili.

Místo toho se dlouhé roky střídaly úpadky a boomy zájmu o výzkum umělé inteligence. Za jeden z největších úspěchů je považován rok 1996, kdy stroj Deep Blue dokázal porazit šachového mistra Garyho Kasparova. Právě šachy byly pro svou složitost a komplexnost považovány za opravdovou výzvu pro počítače. 

Teď tedy máte ponětí o tom, kde se umělá inteligence vzala. Co se ale za tím termínem skrývá?

AI. Co to vlastně je?

Stejně jako u všeho v životě, žádná jednoznačná definice neexistuje. Všechny se ale shodují na tom, že je umělá inteligence (UI, nebo anglicky Artificial Intelligence – AI) stroj či počítačový program, který je schopný simulovat lidské myšlení a chování. 

Zároveň má schopnost se postupným učením zdokonalovat. Díky tomu, že AI má vlastnosti podobné lidské mysli, dokáže se přizpůsobovat řešení různých úloh, anebo se přizpůsobovat prostředí. K tomu využívá zpracování přirozeného jazyka a strojové učení (tzv. machine learning). 

Umělá inteligence se v zásadě učí podobně jako lidé. Čím více jí dáme dat, tím více se toho dokáže naučit. Napříkalad když jí dáte přečíst fakt hodně textu (mnohem víc  než povinný kánon k maturitě), ona se díky tomu naučí porozumět jazyku, obohatí si slovní zásobu a díky tomu bude mít relevantnější výsledky. To samé platí, když jí takto dáme obrázky, zvuky apod. Čím více obrázků dostane AI k dispozici, tím lépe pozná Picassa od pětiletého dítěte. Dost se o tom rozepsal Michal ve svém článku, který sice má rozsah povinné četby, ale je mnohem zábavnější.

V rámci AI se může jednat o počítačové systémy, anebo o hmotné stroje jako jsou roboti nebo drony. V našem každodenním životě se setkáváme především s tou softwarovou, takže se jí pojďme podívat na obvody. A možná vás překvapí, kde všude se AI schovává.

Umělá inteligence v každodenním životě

Ačkoli se vám zdá, že s umělou inteligencí nemáte nic společné a rozhodně jste se s ní ještě nikdy nesetkali, opak je pravdou. Může se schovávat v podstatě na každém rohu. Spousta automatických procesů, se kterými se setkáváte ve svých mobilních telefonech nebo na internetu, má něco společného s AI. 

Zatímco sociální sítě nebo vyhledávače dlouho používaly nejrůznější algoritmy, dnes je pomalu nahrazuje umělá inteligence. Proč? Algoritmy jsou v podstatě soubory úkonů – posloupnost příkazů, které má počítač udělat. Zjednodušují a automatizují práci, například když máte soubor dat a podle nějakých kritérií vám je dokáže roztřídit. 

Umělá inteligence se oproti tomu umí učit. Není jen souborem instrukcí, ale sama se dokáže naučit a zlepšit řešení. Algoritmy a umělá inteligence nejsou opaky, ale algoritmy jsou důležitou součástí fungování AI. Právě takto fungují některé internetové stránky.

Při zmínce AI a internetu se vám možná někde vzadu v hlavě objevilo ChatGPT nebo Midjourney. Nás ale chytrý pomocník, který by měl mít odpovědi na otázky života, vesmíru a vůbec (slyšeli jste, že ve skutečnosti hloupne?) a generátor fantastických obrázků pro tuhle chvíli moc neberou. Jestli se tedy o nich chcete dozvědět víc, musíte popojít o dům, čtvrť a možná i město dál.

My se zaměříme na tu hlouběji ukrytou umělou inteligenci, která se schovává v internetových stránkách a službách, které denně využiváte. Umělou inteligenci najdete ve vyhledávačích, vašem e-mailu i na sociálních sítích.

Síla a prokletí sociálních sítí

Všichni jste už narazili na doporučené příspěvky na Facebooku nebo Instagramu. Někdy se vám může zdát, že to nabízí samé hlouposti – třeba já jsem měla dlouhé období truchlících vdov, nemocných dětí a nešťastných zvířátek. Nic, co bych si dobrovolně vybrala. Algoritmy na sociálních sítích to ale vyhodnotily jako obsah, který se mi líbí. Proč? 

Protože jsem na to koukala. I když se mi to nelíbilo, dokoukala jsem video do konce a většinou si ještě rozklikla daný profil, abych zjistila, co se stalo. (Mimochodem, tomuhle fenoménu se říká FOMO a znamená, že všichni chceme být u všeho.) Díky tomu sociální sítě zhodnotily, že mám morbidní zálibu v neštěstí a dávaly mi takového obsahu víc. Naštěstí už je to pryč, uff. 

Sociální sítě vám nabízí obsah, který s vámi nějak souzní. Vyhodnocují, na jaké profily se díváte, kterým fotkám dáváte srdíčko a na kterých strávíte nejvíce času. Díky těmto datům AI vyhodnotí, které příspěvky by se vám měly líbit a ty vám bude doporučovat. Jak moc jí to jde, musí posoudit každý sám – ale myslete na to, že vždy záleží na tom, jestli na ty blbiny, které vám nabízí, koukáte, nebo je jen přeskočíte a půjdete dál. (Pro tip: Koukejte nejvíc na koťátka a štěňátka, nikdy nezklamou.)

Podobně fungují i streamovací služby, ať už třeba Netflix nebo Spotify. Na základě toho, co posloucháte a na co se díváte, vyhodnocují další doporučený obsah, který vám nabízí. Jak moc jim to uletí, to už si každý zase musí srovnat sám.

Proč e-maily nejsou na jednom místě?

Další věcí, která spolupracuje s AI, je e-mail. V běžných e-mailových schránkách nyní naleznete primární složku, kam vám chodí pošta, a ještě jednu, do které chodí obchodní sdělení. Pak je tu taky spam.

Když vaším směrem letí e-mail, neví, kde bude jeho cílová destinace. O tom rozhodne až umělá inteligence, která na základě svých naučených vědomostí, jako třeba slovní spojení, která obsahují prodejní newslettery, vhodí e-mail do správné složky. Už nebude stačit, když se vyhnete slovům jako spam, newsletter nebo sleva. AI už umí rozpoznat i mnohem rafinovanější prodejní taktiky. Konec skřítkům, kteří ručně třídí poštu.

Hledej, šmudlo!

Umělé inteligenci neutečete ani při vyhledávání. Pamatujete na algoritmy? Přesně na nich fungovalo tradiční vyhledávání. Algoritmy procházely webové stránky a podle daných kritérií (klíčová slova, backlinky apod.) je indexovaly. Když jste pak do Google zadali třeba “videa nejroztomilejších koťátek”, vyhledávač by prošel všechny stránky, ve kterých měl zaznamenaná tato klíčová slova. Ta, která nejvíce odpovídají zadání, se pak objevily ve výsledcích vyhledávání.

Proč to nestačí? Protože takové vyhledávání neznamenalo ty nejlepší výsledky. Často je ovlivnilo třeba frázování nebo volba slov. Společným znakem takto vyhledaných stránek mnohokrát bylo, že jste si na nich možná dokázali koupit ledvinu, ale rozhodně tam nebyl recept na nejlepší palačinky, který jste hledali.

V tuto chvíli tedy nastupuje umělá inteligence. Díky využití AI se vám budou zobrazovat relevantnější a personalizovanější výsledky. Je to díky tomu, že AI sbírá data z různých zdrojů a chování dalších uživatelů a na jejich základě se díky již zmiňovaným vychytávkám jako machine learning a zpracování přirozeného jazyka učí, které výsledky jsou to pravé ořechové.

V neposlední řadě jsou tu třeba i chatboti, kteří na základě frází a klíčových slov ve vašem dotazu vyhodnotí, jakou nejpřesnější odpověď vám nabídnout. Oproti běžné zákaznické podpoře se sice musíte obrnit trpělivostí, protože někdy musíte tisíckrát zformulovat dotaz, aby vám rozuměl, na druhou stranu vám můžou nabídnout okamžitou odpověď dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.

Rozpoznání obličeje

Bezpečnost, potvrzení identity, odemykání telefonu nebo marketing. Tohle jsou oblasti, kde se můžete setkat s rozpoznáváním obličeje. Umělá inteligence zkoumá vaše fyzické rysy a na jejich základě přiřazuje identitu. 

S jednoduchou verzí takovéto AI se setkáte ve vašem telefonu, nebo třeba na Facebooku. Přidali jste někdy skupinovou fotku na svou timeline a Facebook vám navrhl konkrétní přátele, které můžete označit? To může díky umělé inteligenci, která zpracováním fotek vás a vašich přátel rozklíčovala, o koho by se mohlo jednat. Stejně tak třídí fotografie v galeriích i některé mobilní telefony. 

Umělou inteligenci používají i mobilní telefony, které můžete odemknout pouhým pohledem na obrazovku. Face ID, které používají zařízení Apple, při původním nastavení na váš obličej přiřadí až 30 000 neviditelných teček, které mu pomáhají vás rozpoznat. Proto vás telefon pozná i po ránu, anebo když máte nasazené sluneční brýle.

Mobilní telefony

Kromě internetu a rozpoznávání obličeje jsou ve vašem mobilním telefonu další funkce, které umělou inteligenci využívají. AI vám zlepší fotografie, opraví chyby v textu, zapojí zvukového asistenta nebo vás dovede na správné místo.

Možná jste si všimli, že když fotíte svým mobilním telefonem, kamera sama rozpozná obličeje nebo objekty. Zároveň si foťák ve vašem telefonu umí sám pohrát s vyvážením bílé nebo kontrastem. Bez toho, aniž byste museli cokoli udělat. A hádáte správně – v tomto má dráty umělá inteligence.

Chatboty už jsme zmínili, ale existují i hlasoví asistenti, kterým řeknete příkaz nebo otázku, a oni vám dají relevantní odpověď. Také vám umí naplánovat události do kalendáře, hlasovým příkazem zavolat jakémukoli vašemu kontaktu, anebo nastavit cílovou destinaci v navigaci. AI tam funguje jako překladatel – mluvený pokyn díky rozpoznávání řeči dokáže přepsat na text.

