Kniha Petra Podlesného Předávání ohně se stala audioknihou roku 2021 a tento triumf se zopakoval i v roce 2022. S autorem knihy, zakladatelem platformy Mužom.sk, mentorem a motivačním koučem jsme hovořili mimo jiné i o toxické maskulinitě nebo o tom, jak odpočívat a jak se chránit před vyhořením. 

Ve své knize popisujete poměrně přísnou disciplínu, která zahrnuje i vstávání v půl páté ráno. Jak se vám samotnému daří naplňovat obraz, který jste ve své knize o sobě vytvořil?

Ano, je pravda, že vstávám ve čtyři třicet, ale dnes už se snažím vysvětlovat mužům i ženám, kteří se snaží najít inspiraci v mém životním stylu, že každá taková rutina nebo návyk musí mít svůj význam. Vstávat časně jen proto, že je to nějaký trend, nedává smysl. Pointa je, že budu v životě používat nástroje, které mi pomohou žít život podle svých představ. Druhá důležitá věc je, že já sám se učím být flexibilní a zachovat si schopnost tyhle rutinní návyky čas od času vypustit, abych měl jistotu, že nejsem otrokem této disciplíny a rutiny, ale že ještě stále slouží ony mně. 

V Předávání ohně vyjadřujete myšlenku, že správní chlapi si mají z náročných situací a diskomfortu vytvořit něco, co si užívají a baví je to. Jak toho dosáhnout?

Častokrát v první řadě sobě, ale i druhým říkám, že komfort je velmi příjemné místo na odpočinek, ale nepříjemné místo na trvalý pobyt. Skutečně rád vyhledávám věci, které mi způsobují diskomfort, protože cítím, že díky tomu se zlepšuji, a potom si chodím do komfortu odpočinout, a potom zase. Občas je to takové divoké, protože například jsem se rozhodl, že asi za dva měsíce poběžím ultramaraton, přestože běh opravdu spíš nemám rád, ale zajímalo mě, co to se mnou udělá, zejména s mojí hlavou, s mými myšlenkami. Takže si při přípravě trochu potrpím, ale už se těším.

Jakákoliv fyzická aktivita má v sobě příjemný bonus, ale to, co shledávám skutečně náročným, je něco, co my muži nemáme příliš zvládnuté, a tím jsou vztahy. Budování, otevírání vztahů, čas upřímnosti – to bývá často těžší než běžet čtyřicet kilometrů. Mám dokonce pocit, že uběhnout čtyřicet nebo sto kilometrů zvládne každý, ale být upřímný, otevřený ve vztahu, zvládnout přiznat svoje zranění a slabosti, to je to skutečně těžké, a k tomu bych rád vedl muže, kteří o to projeví zájem. 

Po vaší besedě na veletrhu Svět knihy vás přišli oslovit s žádostí o podpis a osobními dotazy tři velmi mladí muži, pro které jste byl evidentně mimořádně inspirující postavou. Kdo inspiruje vás a kdo byl pro vás vzorem, když jste sám byl vyrůstajícím chlapcem?

Vyrostl jsem v prostředí, kdy jsem měl kolem sebe vždy lidi, kteří mě inspirovali nebo které jsem měl dokonce za mentory, s kterými jsem se potkával fyzicky, což byli lidé ze skautu a z církevních organizací. S velkou radostí vzpomínám na svého dědu, kterého jsem si hodně vážil pro jeho vášeň k práci. Jinak jsem byl dítě snílek, které svými ideály naplňovalo z dnešního pohledu až klišé – ne že bych se za to styděl, ale je to trochu úsměvné, že jsem se rád ponářel do poetiky Foglarových příběhů a dobrodružství, které daly základ mé romantické duši. Z těch vzorů dodnes obdivuji osobnosti, jako byli Tomáš Garigue Masaryk, Jan Werich, a z těch současných mě naposledy zaujal Jocko Willink, autor knihy Disciplína osvobozuje.

