Proč jsou detektivky a thrillery tak populárním žánrem

Jsem velkou fanynkou detektivek a thrillerů. A nejsem v tom určitě sama. I z našeho Velkého audioknižního průzkumu vím, že i když jsou nyní na vzestupu i další žánry, detektivky a thrillery si stále drží první místo na žebříčku oblíbenosti.

Proč tomu tak je a co nás k takovému poslouchání vede?

Nedávno jsem s jednou naší věrnou zákazníci, také velkou fanynkou žánru detektivky a thrillery, řešila oblibu tohoto fenoménu. Padly otázky jako – není to nezdravé? Nejsme vlastně divné, když svůj volný čas věnujeme příběhům plným vražd, krve, násilí a úzkostné atmosféře? 

Rozhodla jsem se tedy pro nás všechny pustit se do detektivní práce, prozkoumat tyto otázky a porovnat je s tím jak to cítím. Obliba žánru detektivek a thrillerů je totiž i v ostatních mediích – filmech, seriálech, videohrách, knihách – stále většinovou záležitostí.

Proč rádi dobrovolně prožíváme strach?   

První otázkou tedy je kouzelné proč? Proč vyhledáváme žánr, který vzbuzuje především tolik strachu a napětí? Vždyť logické by bylo se této negativní emoci vyhýbat.

Nasnadě je odpověď že nám to zřejmě něco přináší – a psychologové s tímto souhlasí. Jednou z teorií psychologie která se strachem zabývá, je takzvaná teorie přenosu vzrušení.

Jejím autorem je Dolf Zillmann, profesor psychologie na univerzitě v Alabamě, který koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let 20. století zkoumal spojitost agrese a emocí v souvislosti s médii. Jeho teorie říká, že strach stimuluje mozková centra, která u zvířat mají za následek například útěk nebo útok – u člověka však tento stimul může být následně přenesen do dalších pocitů, které může znásobit. 

Konkrétně to znamená, že ačkoli se při sledování brutální činnosti vraha v detektivce začneme bát, umocní to následný prožitek z dopadení vraha na konci příběhu. 

Ano, potvrzuji! Čím zběsilejší řádění vraha, tím větší požitek z jeho dopadení mám. Až mnohdy obdivuji detektivy, kteří ty bestie dokáží zatknout v klidu a s emocionálním odstupem. 

Adrenalinový sport

Další teorie vychází z toho že jsme inteligentní bytosti a náš mozek zapojuje více svých center. Náš mozek je naprogramován tak, že za pozitivní považuje útěk před nebezpečím a smrtí. Když se bojíme u filmu, náš plazí (primární) mozek dá pokyn k vyplavení adrenalinu, ale náš limbický (emocionální) mozek ví, že jsme v bezpečí a nespustí stresovou reakci jako by to bylo u zvířat (například útěk nebo útok).

Tato chytřejší část vývojového centra mozku nás udrží “v klidu, ale ve střehu” a jakmile prožité nebezpečí v příběhu opadne, zažijeme úlevu způsobenou vyplavením endorfinů. Jinými slovy, můžeme tak v bezpečí domova prožívat krutá nebezpečí a následně cítit úlevu.

Je to takové dobrovolné týrání sebe sama a poukazuje to na to, proč se nám líbí i ty skutečně brutální severská krimi. Určitě to také znáte, nejprve husí kůže, nehty zaryté do sedačky, zbystřené smysly a pak ta euforie, jako by člověk vyhrál milión! Ta kombinace pocitů je doslova návyková 🙂

Zde jen odbočka – tuto schopnost nemá ještě vyvinutou dětský mozek, proto se velmi doporučuje dětem především televizní a filmový program pečlivě vybírat. Dětem v útlém věku (předškolní, mladší školní věk) se při sledování drsnějších scén i v pohádkách spustí stresová reakce a jejich limbický systém ještě neumí rozklíčovat, že nejde o skutečnost a zapojuje se pouze mozek plazí – vyplavuje se adrenalin. 

V důsledku toho mohou děti skutečně od televize utíkat, velmi se bojí a následná úleva, jako u dospělých, se nedostaví. Takový prožitý stres, pokud s ním není dále správně pracováno, může v krajním případě v dětech vyvolat i trauma. 