AI pomáhá i při opravování chyb v textu. Pokud jste tuto funkci nevypnuli a snášeli ji dost dlouho, možná jste si všimli, že čím déle telefon máte a čím více píšete, dostáváte mnohem relevantnější nabízené opravy chyb (konec nechtěným nevhodným slovům v mailech pro šéfa!). Je to proto, že díky AI se váš autocorrect dokáže naučit, jak mluvíte (i sprostě) a dávat vám jen takové návrhy, které opravdu oceníte. Také díky AI už celkem kvalitně umí telefony převádět mluvené slovo na text.

Kde ještě AI pomáhá?

Máte doma robotický vysavač? Je možné, že i ten váš využívá AI. Například vysávajícím pomocníkům značky iRobot umělá inteligence pomáhá rozeznávat překážky a také se učí ty nejefektivnější trasy, kudy uklízet (a někdy, jak se plést pod nohy). 

Velkou roli hraje umělá inteligence i v otázce bezpečnosti. Rozpoznávání obličeje se využívá i v případě hledání kriminálníků nebo pohřešovaných osob. Zároveň kamerové systémy, např. v nákupních centrech, také mohou využívat AI k detekování podezřelého chování. Proč je to potřeba, když to sleduje hlídač? Jednoduše proto, že lidské oči máme jen dvě a obrazovek můžou být i desítky.

Počítačový software s AI umí také lépe zpracovávat obrazy, a tak se lépe vyzná třeba ve špatně osvětlených prostorech, kde lidské oko nerozezná objekty či osoby. Tento program dokáže podezřelé věci či lidi zvýraznit, nebo třeba zaostřit a zlepšit kvalitu obrazu.

Budoucnost?

Co se bude dít s umělou inteligencí do budoucna? To nikdo pořádně neví. Víme ale, že se stane ještě běžnější součástí našich každodenních životů. Ačkoli může představovat hrozby, s největší pravděpodobností nepřipraví miliony lidí o práci (to jsme si mysleli i s automatizací výroby), ale spíš nám dokáže usnadnit život.

Což neznamená, že nedojde k proměně pracovního trhu. Není ale potřeba se rovnou vrhat do deprese a lustrovat nabídky práce v okolí. Vzpomínáte si třeba na tatínka Karlíka z továrny na čokoládu, který pracoval ve výrobně zubní pasty? Ten si také myslel, že mu stroj nahradí práci – a místo toho mu stroje vytvořily úplně novou pracovní pozici, na které byl ještě spokojenější než předtím.

Bude potřeba, aby si lidé s mechanickou, rutinní prací osvojili nové dovednosti, které dokáží uplatnit na pracovní trhu. Práce, která se opakuje a je téměř automatická, je ideální pro umělou inteligenci. Největší překážkou AI na pracovní trhu podle některých odborníků je její neschopnost kreativního myšlení. AI by rozhodně ocenila Popelka při třídění hrachu a čočky, u rozesmívání Šíleně smutné princezny by ale pravděpodobně selhala.

AI může hodně pomoci i ve zdravotnictví. Díky velké databázi dat může pomoct se správnou diagnózou nebo třeba vyhodnocením ultrazvuku či rentgenového snímku. Zároveň otevírá nové možnosti ve výzkumu a v pokroku léčení nejrůznějších nemocí, nových očkovacích vakcín apod. Dalším aspektem bude možnost operací prováděných za asistence robotických zařízení, díky kterým budou přesnější, rychlejší a efektivnější.

Pravděpodobně budoucností budou samořiditelná auta a další dopravní prostředky, které nás samy dovezou z bodu A do bodu B. Díky senzorům budou schopny vnímat dění okolo, ať už jde o stav vozovky, okolí nebo rychlosti a přizpůsobovat jízdu tak, aby byla zcela bezpečná a pohodlná. Některá města v dnešní době dokonce začala zavádět samořiditelné taxíky, což je ideální pro zatvrzelé introverty a posluchače audioknih, kdy je nebude nikdo rušit small talkem.

AI změní i to, jak se učíme, bude schopná digitalizovat učebnice, lépe odhalovat plagiáty nebo učivo přizpůsobovat studentům na míru. Méně zničených zad, děti budou moct rozvíjet své talenty a diplomovým pracím se vrátí jejich prestiž. Nebo…?

Na co si dát bacha

Zůstaneme ještě chvíli u vzdělávání. Ačkoli pomůže umělá inteligence odhalovat plagiáty, zároveň se bude stále častěji stávat, že studenti budou odevzdávat práce generované AI. A kdyby jenom studenti – i nakladatelské redakce se setkávají s rukopisy vytvořenými počítačovými programy. Nedávno americkým nakladatelským trhem otřásla kauza autorky, jejíž údajná kniha se objevila k prodeji na Amazonu. Problém je, že ona nic takového nikdy nenapsala.

Kromě toho je důležité myslet na to, že AI není neomylná, jelikož čerpá data, která jsou dostupná na internetu a z drtivé většiny generovaná lidmi. Taková data mohou být poškozená nebo třeba nekompletní, a takové budou i výsledky. Až vám tedy bude ChatGPT tvrdit, že 1+1=3, není to proto, že je hloupá, ale protože tomu skutečně věří na základě získaných dat. 

S AI se pojí i bezpečnostní rizika. Největší nebezpečí představuje únik osobních dat, a tak byste si měli dávat pozor, o jaké informace se dělíte na internetu. Toužíte po velkém počtu sledovatelů na Instagramu? Mějte v mysli, že vás sledují cizí lidé a ne všichni vás sledují proto, že je váš obsah baví. Velkým tématem je i zveřejňování fotek vašich dětí na internetu, protože právě ty mohou být snadno zneužitelné. Jak?

Slyšeli jste už o deepfake? Je to technologie poháněná AI, která dokáže vytvořit realistická falešná videa, zvuky nebo fotografie téměř nerozeznatelná od skutečnosti. Nedávno tak světem proběhla písnička od Drakea a The Weekenda, která ale byla falešná. Deepfake technologie ale může být nebezpečná – může šířit propagandu a dezinformace, manipulovat politické volby, zničit někomu pověst, anebo vás uvrtat do nějakého podvodu. 

Co z toho plyne? 

Ačkoli se umělá inteligence zdá děsivá, stejně tak to bylo s každým novým technologickým vynálezem. Průmyslová výroba, auta, počítače a internet. Ale stejně jako je to se všemi novinkami, umělá inteligence je skvělý příklad pro pořekadlo dobrý sluha, ale zlý pán. AI je totiž jen tak užitečná a bezpečná, jak se k ní stavíte. 

Je celkem jisté, že AI už z našich životů nezmizí. Po tom, kolik lidí se vrhlo do přetváření svých fantazií na Midjourney, anebo hledali odpovědi na věci, po kterých by se i ChatGPT začal červenat, je jisté, že tuhle euforii nic nezničí. Je ale potřeba nezapomínat, co se stalo Johnovi Connorovi a že musíme k umělé inteligenci přistupovat zodpovědně. 

Jak už jsem psala výše, anebo dokonce v článku o elektronickém panoptikonu, myslete na to, která data dáváte do online prostoru. Stále platí, že co je jednou online, už nikdy nezmizí. Zároveň nesdělujte své osobní informace nikomu, u koho nemůžete ověřit totožnost. 

Volá vám někdo, kdo se představil, že je z vaší banky a chce po vás citlivé údaje? Zavěste a kontaktujte svou banku na podpoře. A to platí i o známých – volá vám kolega z práce nebo sourozenec a chce údaje k vaší kartě? I když mluví jako on a sedí telefonní číslo, nikdy mu nic takového neříkejte. 

Ověřujte si informace. I když vám umělá inteligence bude tvrdit, že má pravdu, nemusí to být docela pravda. Stejně jako Wikipiedie neví všechno (i když se o to profesor Jan Sokol snažil a postupně ji přepisoval (i já díky tomu úspěšně splnila jeho předměty na vysoké škole :D)), neví to ani umělá inteligence. Proč? Na to si už teď umíte odpovědět sami.  

Důležité je myslet na to, že umělá inteligence je stále poměrně novinkou a ačkoli se teď o ní začalo mluvit ve velkém, čeká ji ještě dlouhá cesta. Ani vzdáleně jsme se nepřiblížili tomu, co si člověk pod umělou inteligencí představí – a nemusí to být nutně Skynet. Dnešní AI je trénovaná pro specifické úkoly a nehrozí, že si najednou uvědomí sama sebe a stane se při nejmenším C3PO, v tom horším případě depresivním Marvinem (empatii zatím nemá spousta lidí, natož roboti).

Slovo závěrem 

Je jasné, že umělá inteligence má svá rizika. Ale to téměř všechno – auta, nože, špatně připravené sushi. Jak jsme si ale ukázali v tomto článku, AI je v našich životech částečně už delší dobu. Ani jsme si jí nevšimli a přitom nám zjednodušuje životy. A bude v tom pokračovat dále.

Než se dočkáme převratného objevu na poli AI, ještě budeme dlouho čekat. V současnosti je potřeba soustředit se na benefity, které nám může nabídnout. Ať už je to usnadnění práce, jednodušší vyhledávání, anebo prostě to, že šéfovi nepošlete e-mail s neslušnými překlepy. 

Přesto je potřeba mít v mysli i to, abychom si byli vědomi dat a údajů, které sdílíme s ostatními. Ať už přes hovor, esemesky nebo třeba na internetu. 

Stres. Tohoto strašáka potkáte dneska kdekoliv. Bývá spouštěčem mnoha nemocí, příčinou toho, proč večer nemůžete usnout, a tak nějak může za všechno špatné. Že to není pravda ? A kdo teda může za globální oteplování? Stres! Proč jste nevyhráli v loterii? Jo, správně, byli jste ve stresu – a teď jste ještě víc! Ale teď vážně… protože stres opravdu nebezpečný je. Ale věděli jste, že může mít i pozitivní vliv?

