6 tipů, jak z rozhovoru znovu udělat rozhovor

Proč bychom se měli bavit o rozhovoru? Každý si přece umí povídat. Naučili jsme se opakovat hlásky, skládat slabiky, první slova a věty, prošli jsme jednotlivými školními stupni, dospěli jsme, pracujeme… Kdybychom neuměli mluvit, komunikovat, jen těžko by se nám to podařilo. 

Jazyk a řeč jsou rozhodně jedním ze základních znaků, projevů, člověka jako myslící bytosti. Jenže „umět mluvit” a „povídat si” není to samé.

article_photo3

  

Nejlepší cesta ke špatnému rozhovoru

Určitě už se i vám stalo, že jste si mysleli, že si s někým povídáte, ale v polovině věty vás přerušil, protože ho napadla podobná zkušenost, a plynule začal mluvit o sobě. Anebo jste dokončili větu a on dokonce začal mluvit o věci, která s tématem vůbec nesouvisela. Něco jako dva paralelní monology. 

Toto je velmi zjednodušené schéma komunikace:

Schema 1

Ale váš rozhovor vypadal asi takhle: 

schéma2_CZ_FIN_smaller

Nebo jste se snažili něco vysvětlit, ale bylo zjevné, že vám komunikační partner nerozuměl, něco pochopil úplně jinak, a i když jste se snažili tvrzení/otázku/zkušenost přeformulovat, nikam to nevedlo. Rozhovor skončil nějak takto – stejně mi nerozumíš… nechápu, proč mi nerozumíš… nechápu, že nechápeš…

A nakonec jste určitě zažili rozhovory, ve kterých se řeklo mnoho slov, ale vzápětí jste si po jejich ukončení jen máloco pamatovali. Co když to byl jen promrhaný čas?

Abychom se dokázali na zmíněné zkušenosti podívat trochu jasněji, je dobré se nejdříve trochu vrátit v čase a položit si otázku, na co vlastně rozhovor potřebujeme a jak vypadal v minulosti.

1920px-Lascaux-IV_01

  

O čem se bavili naši dávní předci?

O vzniku jazyka máme k dispozici více teorií, které tu nebudeme rozebírat dopodrobna. Jedna ale říká, že jazyk vznikl z lidské práce – respektive že lidé při základních činnostech (lov, sběr, poznávání prostředí a nových jevů, ohrožení života atd.) postupně vytvořili různé shluky zvuků na pojmenování skutečností okolo sebe. 

Samozřejmě žádná z teorií se nedá stoprocentně potvrdit (to bychom už potom sotva mluvili o teoriích), ale důležitý je fakt, že lidé spolu mluvili, protože to bylo nevyhnutelné. 

Zpráva o hrozícím nebezpečí, o vlastních, nebo cizích lidech, o použitelných zdrojích – to vše bylo životně důležité. A tak, jak je to v Maslowově pyramidě potřeb, člověk se i v řeči časem vypracoval až na samotný vrchol – řeč, jazyk, rozhovor už nesloužily jen jako naplnění základních potřeb, ale i k potřebě naplnění svých schopností, na zlepšování se a nakonec i na plnění duchovních potřeb (Maslow tvrdí, že je třeba rozvíjet a zkoumat i tzv. vrcholné zážitky).

Ale zajímavá je opravdová nutnost, která se za rozhovorem skrývá – člověk začal mluvit, aby přežil a aby v životě nezůstal sám…

article_photo2

  

Rozhovor v životě člověka

Výzkumy potvrzují, jak je prospěšné, když těhotné maminky mluví se svými miminky. Do rozhovoru je zapojený i otec, dítě tím pádem velmi rychle vnímá a rozeznává hlasy – není potřeba to dokládat vědeckými výzkumy – snad každá máma by potvrdila zkušenost, že dítě na hlasy reaguje různě a ten její bezpečně rozezná.

Potom přichází první dny, první týdny, drobné dítě nejprve poznává různé zvuky, postupně se je učí rozlišovat, později imituje pohyby úst při mluvení, cíleně vyslovuje první samohlásky, jednoduché slabiky, a když skočíme v čase o pár měsíců dále, vidíme, že říká slova, jednoduché věty, souvětí…

A právě v tuto dobu, když si dítě v mozku vytváří nejvíce nervových spojení, by se mělo intenzivně učit i rozhovor. 