Na těchto mužích, kteří inspirují a motivují druhé, mě nejvíc zajímá to, jak pracují sami na sobě. Je druhořadé, kdo a kolik lidí je následuje, to podstatné je, že se vyvíjejí a zdokonalují bez ohledu na to, jestli je někdo pozoruje. – Když jste zmínila tu situaci, kdy za mnou ti tři mladíci přišli, tak musím podotknout, že je to pro mě ještě pořád poněkud nepříjemné a cítím se nesvůj, když mě lidé pozorují, je to pro mě velká zodpovědnost.

 

Snažím se být druhem člověka, který v první řadě neupřednostňuje pohled sám na sebe, což je v době sociálních sítí těžké, a při setkání s těmito mladými muži mě víc zajímalo: kdo jsou oni, co je samotné motivuje, jak přemýšlejí. Pro mě je toto velká zodpovědnost – naučit druhé přemýšlet sami za sebe a objevit své vlastní vášně – toužím po tom, pomoci lidem objevit jejich potenciál a způsob jeho naplnění. Byla by obrovská škoda a zároveň nuda, kdyby tu byla spousta Petrů Podlesných. Inspirace je skvělá věc, ale je nebezpečné sklouznout k nějakému kopírování. 

Při čtení vaší knihy se nelze ubránit otázce, jak se liší koncept správného chlapa od toho, jak být dobrým člověkem obecně. Vnímám v tom staré hodnoty rytířství. Na začátku vaší knihy říkáte, že není určena ženám, ale přesto si ji spousta žen přečetla. 

Původně to rozhodně nebyl marketingový tah, ale opravdu to v té knize zafungovalo jako magnet pro ženy čtenářky. Položila jste otázku, která z jejich strany často zaznívá, a já jsem za to rád. Pokud jsem našel cestu, která stejně promlouvá k mužům i k ženám, tak je to super. Nicméně přestože se pro muže i pro ženy ve většině cesta, jak být dobrým člověkem, překrývá, si myslím, že existují mírné, ale důležité nuance rozdílu v tom, jak my muži a ženy komunikujeme. Každou ženu například neosloví téma, jak pracovat s agresivitou, co muži a soutěživost, a také síla, čest a odvaha, což jsou právě ty rytířské ctnosti. Občas se najde žena, se kterou to rezonuje, ale určitě to promlouvá k většině mužů. A to jsou právě ta zásadní témata, která se objevují v knize Předávání ohně.

Z vaší knihy je vidět, že jste velkým znalcem fantasy a vůbec hrdinské popkultury, mohl byste jmenovat nějakého hrdinu, kterého obdivujete podobně jako vzory z řad reálných osobností?

Současnou popkulturu považuji skutečně za svého druhu moderní mytologii. V té právě s nadšením hledám odkazy, které jsou poplatné našim současným výzvám, a proto je pro mě těžké vybrat jednoho z těchto hrdinů. Kdybych však musel určit příběh, který je pro mě obohacující a dokonce souvisí s Předáváním ohně, pak by to byl mýtus o Prométheovi. To je pro mě věčný odkaz i o tom, jak mohou muži a ženy dneška naplňovat svůj potenciál. Z té moderní mytologie by to byl určitě Pán prstenů a nedávno jsem neodolal a hovořil hodinu a půl ve svém podcastu o Beowulfovi. 

Jakým způsobem správný chlap odpočívá? I Odysseus se věnoval na ostrově s čarodějkou Kirké nicnedělání.

(Nejen) tomu se chystám věnovat ve své další knize, protože odpočinek vnímám jako jeden z nástrojů, jak realizovat své poslání, a zrovna nedávno jsem vysvětloval důležitost odpočinku v životě v rámci mentoringu jednomu mladému muži. O příběhu Odyssea s Kirké a Calypsó často hovořím zejména ve spojitosti se vztahy. Například čas od času pořádáme plavby s chlapy z Mužom.sk, kdy jedeme do Chorvatska a dvacet se nás plaví po pět dní na lodi po moři, a tam i tohle společně rozebíráme. Třeba mluvíme i o tom, jaký je to rozdíl být někde, kde odpočíváme a kde je to inspirující, anebo kdy je pro nás vztah zotročující, a to nemusí platit jen pro vztahy se ženami, ale i s prací nebo se sebou samým. Já osobně nejradši odpočívám při lukostřelbě, což je náročná až meditativní aktivita, anebo vezmu psa a jdu se projít do lesa, kde můžu hovořit sám se sebou. 