Rád bych vám tímto článkem zprostředkoval odlišný pohled na stres z neobvyklého prostředí a pár možností, jak s ním pracovat. Nejsem doktor ani psychoterapeut, ale sloužil jsem sedm let v armádě a tam se člověk učí praxí.

A ještě bych na úvod řekl, že po celou dobu působení v armádě jsem nesloužil u bojových jednotek a nezažil tak stres z bojových misí, kdy šlo, jde a půjde bývalým kolegům o život – to je jiný kafe. Přesto jsem měl tu možnost sloužit u protichemické jednotky v Liberci, kde jsme trénovali, jak se chránit proti bojovým plynům a jiným dobrotám.

Co je to stres

Abychom pochopili, jak se stresem pracovat, nejprve si musíme říct, co to vlastně je a jak vzniká. Pro mnohé bude překvapením, když řeknu, že se jedná o naši superschopnost z dob pravěku.

Ne, neznamená to, že díky němu uzvednete Thorovo kladivo nebo vám z rukou budou lítat pavučiny. Tou superschopností je přežití.

Veškeré podněty a vjemy putují v mozku do části zvané amygdala, která je následně vyhodnocuje. Když je vám něco příjemné, nechává to amygdalu chladnou, ale v momentě, kdy si vykračujete po chodníku a řítí se na vás auto, amygdala ihned vyšle podnět do hypothalamu, který aktivuje autonomní nervový systém a ten se postará o vyplavení stresových hormonů do těla.

V tom okamžiku máte dostatek adrenalinu na to, abyste rychle uskočili před autem. To zní skvěle, že? Jasný, Thorovo kladivo je pořád lepší. Ale tahle superschopnost taky zachraňuje životy!

V armádě se klade velký důraz na zvládání stresových situací zejména u speciálních sil. Proto každý, kdo se chce dostat k výsadkářům nebo speciálním silám, musí absolvovat několikadenní přijímací řízení plné brutálního zápřahu.

Je to něco, na co se nedá připravit. Instruktoři se vás doslova snaží zlomit a sledují, jak reagujete na pokraji vyčerpání. V tom okamžiku rozhoduje množství stresových hormonů a síla vůle, která umožní přežít dlouhý běh s těžkou kládou, krkolomné překážkové dráhy a nakonec sepsat esej na téma služby u speciálních sil.

Díky stresu tedy dokážeme být rychlejší, silnější, mít zostřené smysly a rychlejší reakce. Znamená to, že to z vojáků udělá supervojáky? Jen na krátkou chvíli a s následky.

Problém je totiž v tom, že tělo nedokáže fungovat v “superhrdinském módu” nepřetržitě.

Ať už jde o vojáka, nebo ne.

Je to jako s autem, také střídáte otáčky a rychlostní stupně, jinak byste brzy uvařili motor. Od toho máme v těle sympatický a parasympatický autonomní nervový systém, který naše otáčky reguluje a zajistí, že se nedostaneme do fáze dlouhodobého stresu.

Sympatický a parasympatický nervový systém 

Určitě jste slyšeli ty poučky od vašeho lékaře, učitele jógy nebo fitness trenéra o důležitosti rovnováhy v těle? Tak měli pravdu! Protože o tom, jestli jste v pohodě, rozhoduje rovnováha mezi sympatickým a parasympatickým autonomním nervovým systémem.

Sympatický funguje jako pomyslný plyn, kdy naše tělo jede na 100 % a vyplavuje stresové hormony jako je kortizol, adrenalin, noradrenalin a jiné, které zabezpečí naše přežití – ať už se jedná o náš život, zmíněný výcvik, nebo jen dokončení deadlinu, za jehož nesplnění hrozí pokárání od šéfa.

Parasympatický je pravý opak a funguje jako brzda. Když pomine nebezpečí, zastaví vyplavování stresových hormonů a uvede tělo do stavu klidu a relaxace.

Tím se dostáváme k jádru věci. V dnešní stresové době dochází k vychýlení rovnováhy mezi těmito systémy ve prospěch sympatického systému, což způsobuje chronický stres a naše postupné opotřebování.

Chronický stres

Co má chronický stres společného se šváby? Oba vám zvednou tlak a zatraceně těžko se jich zbavíte. Chronický stres vzniká dlouhodobým setrváním stresových hormonů v těle (zejména kortizolu). A dnes už víme, že jet dlouhodobě na plné otáčky s hektolitry stresových hormonů v žilách pro nás znamená brzkou návštěvu u obvoďáka.

Ruku v ruce s chronickým stresem jde rozvoj úzkosti, depresí, obezity a zvýšení rizika cukrovky, rakoviny i jiných civilizačních chorob.

Zajímavým příkladem toho, jak tělo reaguje pod dlouhodobým stresem, je polní výcvik. Funguje to tak, že vás vyloží někde v lese mimo civilizaci a týden nebo dva si tam lenošíte.

Problém je v tom, že máte omezené množství potravin, chodíte na dlouhé pochody s batohem, do kterého byste schovali malé auto, a v noci nespíte, protože držíte hlídku. Podtrženo sečteno trpíte spánkovou deprivací, únavou, žízní a hladem.

V takové situaci je lehké vidět, jak jsme každý jiný. Někteří kolegové si to vyloženě užívali a ve stresu byli akorát z toho, že brzy pojedeme domů. Mnohokrát jsem však viděl, kdy jinak silné a odolné borce přepadly deprese a úzkost plynoucí z dlouhotrvajícího stresu. Ti se pak propadli do zvláštní letargie a sotva komunikovali.

Každý máme hranici jinde.

Akutní (hormetický) stres

Jak už jsem popisoval výše na příkladu s autem, stres nám může často zachránit krk. Při vystavení krátkodobému a nejlépe kontrolovanému stresu lze tělo a mysl naopak posilovat a trénovat.

Myslím, že každý voják mi dá zapravdu, když řeknu, že na svůj první odhoz granátu do smrti nezapomene. U této disciplíny jde o pár jednoduchých úkonů – nebo by aspoň byly jednoduché, kdyby nehrozilo, že můžete ve vteřině umřít.

V běžném životě jsme nevědomky blízko smrti na každém kroku. Může nás přejet auto, nebo se naopak můžeme vybourat. Tady je to jiné v tom, že to víte. A to je slušná porce stresu.

Vypozoroval jsem, že každý v tomto okamžiku reagoval jinak. Někomu se začaly hrozně třást ruce, někdo se nemohl ani pohnout. Já osobně vnímal každý okamžik mnohem intenzivněji a byl jsem maximálně soustředěný… možná mé první setkání s mindfulness.

Tehdy jsem si uvědomil, že stres může být fajn parťák do nepohody, když se s ním naučím pracovat.

Fyzický stres a psychický stres

Mějte vždy na paměti, že stres je jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. Je velice tenká hranice mezi krátkodobým a dlouhodobým (chronickým) stresem a z mého pohledu je důležité naučit se nejprve čelit tomu dlouhodobému a poté začít využívat krátkodobý. Taky se nejdříve naučíte plavat a až tehdy si troufnete na paddleboard.

První věcí, kterou byste měli začít, je určení, jestli se jedná o fyzický, nebo psychický stres. V horším případě obojí.

U fyzického stresu dochází k náporu na tělo, což bývá provázeno zvýšenou tepovou frekvencí, zrychleným dýcháním nebo enormním pocením. Obvykle vzniká při, nebo po náročné fyzické aktivitě. Ideálním způsobem, jak zredukovat množství fyzického stresu, je hodit se do pohody po psychické stránce a aktivovat tím parasympatický systém.

Psychický stres se pro změnu vyznačuje neklidem, nespavostí a může se stupňovat až do stavů úzkosti a deprese. V tomto případě míru psychického stresu snížíte tím, že se postaráte o co nejlepší podmínky pro vaše tělo. Zajímavé, jak jsou mysl a tělo propojené, co?

6 tipů proti stresu

Metoda Wima Hofa

Někteří z vás určitě slyšeli o tom podivínovi, kterému není nikdy zima, leze nahatý po horách a u toho legračně dýchá. Sám jsem tomu nevěřil, dokud jsem to nevyzkoušel. Když teď s pomocí kontrolovaného dýchání dokážu vědomě snížit vlastní tep nebo zvýšit nasycení těla kyslíkem, tak si říkám, proč jsem to nezkusil dříve. Právě tato metoda mi pomohla zvládnout náročné fyzické testy v armádě a vyhnout se přitom hromadění stresu.

Když si totiž dáte ledovou sprchu v šest hodin ráno, tak už vás ten den pravděpodobně nic horšího nepotká.

Prostředí

Velký vliv na vznik dlouhodobého stresu má prostředí, ve kterém žijete. Tím myslím hlavně domov a pracoviště. A konkrétně lidi, se kterými sdílíte tyto prostory.

Štve vás někdo v práci? Hádáte se doma s partnerem? To jsou faktory, které potichu vybudují chronický stres.

V tomhle ohledu je armáda extrémně toxické a stresující prostředí. Systém hodností, vojenská kázeň a povaha vojáků dokážou člověka velice rychle vyždímat.

Představte si, že se ráno patnáct minut oblékáte, čistíte boty a všeobecně kontrolujete. Následně vás na ranním nástupu seřve nadřízený za to, že máte rozepnutou kapsu. Nebo že vaše vousy jsou o milimetr delší. Toto se opakuje každý den. Díky bohu za ty ledové sprchy.

I v běžném životě můžete mít takového člověka, nebo jinak stresující situace. A ty je potřeba řešit. Důležité je si to uvědomit a s lidmi správně komunikovat.

Strava

Jasně, když jste ve stresu, tak máte tendenci sáhnout po čokoládě, čímž si od stresu pomůžete, alespoň dočasně. Kakao totiž působí na receptory v mozku a ty poté spouští vylučování dopaminu, který nás na chvilku udělá šťastnými.

Já sahám po čokoládě, i když nejsem ve stresu a až pak jsem z toho ve stresu – začarovaný kruh.