Čím dál častěji vidíme, že i úplně malé děti končí před televizí, počítačem, anebo s různou elektronikou, protože rodiče nikdy nemají čas ani energii na čtení, povídání si, anebo jiné tvořivé či sportovnější aktivity spojené s nerušeným rozhovorem.

   

A co je vlastně dialog?

Dialog jako slovo cizího původu známe už od školních let. Ustálená poučka říká, že dialog je slovo řeckého původu a označuje rozhovor dvou, anebo více osob. Podívejme se blíže na původní význam.

article_photo7

   

Sloveso „dialegomai” znamená uvažovat, mluvit, a „dialogos” neoznačuje ledajaký rozhovor, ale takový, který může vést k nalezení společného stanoviska. Ve filosofii se dialog chápe jako hledání pravdy a smyslu skrze (dia) slovo (logos). Fanoušci antické filosofie určitě znají základy sokratovského dialogu (stručně zde, rozsáhleji a odborněji zde). 

Co takový dobrý rozhovor vlastně ovlivňuje?

    

Rozhovor není o kvantitě, ale o kvalitě

Samozřejmě, při každém „neúspěšném” rozhovoru se dá argumentovat tím, že je někdo introvert, někdo zase extrovert, někdo se k danému tématu nedokáže vyjádřit, nebo nemá potřebné informace/znalosti/vědomosti, anebo si jednoduše nevytvořil názor…

Skutečně plnohodnotný rozhovor zásadně ovlivňují dvě věci. Schopnost poslouchat partnera v dialogu a schopnost přemýšlet (a argumentovat).

Už dávno neklademe na rozhovor takové nároky jako Sókratés. Za jeho časů byl rozumný dialog považovaný za nezbytnost a měl dospět k novému poznání. Správnými otázkami se totiž člověk mohl dostat k novým, jasnějším odpovědím. 

A přestože Sókratés určitě nevedl takto hluboké dialogy o tom, co bude k večeři, anebo kam se půjde odpoledne projít, jeho myšlení bylo většinu času nastavené úplně jinak, soustředěné na skutečnosti, které ho jako filosofa i člověka posouvaly dál. To vždy vyžadovalo pozorné naslouchání, spojování souvislostí, přehodnocování nových informací, schopnost argumentovat.

Je tedy úplně jedno, jestli se podíváme do pravěku, antiky, nebo do současnosti. Rozhovor byl, je a vždy bude jedním z nejdůležitějších prvků v životě člověka. I my si ty nejdůležitější informace předáváme prostřednictvím rozhovoru. Potřebujeme tedy umět komunikovat efektivně, jasně, zajímavě.

Rozhovor přece formuje i nejpevnější osobní pouta – o tom se dá sotva pochybovat. Vždy, když se snažíme být lepšími partnery v rozhovoru, aktivně zlepšujeme i své vztahy a celkovou kvalitu života. 

Máme tedy skutečně pádnou výmluvu na to, abychom zapracovali na své schopnosti vést lepší rozhovory?

article_photo1

  

6 tipů, jak se stát lepším partnerem v rozhovoru

Když se učíme něco nového, vždy začínáme malými, ale vytrvalými kroky. První tóny na hudební nástroj, první postavení se na bruslích… I Aristoteles vysvětloval, že stavař se stává stavařem tím, že staví, a že odvahu získáváme tak, že děláme odvážné věci. Dobrému dialogu se tedy můžeme naučit jen tak, že budeme vést dobré dialogy. Jak se můžeme zlepšit? 

  • Pozorné poslouchání

Už dávno se dokázalo, že něco jako „multi-tasking” v podstatě neexistuje a člověk jen přepíná z jedné činnosti na druhou, což je nakonec úplně kontraproduktivní. To stejné platí i o aktnivním a pozorném poslouchání. Protože slyšet ještě neznamená poslouchat. 

Možná si ani neuvědomujeme, s jakými zvuky, hluky, nebo ruchy se každý den setkáváme a které zpracováváme. I při rozhovoru vnímáme různé zvuky na pozadí, své vlastní dýchání, hlas člověka, který s námi mluví. Ale skutečně ho poslouchat vyžaduje plné soustředění. 

Pozorně poslouchat také znamená základní zásady, na které občas zapomínáme – neskákat do řeči, nepřerušovat, nechat dokončit myšlenku, ne jen větu. 