Při besedě o vaší knize na veletrhu Svět knihy v Praze jste zmiňoval výraz toxická maskulinita jako nadužívaný natolik, že samotné slovo maskulinita jako by potřebovalo získat zpět své dobré jméno. 

Ano, existuje obava, že rozšíření pojmu toxická maskulinita způsobuje, že se veškeré projevy maskulinity (ať už je to soutěživost, drive nebo agresivita, která je v některých případech například obrany nutná), budou považovat za toxické. Je pravda, že výraz machismus nebo namachrovanost odpovídá jasněji zápornému hodnocení, ale pokud se nějaký muž chová ohavně, raději vždy řeknu, omluvte mě, že je to prostě hovado. Nemám rád takzvanou sendvičovou komunikaci, kdy musíte říct někomu něco pozitivního, pak něco kritického a pak znovu pochvalného, raději komunikuji napřímo. – Maskulinita sama o sobě je pro mnohé situace velmi potřebná a zdravá. 

Setkáváte se i s nějakými zápornými reakcemi? Dovedu si představit situaci, kdy žena řekne doma partnerovi: „Pepo, koukej si tohleto přečíst, dělej se sebou už sakra něco!“

Ano, i to se stává. Jeden z nežádoucích efektů je, že ženy, toužící po tom, aby se jejich muž nějak posunul ve svém životě, vnímají knihu Předávání ohně jako nějakou léčivou pilulku, což důrazně nedoporučuji. My muži totiž někdy reagujeme ješitně na rady od nějakých jiných mužů a nikdy to nemůže fungovat na povel. Kniha by měla přijít mužům do života tehdy, kdy oni sami cítí, že se sebou chtějí něco dělat, a potom to má smysl. – Druhý nežádoucí průvodní jev knihy spočívá v tom, že k ní muži nebo i ženy přistupují s předsudkem a podezřením, že jejím cílem je nastolit znovu patriarchát, a potom mám hodně co vysvětlovat.

Myslím si, že za dobu osmi či devíti let, kdy komunita Mužom.sk funguje, jsme dostatečně dokázali, že patriarchát není ani zdaleka naše téma. Záměrem je naopak pomáhat tomu, aby se mužům a ženám výborně spolupracovalo. Já jsem velmi pro to, aby se odstranily nerovnosti mezi muži a ženami například v odměňování za práci a dalších právech. Vypadá to, že muži jakoby tahají za ten delší konec a požívají více benefitů, ale na druhou stranu, co se týče psychického zdraví a sebevědomí, častokrát končí bídně, trpí častěji závislostmi, ve vyšším procentu se stávají sebevrahy či osobami bez přístřeší. Ačkoliv se většina mužů tváří, jako by byli velmi na koni, tak můj dojem je opačný a věřím tomu, že Předávání ohně může pomoci mnohým z nich odrazit se ode dna.

Co byste doporučil muži, který se ocitl v hluboké životní krizi, v profesní, vztahové i spirituální rovině, s čím by měl začít?

Jako prevenci před vyhořením považuji za klíčové objevit svou vlastní osobní vizi. Často kráčíme životem vedeni náhodami a čekáme, kam nás to zavěje. Jsem přesvědčený, že jakékoliv nástroje osobnostního rozvoje nemají žádný účinek bez vědomí osobní vize a toho, co muž vlastně buduje, protože v tom nevidí žádný smysl, a pak se riziko vyhoření nachází velmi blízko. Druhá podstatná věc je, že pokud člověk nemá svou vizi, kterou naplňuje, brzy se najde v jeho okolí někdo, kdo pro něj má svou vizi, a tím vzniká situace, kdy celý život děláme jen to, co chtějí druzí.