Důležitá je znovu ta rovnováha. Sladkosti, limonády a jiné vysoce zpracované potraviny jsou velkou zátěží pro endokrinní systém (nejen ten) a jak víme, bez hormonů tělo nemůže fungovat. Je dobré jíst nezpracované a kvalitní potraviny a občas si dopřát třeba tu čokoládu.

Sport

Když mi fyzická aktivita způsobuje fyzický stres, tak proč to mám dělat? Jednoduše u sportu nebo jiné náročné činnosti takzvaně “vypnete” hlavu a po dokončení dostanete bonus v podobě vyplavení endorfinu – hormonu štěstí.

Důležité je, aby aktivita byla dostatečně náročná. Když se totiž jen půjdete projít, tak to vaši hlavu nezastaví a dál budete ve stresu. Zase by to ale neměla být aktivita, která vás stresuje, ale naopak baví.

Vděčnost

Když si vzpomenete na ten polní výcvik, já bojoval proti stresu tak, že jsem byl vděčný. Co to píše za hlouposti, říkáte si?

Princip byl takový, že ve chvíli, kdy jsem seděl, jsem byl rád, že sedím a že nechodím. Když jsem někam šel, byl jsem vděčný, že pouze jdu a že nemusím běžet. A takto jsem omezil působení stresu na minimum.

Stres byl pouze v momentě, kdy jsem v plné polní a se zbraní musel běžet nějakou delší vzdálenost.

Je dokázané, že vděčností aktivujete vyplavování serotoninu a dopaminu, což jsou hormony štěstí. Zase ty hormony.

Samozřejmě v běžném životě nemusíte jít do extrémů. Úplně postačí, když si večer před spaním řeknete, za co jste vděční. Že nevíte? Já jsem třeba vděčný za to, že má žena i dcera jsou zdravé. Nebo že mám vůbec kde spát a co jíst. Bohužel ne každý na tomto světě tohle má.

Mindfulness

Uvědomění okamžiku. Jak ale využít tuto dovednost, když potřebuji na stres naopak nemyslet? Je to snadné. Když je teď a tady, tak není bylo, ani bude. Dost filozofování.

Díky mindfulness získáte kontrolu nad svou myslí do té míry, že stres dokážete odsunout na druhou kolej.

Nechci tu teď šířit bludy, ale já osobně jsem své mindfulness odemkl právě díky akutnímu stresu. Poprvé to bylo při odhozu granátu, pokračovalo to střelbami a teď, když jsem v civilu, se do mindfulness nejlépe dostanu při rychlejší jízdě autem. Celé to souvisí s vyplavováním adrenalinu, který dokáže zlepšovat soustředění.

U mindfulness existuje nespočet technik, jak se do tohoto stavu dostat a každému funguje něco jiného. Z mého pohledu nejjednodušší je smyslové uvědomění, kdy se snažíte maximálně koncentrovat na smyslové vjemy.

Například když jíte, vypněte na chvíli audioknihu (nebojte, jen na chvíli) a soustřeďte se na jednotlivá sousta. Jakou má jídlo konzistenci – křupe, nebo nekřupe? Rozplývá se na jazyku? Nakonec zjistíte, že jste si jídlo dlouho takhle neužili.

Síla vůle

Teď asi přemýšlíte nad tím, jak bojovat proti oběma stresům najednou. No, rovnou vám řeknu, že těžko. Když jste ve stavu, že jste fyzicky i psychicky na pokraji sil, tak vám nezbývá nic jiného, než zapojit sílu vůle a jít takzvaně na krev.

Dobrá zpráva je, že se to dá trénovat. Špatná zpráva je, že to bolí. A to hodně.

Sám jsem sílu vůle trénoval při vojenských pochodech. Za normálních okolností si vezmete dvacetikilogramový batoh, mapu a musíte ujít dvacet kilometrů. Přidejte ještě pití navíc a neprodyšné maskáče. Už tak to zní jako bolestivá procházka. Já si to ztížil tím, že jsem se pohyboval indiánským během. To znamená střídání běhu a rychlé chůze.

V těchto momentech vaše amygdala leží v bezvědomí, sympatický a parasympatický systém si bere sick day a ta zbylá část mozku, která ještě funguje, se všemožnými způsoby snaží vás zastavit.

Každopádně když to zvládnete, stanete se silnějším, odolnějším a především zjistíte, kde leží vaše hranice. A to za to stojí.

Shrnutí

V dnešní době se stresu nevyhnete. To je fakt. Můžete být superklidným jogínem, elitním vojákem nebo člověkem, kterému je všechno jedno. Přesto se vždy najdou stresory, které vás dokážou vykolejit. Důležité je naučit se je rozlišovat a následně reagovat.

V konečném důsledku zjistíte, že nejlepší zbraní proti stresu jste vy sami. Připravte se na něj, potrénujte svá slabá místa a až jednou budete v ruce držet granát nebo jen čekat v porodnici na narození prvního dítěte, budete v pohodě a ten okamžik si užijete.

V létě loňského roku jsme na zkoušku spustili čtyřdenní pracovní týden. Režim, který byl ve stejnou dobu testován v desítkách zahraničních firem. Jak psal Ivan v prvním článku, už dlouho o této formě práce přemýšlel. A právě během parných měsíců roku 2022 nastal čas vyzkoušet, jestli je takováto forma práce udržitelná i pro nás. A teď je čas podívat se na výsledky. Co jsme se při tomto experimentu naučili, kde jsme narazili… a fungujeme v tomto režimu dále?

Proč to vůbec řešit?

Model pěti pracovních dní funguje přibližně od roku 1922 a o jeho počátek se zasadil Henry Ford, který ve svých továrnách tento systém jako první nastolil. Do té doby byli lidé zvyklí pracovat v režimu šestidenního týdne a odpočinek mít jen v neděli.

My žijeme v době, jejímž základem je sice klasický 40hodinový pracovní týden skládající se z oněch 5 dní, ale poslední výzkumy ukazují, že z toho času tráví lidi produktivní prací maximálně polovinu – možná i proto, že jejich práce zkrátka na předepsanou časovou dotaci nevyjde. Jednou z myšlenek kratší pracovní doby u jistých druhů zaměstnání je právě i fakt, že ve skutečnosti se dá stihnout náplň pracovní činnosti s menší časovou dotací. Ale to není jediná motivace.

V posledních desetiletích se rozmáhá trend mazání hranic a práce postupně začíná prostupovat i volný čas. Výsledkem toho jsou pak větší nespokojenost a další problémy.

Možnost čtyřdenního pracovního týdne se nabízí jako jedna z forem flexibilní pracovní doby. Jejím cílem je pomoci zaměstnancům s balancováním osobního a pracovního života a tím prospět jejich psychickému i fyzickému zdraví. A jako bonus posílit jejich produktivitu i nadšení pro práci.

Přepracování, každodenní stres i syndrom vyhoření se totiž v naší kultuře staly běžnou součástí života. Spokojenost v práci klesá a výkony lidí spolu s ní. Spousta z nás navíc ve své pracovní náplni utváří svou identitu a hranice mezi prací a osobním životem se rozmazávají. I kvůli tomu řeší čím dál tím více lidí psychické i fyzické zdravotní problémy.

Celé je to jako začarované kolečko – kvůli únavě, přepracovanosti a stresu nejsou lidé zdraví a v psychické pohodě, takže ani nemohou podávat dobré výkony. Proto, aby splnili své úkoly, musí pracovat déle, a to zase vede ke zhoršení jejich stavu – a takhle pořád dokola. Čtyřdenní pracovní týden by mohl být na tento problém odpovědí.

Model je jasný – 100 % produktivity, 100 % výplaty, 80 % časové dotace. Čtyřdenní pracovní týden znamená pracovat 4 dny v týdnu 8 hodin denně. A užít si 3 dny volna, ve kterých načerpáte energii na další pracovní týden.

Máme dost předpokladů, aby takový model fungoval i v českém prostředí? Vyzkoušeli jsme to.

Naše výhody do začátku

Důvody a strategie, proč jsme se rozhodli vyzkoušet 4denní pracovní týden už v úvodu experimentu zmiňoval Ivan. Připomeňme si ale fakt, že pro naši firmu je experiment možná trochu dostupnější díky skutečnosti, že už od vzniku Audiolibrixu fungujeme plně na dálku.

Nemáme kanceláře a vše společně řídíme za svých domovů. Jsme celkem slušně geograficky distribuováni, takže lidé z Audiolibrixu bydlí na různých místech od západu České republiky až po východ Slovenska či anglický Reading.

Díky tomu máme již zavedené a hlavně osvojené funkční systémy pro ogranizaci práce, přehled úkolů i komunikaci. Ačkoli se o to některé firmy snaží, firma se přes Whatsapp a e-maily řídí velice těžko – vzniká chaos, nepořádek a frustrace.

O naší organizaci práce si můžete přečíst v článcích 4 kroky k transformaci firmy pro práci z domova a Jak se připravit na práci z domu a zvládat ji dlouhodobě. Teď ji zmiňuji hlavně proto, že organizace a používání správných nástrojů jsou jedněmi ze zásadních pomocníků při snaze zlepšit produktivitu v kratším časovém úseku. Pokud by vám velkou část času zabíral zmatek v úkolech, je jasné, že by pro vás čtyřdenní model nefungoval.

Při práci na dálku hraje velkou roli osobní odpovědnost každého člověka – a tady se home office opět střetává i s myšlenkou čtyřdenního režimu. Práce z domova opravdu znamená práci a ne jen zabíjení času – a to stejné platí i v případě, kdy tuto práci chcete stihnout v kratším časovém úseku.

Největší výhody 4denního režimu

V Audiolibrixu jsme během prvního testovacího období každý týden revidovali a zkoumali vliv režimu, ladili systémy a každý individuálně pozoroval, jak se v novém pracovním rozložení cítí. Na konci testovacího období jsme se sešli a společně ho zhodnotili. Nejdříve se podívejme na ty největší výhody, které osobně vnímám a shodli jsme se na nich ve více lidech.