S tím vším souvisí i:

  • Elektroniku odložte bokem

Nedokážeme být pozorní, pokud nám v tom brání počítač, nebo mobil a notifikace. Sotva zažijeme, že si někdo kontroluje e-mailovou schránku nebo smsky u okénka na úřadě, nebo nechá v mobil se zapnutými zvuky, když jde do banky – samozřejmě, vždyť potřebuje pozorně poslouchat, očekává důležité informace. Oč důležitější jsou ale slova, která říká partner, dítě, dobrý přítel…

Při kvalitním, klidně i běžném denním rozhovoru (ne při výměně rychlých instrukcí) by neměl běžet televizor, dokonce ani zprávy z rádia – jsou věci, které potřebují ticho, aby zazněly jasně, srozumitelně a bez zbytečného nepochopení se nebo opakování.

  • Přemýšlejte

Přemýšlet před, během i potom, co něco v rozhovoru vyslovíme nebo slyšíme, je skutečně nad zlato. Tím pádem je jasný i úmysl, jsme klidnější v reakcích, nemluvíme jenom tak “do větru” a slova získávají větší váhu, než by měly vyslovené jenom tak v rychlosti. 

Přemýšlet během poslouchání znamená i lepší filtrování informací, které získáváme – snažíme se oddělit to opravdu podstatné od méně podstatného, to, co je v reakcích více pocitové od rozumového, pravdivé od nepravdivého…

  • Správně se ptejte a argumentujte 

Při dobrém nastavení a vnímavém naslouchání se vynoří i ty správné otázky. Stále platí, že kdo se hodně ptá, hodně se dozví. A kdo se ptá správně, dozví se to podstatné. Díky trefným otázkám se mnoho věcí v rozhovoru může objasnit, doplnit. 

S tím souvisí i argumentování. Slovo argument se nám někdy může podvědomě spojovat s hádkou, ale argumentovat, tedy udávat důvody, tvrzení, důkazy, je v zásadě neutrální. 

Pokud je partnerům v rozhovoru jasné, proč tvrdí, co tvrdí, dokážou lépe a objektivněji porovnat svoje tvrzení, najít rozdílnosti i společné rysy, a dokonce svůj názor nebo postoj přehodnotit.

  • Inspirujte se

V současnosti se můžeme dostat k záznamům různých diskusí nebo přednášek odborníků, o kterých se všeobecně míní, že jsou dobrými diskutéry a/nebo řečníky. 

Pozorováním a posloucháním kvalitního řečníka nebo zajímavé věcné diskuse se můžeme mnoho naučit – jak si v mysli vytvořit strukturu a pořádek v tom, co říkáme, jak si neprotiřečit, jak předložit opačný názor, jak se správně ptát…

  • Čtěte

A nakonec to „staré známé”, stokrát opakované: číst, číst, číst (anebo v případě audioknih: poslouchat, poslouchat, poslouchat).

Na vedení dobrého rozhovoru potřebujeme stále rozšiřovat svůj rozhled, doplňovat si slovní zásobu, sledovat, jak myslí ostatní, konfrontovat své vlastní názory a postoje… Bez kvalitní literatury se to nedá. A určitě je dobré literaturu faktu nebo motivační literaturu čas od času prostřídat s nějakou ověřenou klasikou, knižní „jednohubku” kvalitním velkým příběhem

Lidé, kteří opravdu mají co říct, mají načteno a hodně přemýšlejí.

article_photo5

   

Protože rozhovoru patří nejvíc času 

Lidé se naučili mluvit, komunikovat, aby si odevzdali informace nezbytné pro život. Často přemýšlím nad tím, jestli i moje rozhovory zahrnují alespoň špetku nezbytnosti… Aby to nebyla jen prázdná a zbytečná: „Slova. Slova. Slova,” jak smutně poznamenal Shakespearův Hamlet.

Nietzsche (v díle Lidské, příliš lidské) dal svého času radu mužům:

Manželství je dlouhá konverzace – když se chystáte oženit, položte si otázku, jestli opravdu věříte, že si budete rozhovor s touto ženou užívat i ve stáří. Všechno ostatní v manželství je přechodné, ale většina času, který spolu strávíte, bude věnována rozhovoru.

Opravdu to tak je – všechno v životě je přechodné, ale rozhovor zůstává. Rezonují v nás vzpomínky, ostrá i vlídná slova, výčitky i pochopení. Mnoho zásadních momentů v životě je provázeno buď rozhovorem, nebo jeho absencí. 

Jaké jsou vaše rozhovory, na kterých záleží?