Lepší soustředění

Není žádné tajemství, že pokud je člověk ve stresu a nestíhá si pořádně odpočinout, začne mít problémy se soustředěním, začne dělat více chyb. V pětidenním režimu je víkend často záležitostí toho v sobotu rychle uklidit, všechno oběhat, stihnout návštěvy… a už je neděle, další den se jde do práce. Často víkend skončí tak rychle, jak začal.

Nestihnete si pořádně odpočinout, vydechnout a opravdu vypnout. V dnešní době navíc často řešíme práci i přes víkend. I když je to sem tam kouknout, připojit se, tady odpovědět na e-mail, který spěchá (v lepším případě), naruší to klid a odpočinek.

Jako jeden z nejjasnějších výsledků čtyřdenního pracovního režimu vnímám menší roztěkanost a větší schopnost se soustředit na důležité úkoly. Při menší časové dotaci je třeba si úkoly správně rozvrhnout – když víte, co je třeba daný týden stihnout, to je vaše priorita a na tu se potřebujete soustředit. Tomu soustředění právě pomáhá odpočinek, který si dopřejete ve volných dnech.

A pak vám třeba úkol, který by normálně zabral pět hodin, trvá jen dvě. Protože jste se soustředili, nenechali se rozptýlit a pracovali efektivněji, než jste byli zvyklí dříve.

Kreativita

Je zvláštní, co s vámi dokáže udělat jeden volný den navíc.

Ale on vám dopřeje tu možnost na chvíli vypadnout z každodenního kolečka. Každý člověk má tendenci neustále zajíždět do vyjetých kolejí – když něco funguje, proč by se to měnilo, není to třeba. Ale ono je pořád potřeba neusnout na vavřínech, přicházet s novými nápady, inovovat.

To se těžko dělá, pokud jste zaseknutí v tom kolečku každodenních povinností, máte pocit, že vám všechno padá na hlavu a víkend skončil ještě dřív, než začal. Není vůbec prostor pro to zastavit se a přemýšlet.

A zrovna kreativita je taková zrádná disciplína v tom, že nápady je třeba soustavně podporovat a krmit jako takový kvásek. Ale ony se potom často narodí právě ve chvílích, kdy jste v klidu a přemýšlíte nad něčím úplně jiným. Přesně proto má tolik lidí nápady ve sprše, na procházkách a jinde.

Aby se tak mohlo dít, musíte dát svému mozku jednak nějaký průzkum, podklady – potřebujete zasít semínka. Ale pak taky potřebujete prostor, oddech a odstup. A to je přesně to, čeho se vám ve čtyřdenním režimu dostává.

I když se zdráhám říct, že by mi do hlavy chodily geniální nápady, jsem přesvědčená, že v režimu čtyřdenního pracovního týdne to s novými myšlenkami je mnohem méně bolestivé.

Změna uvažování o práci

Práce vždycky bude víc, než bychom chtěli a měli šanci stihnout. Nápadů je kopa, ale kapacita na jejich realizaci je oproti tomu zlomková. Při čtyřdenním režimu je tohle uvědomění ještě intenzivnější.

Ale paradoxně díky tomu uvědomění a zvažování času i priorit se v rámci vaší práce spíš realizují důležité věci a člověk nad svou prací víc uvažuje v kontextu a míň ve formě kolečka ve stroji, kdy často jede v režimu hašení problémů a odpovídání na nedůležité věci.

Kratší režim zároveň pomáhá budování hranice mezi pracovním a osobním životem – pokud třeba každý pátek odoláváte dotazům na zpracování toho či onoho, trénujete své osobní hranice. Ony takové dotazy budou dál chodit – zbytek světa totiž ve čtyřdenním režimu zatím nepracuje a občas není připraven čekat. Ale je na vás si tyhle hranice stanovit a uhlídat. A trénujete schopnost říkat ne, která se vám v životě stejně bude hodit.

I když svou práci můžete sebevíc milovat, pořád je to práce. A práce není odrazem vaší vlastní hodnoty. I k takovému uvědomění režim čtyř dnů pomáhá. Protože víc vypadnete z rutiny a máte čas se zamyslet nad tím, jak k práci přistupovat efektivně a zajistit si i to, že nebude vstupovat do vašeho osobního života. Ten balanc jde najít a existuje k tomu spousta tipů – ty najdete níže.

Loajalita a větší nadšení

Ještě jednou přidanou hodnotou je nadšení pro práci. Zní to možná zvláštně, ale je to celkem logické. Uprostřed kolečka máte větší šanci vyhoření. Kdežto pokud respektujete své hranice a zvládnete si po práci pořádně odpočinout, máte menší šanci vyhoření a zároveň větší šanci toho, že své práci dáte víc energie a víc vás nadchne, než abyste z povinnosti pokračovali a nechali se ubíjet.

Kratší pracovní týden je v současné době benefit a jako takový ho i vnímáme. I ve vaší firmě může takový režim vzbudit větší loajalitu zaměstnanců. Lidi si samozřejmě primárně cení výplaty (přeci jen je pro život jaksi třeba), ale takový den navíc pro osobní život je velký motivátor pro každého člověka.

Pokud člověk ve své práci najde uspokojení a umožňuje mu zároveň se plně soustředit na to, na čem v životě nejvíc záleží, jednoznačně bude do práce chodit rád. A vděčnost za tuhle výhodu vede i k větší loajalitě vůči zaměstnavateli.

Sami na sobě jsme pozorovali, že se člověk po oddechu připojuje do práce s větším nadšením, připravený vypořádat se se všemi úkoly.

Více přečtených knih

To jsem musela napsat. Dělám si legraci, ale vlastně ne. Díky delšímu volnu má člověk šanci víc stihnout. Víc se věnovat rodině, přátelům a lidem, na kterých záleží – včetně sama sebe. A pokud je součástí preferovaných volnočasových aktivit právě čtení, máte vyhráno. Většina z nás uznala, že vlastně máme možnost trávit víc času s lidmi, ale ne na úkor toho času stráveného s knihami.

Největší úskalí čtyřdenního režimu

Nebudeme si společně nasazovat růžové brýle. I tento režim samozřejmě skýtá různá úskalí. Tak se na ně pojďme podívat.

Nároky na organizaci

Aby kratší režim fungoval, je třeba si správně zorganizovat čas. A jak dobře víte, v dnešní době má s time managementem spousta lidí problém i v režimu pětidenním. I během čtyř pracovních dní zůstává objem práce stejný a na vás je si čas efektivně zorganizovat tak, abyste vše v daném hodinovém fondu stihli.

Velkou pomocí je vám oddech, který zlepší kreativitu, soustředění a zvýší i nadšení pro věc. Ale na vás potom je hledat cesty, práci si pořádně rozdělit, zefektivňovat. A alespoň ze začátku může být ten přechod psychicky náročný.

Časový nátlak

Občas je pro mozek těžké si představit jinou cestu. Pokud se něco vešlo do pěti dní, jak to teď přeskupit do čtyř? Vždyť to se nedá! Ale ono to jde. I tohle je o kreativitě a hledání cest – jen to právě od vás bude vyžadovat snahu.

Takže je možné, že ze začátku se vám bude zdát, že nestíháte a všechno vám padá na hlavu.

Ale v tu chvíli je třeba si odstoupit, udělat si revizi a klidně se ozvat někomu dalšímu – třeba někomu na manažerské pozici, kdo vám s tímhle úkolem pomůže. Každý úkol není ten nejdůležitější, každý úkol opravdu nemusí být hotový hned. Někdo jiný vám pomůže určit priority a škrtnout to, co není potřeba. Abyste si našli svůj režim a zaběhli se do nových kolejí a mohli z něho čerpat hlavně jeho výhody.

Velký důraz na osobní odpovědnost

V rámci čtyřdenního pracovního týdne je největší důraz na osobní odpovědnost každého z nás. My si musíme uvědomit, co nám trvá jak dlouho, kde jsou naše limity, jaké máme kapacity. A řídit se podle toho. Ne říct, že prostě nebyl čas a tak není hotovo. Takový přístup fungovat nemůže.

Nastavení okolního světa

Asi největším potenciálním zádrhelem je fakt, že okolní svět se v pátek nezastaví a takové případy je třeba řešit. V našem případě je to primárně nový audioknižní obsah a zákaznická podpora. Ale i tyto případy se dají řešit a zvolili jsme si možnost střídání několika lidí na podpoře tak, aby na každého člověka vyšel “pracovní pátek” jen jednou za cca 2 měsíce.

Klíčem je zároveň dopředu informovat. Všem spolupracujícím jsme dali o našem režimu vědět a snažíme se ho dodržovat. Jedno z větších úskalí totiž spočívá i v tom, že jakmile systém volna porušujete, nemusí se dostavit kýžený účinek prodlouženého víkendu.

Ale tady bych znovu připomněla, že pro čerpání výhod režimu je třeba si držet hranice – a to může být v kontextu potřeb okolního světa náročné. Ale jak jsem psala výš, nakonec vám to pomáhá s tréninkem do života.

Co hlavního jsme se naučili a jaké jsou naše tipy pro vás?

Organizace a plánování jsou klíčové

V našem případě tak úplně neplatí to, že bychom přišli do práce a čekali, jak se co vyvine. Většinově se shodneme na tom, že věci je třeba dopředu plánovat. Snad všichni v Audiolibrixu šťastně a efektivně využívají bullet journaling. Něco o základech si můžete přečíst tady. A pokud by vás zajímala audiokniha na téma od samotného tvůrce metody, poslechněte si Metodu Bullet Journal.

K lepší organizaci a rozplánování týdne – i většímu relaxu během tří volných dní – jednoznačně pomáhá udělat si na konci týdne jeho revizi včetně rozvržení plánu na ten další. Jasně, že se třeba netrefíte přesně a na začátku týdne i během něj budete podle situace měnit a upravovat. Ale vašemu mentálnímu rozpoložení neskutečně pomůže, když všechno necháte na papíře a zároveň už tak nějak dopředu víte, k čemu se budete další týden vracet a co vás čeká.

V Audiolibrixu kombinujeme online s offlinem. Bullet journal je fajn pro organizaci vlastního času, ale úkoly musí existovat i online, protože na nich ve více lidech spolupracujeme.

Dodržování plánu chce cvik

Skvělé výsledky se nedostaví hned. Přijdou výzvy, okolní svět se nezastaví a občas ani nebude chápat. V současnosti jsme asi ještě daleko od celosvětového přijetí nového režimu za běžný standard. Ale je třeba vytrvat, dávat si na svou organizaci pozor a naučit se říkat ne, hledat priority a stát si za nimi. Jen tak to opravdu funguje a věřte, že z výsledků a vlivu na vaše zdraví i produktivitu budete nadšení.

Existuje spousta pomocníků

Na všechno nemusíte být sami. Komunikace je klíč – my jsme si během testování kratšího režimu často vzájemně pomáhali a dávali si tipy na to, co komu jak funguje. Kolegové jsou jedna cesta, ale využít můžete i audioknihy.

Pro posun nastavení vašeho mindsetu zkuste Nastavení mysli Carol Dweck, nebo Čtyřhodinový pracovní týden.

Pokud hledáte praktické tipy k organizaci, opravdu nenajdete lepší knihu než Zaměřte svou pozornost – za tu dá spousta z nás ruku do ohně jako jednu z nejpraktičtějších a nejvíce nápomocných příruček, která se nám kdy dostala do rukou.

Ale zkuste od Michaela Hyatta i další audioknihy, třeba Dvojitá výhra se věnuje hledání rovnováhy mezi prací a osobním životem a pokud máte děti, možná vás překvapí, jak moc vám pomůže.

Ještě více zkušeností

Ať nemluvím jen já, poprosila jsem několik kolegyň z týmu, aby mi napsaly něco o své osobní zkušenosti s čtyřdenním pracovním týdnem. Povaha práce každé z nich je jiná – Tinka se stará o náš audioblogový obsah a pomáhá s marketingem. Majka dohaduje smlouvy a řeší veškerou administrativu. Mirka II je naše knihovnice a stará se o správu obsahu. A tady jsou jejich poznatky.

Tinka

I když se může zdát, že čtyři dny oproti pěti přeci nemůžou být tak velký rozdíl, jeden den udělá v práci (i přes víkend) opravdu dost. Na jedné straně jsou pracovní dny plnější, což si vyžaduje lepší plánování času a soustředění, na druhé straně je víkend najednou delší a mám víc prostoru na oddech a vztahy. Obě tyto stránky vnímám jako velká pozitiva.

V práci každý týden připravuju vycházející obsah (audioblogy a jejich anglické verze blogshows), proto si úkoly potřebuju na začátku týdne zvládnutelně rozvrhnout. Do týdenního plánovače si většinou vypíšu čtyři až pět nejdůležitějších úkolů, které v následujícím týdnu určitě potřebuju zvládnout. Ty si předběžně rozdělím i na jednotlivé dny, i když často s nimi ještě během týdne potřebuju hýbat.

K nejdůležitějším povinnostem potom operativně přidávám další úkoly. Zpravidla ale pondělí a úterý využívám na administrativu a přípravu obsahu k publikování, zatímco ve středu a čtvrtek se často věnuju výběru dalšího obsahu a kreativním úkolům.

Nejvíc se mi osvědčilo si na konci pracovního dne podrobně naplánovat ten další. Tak nejlíp vím, co je ještě třeba dokončit a do čeho nového se zvládnu pustit. Je to skvělý pocit, když potom ráno nemusím přemýšlet, co vlastně jdu dělat, ale jednoduše můžu pochválit svoje včerejší já a začít pracovat podle plánu.  

Nejpozitivněji vnímám přeměnu dvoudenního víkendu na třídenní. Předtím jsem se snažila natlačit do dvou dní mimopracovní povinnosti, uklízení, čas s rodinou a kamarády. Teď si v pátek vyřídím, co je třeba, mám čas pro sebe (zatímco ostatní pracují) a víkend můžu věnovat vztahům a zálibám. Navíc nemám v neděli večer pocit, že mi víkend utekl mezi prsty a mnohem víc se těším do práce.

Majka

Když jsem se dozvěděla, že přecházíme na 4denní pracovní týden, udělalo mi to velkou radost. Kdo by nechtěl mít každý pátek volno a pracovat jen 4 dny? Sen každého. To byly mé první myšlenky. 

Ačkoli jsme 4denní pracovní týden začali testovat v červenci, kdy bývá období dovolených a věci se hýbou o něco pomaleji, pro můj typ práce je to jeden z těch nejtěžších měsíců v roce. Pokud mám být upřímná, ze začátku to tedy pro mě bylo celkem náročné a chaotické. Někdy jsem nevěděla, co udělat dřív, kterému úkolu dát větší prioritu. Cítila jsem se pod větším tlakem, práci jsem tlačila před sebou a tím pádem se mi hromadila i v dalších dnech. 

Po třech týdnech nastal zlom. Chtělo to jen dobrou organizaci. Našla jsem systém, jak svou práci dělat efektivněji, jak si správně rozdělit úkoly, nevěnovat se více věcem najednou a zároveň mít všechno pod kontrolou. Zjistila jsem, že moje organizace je ještě lepší než předtím a už nemám tendenci odkládat ani ty méně důležité věci na další den. Díky 4dennímu režimu si opravdu užívám víkend, kdy mám čas na rodinu, kamarády, domácnost, zábavu. Do práce v pondělí nastupuju odpočatá, s novou a větší energií. Mám pocit, že jsem produktivnější, víc soustředěná i motivovaná.

Mirka II

Musela jsem se naučit mnohem lépe organizovat svůj pracovní čas. Místo prokrastinování u kávovaru a koukání z okna musím opravdu nad kalendářem přemýšlet. Každý týden si dopředu rozvrhnu práci podle toho, jestli pracuji na úkolu sama, nebo k tomu potřebuji někoho z kolegů. Nemůžu si jen tak nechat něco “na později” nebo “na dodělání přinejhorším v pátek”, protože v pátek není koho žádat o radu nebo o spolupráci.

Na druhou stranu jsem mimo jiné konečně dokázala snížit množství vypité kávy. Myslím, že to souvisí s mnohem lepším soustředěním. Snažím se všechno dotáhnout hned, nenechávat úkoly rozdělané nebo nezačínat nový úkol, dokud ten první není dotažený. Multitasking opravdu nevede k perfektním výkonům. Tím pádem odpadá takové to hluché místo, kdy člověk přemýšlí, kde minule přestal, nebo co by měl udělat v dalším kroku. U mě se s tím pojí ještě jedna věc – líp mi to myslí, lépe se mi vymýšlí texty a snadněji se dostanu do pracovního „flow“.

Co tedy ukázala praxe?

Že tenhle systém může fungovat. V režimu jsme měli po zkušebním období krátkou pauzu, ale od prosince 2022 v něm opět pokračujeme. Klíčem jsou příprava, organizace a komunikace. Ale se správným přístupem je podle nás tento systém udržitelný.

První změny nepřišly ihned. Pokud začnete s čtyřdenním pracovním týdnem, nečekejte druhý týden zázraky. Všechny zmíněné benefity se u většiny projevily cca po měsíci. Přechod a zvykání nějakou dobu trvají, ale výsledkem snažení není pokles produktivity, ta se udržuje na stejné úrovni a časem i lepší.

Chystáte se na přechod do čtyřdenního režimu? A jestli ne, taky byste ho ve svých pracovních podmínkách rádi přijali, nebo vám přijde dlouhodobě neudržitelný?

Hlavním úkolem v životě člověka je rozlišit záležitosti na ty, které jsou zcela mimo jeho kontrolu, a na ty, které opravdu ovlivnit může. Ačkoli si nemůžeme vybrat, co se nám stane, můžeme si zvolit, jak na to zareagujeme. – Epiktétos

Mám moc práce. Jak často jste něco takového za poslední dobu řekli? Všichni slýcháme tu či onu variantu jedné staré a používané fráze prakticky každý den. 

Jenže mít moc práce a opravdu něco skutečného dělat nejsou jedna a ta samá věc. Teď jste se zastavili a říkáte si… cože? Nejsou? Jak… pracovat… vždyť… Vysvětlím vám, co tím myslím. 

Existují dva typy práce – hluboká, soustředěná práce, kdy se vám daří posouvat svůj projekt dopředu, vykazovat výsledky. Být na konci dne spokojený s tím, co máte za sebou.

Je to cokoli, co je cílem vašeho byznysu. Nebo to, kvůli čemu jste byli přijati na svou pozici. Doktor léčí, právník řeší případy, markeťák vymýšlí kampaně, a tak dále… To je ideál, kterého bychom chtěli dosáhnout – a měl by to být standard.

Jenže není. Většina z nás funguje v tom opačném nastavení. Druhém typu práce – v módu zaneprázdněnosti.

Já tomu říkám mód hasiče. Jinak se tomu říká zaneprázdněnost, busy work a v posledních letech se na svět vydral i termín fake work (máme ty fejky nějak v oblibě…). Funguje to takhle: 

Ráno přijdete do práce a nemáte jasný cíl, máte před sebou prostě jen „práci“. Takže zapnete e-mail a podíváte se, co tam visí. Odpovídáte, řešíte.. Pak se ozve kolega, jestli byste mu zkontrolovali tohle. Pak už je čas na firemní poradu nebo dvě. Jdete na oběd. Po obědě nové maily, rychle opravíte tohle, ještě upravíte tamto, vyřešíte problém, napíšete report… a je konec pracovního dne. 

Jak jste ho strávili? Produktivně rozhodně ne. 

Kdybyste po takovém dni potkali kamaráda a ptal se vás na to, co jste dělali v práci, ani nebudete umět odpovědět. Protože jste dělali všechno a nic. Celý den jste jako hasič pobíhali z místa na místo a hasili problémy, řešili požadavky ostatních. 

Poznáváte se v tom?

V lepším případě jste do práce nešli s tím, že nevíte, co bude v plánu. Plán jste připravený měli. Ale kvůli hasičskému módu jste se k tomu nedostali, svůj seznam přesunete na další den…

A takhle pořád dokola. 

Zaneprázdněnost je kletba naší doby. Je to zrádná kamarádka, protože když jste s ní, tváří se, že je skutečná a pomáhá vám. Později vám ale dojde, že vás jen stahuje ke dnu. Vypadá jako skutečná práce a dokáže vám i dát zabrat. Ale skutečná práce to není.

Když poodhlédnu od nejhoršího scénáře, statistiky říkají, že víc než polovina lidí tráví např. na mailu dvě a půl hodiny z pracovního dne. 65 procentům manažerů v produktivní práci překáží nekonečné meetingy…

Proč to děláme?

Začneme tou nejtěžší pravdou. Děláme to proto, že chceme. I když si rádi říkáme, že to je na základě vnějších okolností, které neumíme ovlivnit. Většinou si tenhle přístup vybíráme sami. Už si to ani neuvědomujeme. Proč?

Status. Jak už jsem psala, tuhle cestu si volíme sami. Protože zaneprázdněnost se v naší společnosti stala jakýmsi synonymem pro určité postavení. Mám moc práce, takže jsem důležitý. 

Zároveň taková zaneprázdněnost uspokojuje naši potřebu dokázat, že máme nějakou cenu. Hodně toho dělám, takže stojí za to si mě nechat. Roli může hrát i tzv. syndrom podvodníka. Tedy pocit, že vlastně vůbec nevíte, co děláte. A každou chvíli na to někdo určitě přijde. Nejjednodušší cestou, jak se s tím vyrovnávat je ten špatný způsob – spoustou busy work, kterou můžete vzít a říct podívejte, vždyť dělám všechno tohle. Dneska jsem si odškrtl ze seznamu třicet úkolů!

(Jenže kdo z nás ve skutečnosti opradu ví, co dělá? Od toho, jak být dospělý, jak být rodičem až po zvládání práce… V otázce syndromu podvodníka samozřejmě generalizuju pro účel tohoto článku, v budoucnosti se k němu ještě vrátíme.)

Dopamin. Dalším důvodem, proč se tak často zasekneme v nekončeném kole falešné práce, je závislost. Jsme na zaneprázdněnosti závislí. Protože je to zábava, rychlé uspokojení. Vzpomeňte si na všechny ty úkoly. Jakkoli jsou třeba e-maily otravné, pravdou je, že je vyřídíte celkem rychle. Nemusíte nad tím tolik přemýšlet, není to těžký úkol. Některé věci děláte automaticky, ťuk, ťuk a máte hotovo.

V tu chvíli se vyplaví hormon dopamin, který vám říká, že jste odvedli dobrou práci a jste na chvilku šťastní. Je to okamžitá reakce a to je přesně typ uspokojení, po kterém v dnešní (uspěchané) době všichni saháme jako první. 

Prokrastinace. Jestli máte pocit, že se k tomuhle tématu neustále vracím, nepletete se. Odkládání těžkých úkolů prostupuje našimi životy ve všech sférách a viníkem je i tady. Tentokrát se ale chytře schovává. Nemůže to přeci být prokrastinace, když něco dělám, že jo? Může. 

Hluboká práce a větší úkoly většinou vyžadují soustředění, přemýšlení, kreativitu… musím pokračovat? Zkrátka a dobře jsou to těžké úkoly. Úkoly, které vás posunou a které jsou vaším cílem. Ale taky úkoly, jejichž výsledky hned nevidíte. Úkoly, které trvají dlouhou dobu. A úkoly, které představují určité riziko. Když se k nim nedostanete, tak se žádnému riziku ani nevystavíte.

Tak jak bych se jen mohla postarat o to, že takové těžké úkoly zvládnu odložit bez horšího pocitu? Budu dělat jinou práci. Lehkou práci, která vlastně ani nespěchá a kdyby se neudělala, svět by asi neskončil. On neskončí ani když se nedostanete k těm úkolům velkým, ale minimálně nebudete sabotovat sami sebe a váš byznys se někam posune (nebo na své pozici vykážete nějaké reálné výsledky a vaše práce bude mít smysl). 

Busy work je ten nejzrádnější druh prokrastinace, protože si to často vůbec neuvědomujeme. Vždyť pracuju!

Proč bychom to dělat neměli?

První důvod je asi naprosto zřejmý. Busy work není produktivní ani efektivní způsob práce. I když by se tak na první pohled mohla zdát. Prvním důvodem je tedy to, že busy work vám ve skutečnosti brání ve vaší opravdové práci. V produktivitě. 

Což mě přivádí i ke druhému důvodu. Tím, že nepracujete efektivně, často spadnete k tomu, že pracujete víc. Pracovat víc ale neznamená být efektivní. Spíš naopak. 

Když pracujete víc, máte míň času na osobní život. Práce vás začne pomalu a jistě štvát. A ubíjet. Hodně busy work jednoduše otevírá vrátka známému strašákovi – syndromu vyhoření. Tedy psychického a fyzického vyčerpání, které se může objevit při dlouhodobém stresu. 

Představte si tuhle situaci:

Dejme tomu, že ¾ vašeho pracovního dne se skládají z busy work. Když se konečně dostanete k těm důležitým úkolům, už na ně prostě „nemáte kapacitu“. Jste z toho sklíčení, odkládáte je na později. Opakuje se to čím dál častěji. A tak začnete práci věnovat více času, protože to prostě musíte zvládnout. Jenže to vyčerpání ze zaneprázdněnosti vede k tomu, že ani nemáte žádné reálné nápady k řešení těch velkých problémů. To vás zase skličuje, zase protáhnete pracovní dobu, jak se to snažíte vyřešit. Pak se navalí další zbytečné úkoly, vyřešíte je, nestíháte se najíst. Nestíháte jít do kina, přečíst si knihu. Nestíháte být s rodinou. Nestíháte nic. A všechen ten čas věnovaný práci je stejně k ničemu, protože jste pořád nedokončili ten jeden projekt…

Na konci tohoto příběhu je syndrom vyhoření. Ten moment, kdy už prostě nemůžete dál. Nemáte sílu, nemáte nápady, nechcete práci ani vidět. To dříve zmíněné rychlé štěstí díky tomu, že jste splnili nějaký malý úkol, vás před ním neochrání. Netrvá totiž věčně a správně má být pro vás jen bránou na cestě k větší spokojenosti. Takové, která přetrvá. 

Tahle situace ale není jediný problém, syndrom vyhoření má o trochu mladšího a méně známého bráchu – jmenuje se boreout syndrom. Ve své podstatě se dá rychle vysvětlit tak, že vás vaše práce kvůli nedostatečné výzvě úkolů unudí a ztratíte pro ni jakékoli nadšení. Může se zdát jako legrační, ale vede k úplně stejným pocitům frustrace a nakonec i fyzického vyčerpání. 

Většinou nastává u lidí, kteří se ve své práci setkávají s něčím jiným, než byl její původní popis. Úkoly, které pro ně nejsou dostatečnou výzvou a nijak je nestimulují. A cestou k němu je i busy work. Protože sestává přesně z takových úkolů. 

Když se teď zamyslíte nad svou prací, máte ji rádi? Pokud je vaší odpovědí ne, co je tou věcí, kterou na práci rádi nemáte? Jestli je to něco z výše zmíněného, nezoufejte, mám pro vás pár tipů, jak s tím pracovat (hehe).

5 tipů, jak se s tím vypořádat

Nejdřív si pojďme ujasnit to, že busy work se úplně nevyhnete. Samozřejmě se tu nesnažím házet moudra a tvrdit, že musíte být JEN stoprocentně produktivní. To se nikdy nestane. Můžete se ale vědomě rozhodnout, že budete víc produktivní a většinu svého dne nevěnujete jen fejk práci.

Jakmile zapracujete na své produktivitě, získáte víc volného času pro sebe. Když máte víc volného času, děláte, co máte rádi, máte čas zastavit. A jakmile zastavíte, v tu chvíli se většinou rodí ty nejlepší nápady. 

Všechno spolu souvisí – když budete ke své práci přistupovat efektivně, budete mít více volného času. Když budete mít více volného času, budete mít možnost kriticky přemýšlet a přijdete třeba s řešením úkolů, které jste předtím nemohli rozlousknout. Kruh se uzavře, protože v tu chvíli zase pomůžete svému pracovnímu nasazení. A takhle pořád dokola. Mnohem hezčí kolečko než to popisované výš, ne? 

Tak jak ho dosáhnu, Petro!?

Tip č. 1: Stanovte si priority

Začneme tím nejtěžším. Musíte si urovnat priority. Téma, které se v oblasti produktivity skloňuje nejčastěji. Které úkoly jsou nejdůležitější? Co vás nejvíc posune? Je to správný přístup, vždycky byste měli klást důraz na to nejdůležitější. Ne na to nejlehčí.

Já ale říkám, že vaší prioritou č. 1 byste měli být vy sami. Klidně si jako hlavní prioritu stanovte svůj volný čas.

Všichni se takovému prohlášení instinktivně bráníme. V našich hlavách totiž dokazuje, že nám na práci vůbec nezáleží. Vždyť čím víc budu v práci, tím větší postavení mám v očích ostatních a dokazuju, jak moc mi na tom záleží. Pravdou ale může být naprostý opak. 

Pokud totiž máte jako prioritu svůj volný čas, odpočinek, čas strávený s rodinou, máte jako prioritu sami sebe. A když jste spokojení a odpočatí, tak podáváte mnohem lepší výkony i v práci. 

Když mám před sebou nějaký projekt, nikdy nepřijdu na jeho řešení ve víru práce, když vypínám počítač v jednu hodinu v noci a snažím se usnout, abych ho mohla zase v sedm ráno zapnout a dál se snažit. Ta nejlepší řešení mě napadají náhodou, když se zastavím a nemám na mysli vlastně nic. Existuje důvod, proč má spousta lidí ty nejlepší nápady ve vaně/sprše. 

Abyste zvládli být více produktivní, abyste pracovali lépe a posouvali se, potřebujete pracovat míň. Potřebujete nějaký volný čas. Zní vám to kontraproduktivně? Zkuste si to. 

Tip č. 2: Plánujte

Svůj den nemusíte mít naplánovaný do poslední tečky. Abyste ale byli proaktivní, musíte mít nějaký plán. Jinak budete den trávit reagováním na požadavky ostatních. Když jdete do práce, měli byste mít jasno v tom, co dnes budete dělat. 

Nepište si dlouhé seznamy třiceti úkolů. Buďte realističtí. Dan Sullivan dokonce doporučuje stanovit si jen tři. Tři hlavní úkoly dne, které do jeho konce prostě musí být hotové, děj se co děj. To číslo je na vás, ale cíl je jasný, vybírejte pečlivě. A pro většinu lidí nejsou meetingy ani maily úkolem. 

Když máte svůj plán jasný, držte se ho. Tyhle úkoly půjdou jako první. Ať už kdokoli přijde s čímkoli. Což mě přivádí ke třetímu tipu…

Tip č. 3: Naučte se říkat ne

Pro mě osobně nejtěžší úkol a nejsem v tom sama. Většina z nás neumí říkat ne ani v osobním životě, nemáme rádi konflikt a asertivita je nám podávaná spíš jako agresivita. A agresivní být nechceme. Když ale budete každému hned pomáhat a dělat, o co vás požádají, nikdy nedokončíte svou práci.

Tenhle třetí tip vyplývá z tipu číslo 1 – priority. Vaší prioritou jste vy a vaše hlavní úkoly. Pokud po vás někdo chce mimo to, pořádně si zvažte, jestli to opravdu nepočká. Nebo jestli to dotyčný nezvládne i bez vás. 

Prvotní reakce bude: „Ale tohle se prostě musí udělat hned“. Ano. Někdy to tak je. Většinou ale není. Na vás je, abyste situaci správně posoudili a pokud se to jen dá, posunuli ji na později nebo někomu jinému, kdo se o ni může postarat. 

Tip č. 4: Vypněte si notifikace

Tohle souvisí s předchozím tipem. Čtvrtý krok je součástí skoro každých rad pro lepší produktivitu podobně jako priority. Je totiž zásadní. 

Když už se přesvědčíte, že se budete věnovat velkému úkolu, nenechte se přerušovat. Je spousta způsobů, jak se o tohle postarat. Pro mě jsou dlouhodobě nejpřínosnější vypnuté notifikace ze všech aplikací, které se pokoušejí o mou pozornost – Slack, Messenger, maily… U všech mám vypnuté zvuky. Proč?

Když víte, že nesmíte jíst cukr, ale uprostřed prázdné lednice si necháte větrník, sami si říkáte o problémy, které budou následovat. Ten větrník byste tam nenechali, tak proč si necháváte zapnuté notifikace?

Jasně, můžete si říkat, že je ignorujete a dál pracujete. Ale neexistuje důvod, proč byste se takové situaci vůbec vystavovali. Stejně jako jsme závislí na busy work, jsme závislí i na těch malých zařízeních, co si nosíme všude s sebou. Ty jsou totiž zosobněním rychlého a okamžitého pocitu uspokojení, o kterém jsem mluvila. Toho prázdného, které hned vyprší. Taková příruční zásobička dopaminu. Nikdo z nás nemá sílu jim odolat. Má to dobré vysvětlení. 

Vy sice nemusíte řešit zprávu, která přišla. Ale víte o ní. Jakmile uslyšíte to pípnutí, ve vaší hlavě se otevře smyčka. I když na té věci nebudete dělat, víte, že tam někde je. A vaše hlava neskutečně touží po tom, aby tuhle smyčku uzavřela. Protože ví, že pak přijde záplava dopaminu. Tak máte nutkání se na zprávu podívat. Odoláváte, odoláváte… a stejně vám to narušuje soustředění.

Můžete takhle trénovat svou sílu vůle. Ale je to opravdu nutné?

To stejné mimochodem platí i pro váš volný čas. Nedávno jsem měla na pár dní jiný telefon a neměla na něm instalované pracovní aplikace. Byla jsem celá nesvá z toho, že nemůžu kontrolovat nové zprávy na Slacku a „nejsem v dění“. Než mi došlo, že přesně o tom to je. Opravdu beze mě práce nepokračovala? Pokračovala. Přišla jsem za ty dva večery o něco? Nepřišla. 

Já vypnutí (alespoň zvukových) notifikací doporučuju každému. Když jde o něco důležitého, zavolají vám. Ale to je zase téma na jiný den.

Tip č. 5: Nastavte si mantinely

Váš mozek má rád předvídatelnost. I když děláte kreativní práci, určitá pravidelnost vám pomůže. Dodržování správných návyků vám pomůže. 

Další tip by se tedy mohl stejně tak jmenovat: pracujte na svých návycích. A držte se jich. Pokud si nastavíte režim, držte se ho. Protože tak si udržíte psychickou pohodu a tím pádem zvýšíte i svou produktivitu a nebudete se vracet k okamžitému uspokojení ve formě busy work. 

Brzy si všimnete, že se vaše efektivita začne hroutit jako domeček z karet ve chvíli, kdy ze své zaběhnuté rutiny vypadnete. Protože nic není, jak byste chtěli. Neděláte své úkoly v moment, kdy byste chtěli a měli. Místo toho je odkládáte. Plácáte čas v pasti zaneprázdněnosti a neumíte se z ní dostat, protože stejně nedodržujete svůj režim. Zastavte se, dejte si chvíli na srovnání a vraťte se k tomu, co vám funguje. 

Pokud jste zatím nepřišli na ten správný režim, zkoumejte. Určitě přijdete na to, kdy jste nejvíc produktivní, kdy vám jde práce od ruky. A kdy naopak potřebujete vypnout a odpočinout si. Pokud to jen jde, upravte si svůj režim podle toho. 

Já například nejradši vstávám brzy ráno a zvládám ty kreativní úkoly jako první. Je to období, kdy je úplně nejnižší šance na jakákoli vyrušení – protože všichni tou dobou ještě spí a pokud po mě něco chtěli večer předtím, zkrátka to aspoň do 9 počká. 

Soustředění na to nejdůležitější je lehčí, pokud si pomůžete i tím, že děláte ve chvílích, které vám vyhovují.

Pak tu ale jsou příklady a režimy, kde se to prostě nedá. Rodiče, kteří se musí ráno i večer věnovat dětem. Nebo když prostě musíte být ve firmě od 9 do 5 (nebo nějaké jiné časy) a další příklady. V takových chvílích pro vás mám dva PRO tipy  

Jak už jsem zmínila, cestu busy work si volíme sami. Je tedy na vás, abyste si ten čas na smysluplnou práci vyhradili. Pozorujte své návyky, porovnejte pravidelné porady a podobné záležitosti, které nikam neposunete. Určitě najdete nějaký časový prostor, který si budete umět vyhradit. 

První PRO tip se jmenuje tak prozaicky, calendar blocking. Nemá váš úkol žádný stanovený deadline a vyhrazený prostor? Vytvořte si ho.

Mnozí úspěšní podnikatelé a manažeři na blokování kalendáře zakládají celý svůj režim. Mají v kalendářích úkoly pracovní i osobní, a to včetně „zavolat mamce“. Pokud máte rádi kalendáře, tohle je mimochodem skvělá cesta. Pokud ne, aspoň ten úsek pro práci na projektu bude fungovat tak, že si v hlavě utřídíte, že v ten a ten čas je prostor pro práci na projektu. A zároveň dáte vědět kolegům, ať vás v té době s ničím pokud možno nekontaktují.

Druhý PRO tip na vyhrazení času – a můžete ho kombinovat s tím prvním, je to celé na vás – má trochu poetičtější název. Jmenuje se technika Pomodoro. Všechno důležité o ní najdete na odkazu v Ivanově článku, já to jednoduše shrnu tak, že tahle neskutečně populární technika využívá střídání určité doby soustředěné práce a naplánované pauzy. 

Pomáhá vám eliminovat vyrušení a opravdu se soustředit. I ve chvíli, kdy se jako de facto začátečník prostě nezvládnete na něco 3 hodiny soustředit.

Pokud tedy máte před sebou projekt, nastavte si např. Budík po 50 minutách soustředěné práce a dejte si 10 minut pauzu. Potom opakujte. Nebo si to rozložte na 25 minut práce a pět minut pauzy. 

Podstatou věci je to, že během stanovených 25/50 minut prostě nemáte dovoleno věnovat se ničemu jinému než vašemu hlavnímu projektu. V pauze děláte cokoli chcete. 

Na závěr: pracujte na tom, co můžete ovlivnit

Tipy by mohly pokračovat a pokud máte nějaké vlastní, těším se na vaše komentáře! Člověk se neustále učí a každá rada je drahá (zeptala bych se sama sebe, jestli zvládnu na dva řádky narvat víc klišé prohlášení, ale všichni víme, že bych to zvládla…).

Kdybyste si ale měli vzít z článku jen jednu věc, je to tohle: Jestli budete končit v pasti zaneprázdněnosti, nebo ne, je nakonec vaše volba. Soustřeďte se na to, co můžete změnit. 

Ruchy v okolí, prosby kolegů, příchozí maily a další notifikace, neplánované porady… to všechno se bude dít a vy to nezměníte. Změnit ale dokážete to, jak na dané věci reagujete. Naučte se prosadit si čas na důležité úkoly. Naučte se říkat ne. Nekontrolujte pořád maily a další aplikace. 

Budete potom produktivnější, nebudete se neustále cítit zaneprázdnění. Dokončíte ty podstatné úkoly a budete spokojeni se svými výsledky. Budete mít víc volného času.

A až se vás příště někdo zeptá, jak se máte, vaše první odpověď rozhodně nebude „mám moc práce“.