Příručka pro přežití

Zpět k dospělákům. Někteří vědci tvrdí, že se dokonce dokážeme i poučit ze sledovaného nebezpečí. Například když se ztotožníme s hlavním hrdinou příběhu, vezmeme si více k srdci, co udělal správně a co špatně a máme pocit, že v krajních situacích toto mnohdy dokážeme použít. To nás pak velmi uklidňuje a můžeme díky tomu zachovat klid, když se setkáme s nějakým reálným nebezpečím.

Na toto poukázal průzkum mezi uživateli NOW TV, který zjistil, že lidé, kteří byli fanoušky katastrofických žánrů, uvedli, že se cítí více připraveni na druhou vlnu COVID-19. Jinými slovy, zdá se, že lidé, kteří se vystavili fiktivnímu hororu, se dokážou lépe vypořádat s událostmi vyvolávajícími úzkost v reálném světě. (zdroj:Gifford, B.E. The psychology behind watching post-apocalyptic films during a pandemic. Happiful.com (2020)).

Že by tedy za oblibou detektivek a thrillerů stála i motivace něčemu se přiučit? Minimálně máme pocit větší připravenosti na kritické situace. 

Thriller nesoudí

Další odpověď pro vyhledávání žánru – thrilleru – se netýká jen konzumace knih, videoher,  filmů a seriálů, ale i samotné jejich tvorby. Je totiž dnes již terapeutickou praxí, že své temné stránky si můžeme dovolit prožívat i jinak než jim jen dát samotný volný škodlivý průběh.

Tak jako se doporučuje vypsat se, vymalovat a jinak vyjádřit ze svých skrytých “zakázaných” myšlenek v určité tvorbě, tak je můžeme i náhradně prožívat a zkoumat v příbězích jiných. A ty drsné právě třeba v thrillerech.

A je to skvělé, protože thriller nesoudí. Můžeme se takto nechat fascinovat nejtemnějšími a nejrůznějšími úchylkami mimo normál a zkoumat tyto temné stránky v sobě a nebo se lépe vypořádavat s úzkostnými pocity.

U této úvahy, především nad tou tvorbou, mě vždy napadá – jakým člověkem by asi byl například Stephen King kdyby nemohl psát? Ups!

Historický kontext

Když se mi nedávno dostal do ruky rodokmen mé rodiny z tatínkovy strany, velmi mě na něm překvapila jedna věc. V rodokmenu bylo vypsáno mnoho dětí, které se nedožily vyššího věku. Téměř každý předválečný pár se potýkal s úmrtím potomka vlivem nemocí a dalších vlivů. 

Přežívali zpravidla pouze jeden až dva potomci, přestože narozených jich bylo mnoho a až poválečné období nechalo naživu všechny bratry a sestry mého dědy. Můj děda byl z 9 dětí. Uvědomila jsem si, jak těsný kontakt se smrtí, narozdíl ode mě, mí předkové měli.

Nebylo také výjimkou, že několik generací žilo pod jednou střechou, kde se nejen rodily děti, ale také umírali staří v kruhu svých blízkých. 

Nyní je smrt vykázána do nemocnic a hospiců. 

Celkově jsme po staletí byli se smrtí mnohem více konfrontováni a až v poslední době jsme od smrti fyzické i od tohoto tématu oddělení. Smrt ve společnosti je mnohem více tabuizována. 

Na jednu stranu je to dobře. Nikdo z nás nechce vidět umírat své blízké. Ale troufám si tvrdit, že nám smrt v životě i trochu chybí a potřebujeme s ní být v kontaktu.

Myslím si dokonce, že být se smrtí správně v kontaktu je vlastně zdravé. Tato úvaha samozřejmě nevysvětluje otázky brutality ve zmiňovaném žánru, pouze ukazuje na to, že určitá součást našeho bytí nám zřejmě chybí a co chybí má potřebu nějaké kompenzace, rovnováhy.

Tak proto nám tolik mrtvých v Midsommeru nepřijde nijak neobvyklé?!

Jak to mám já

Mé pátrání mi dává jednoznačný závěr, že mít rád thrillery a detektivky není nic špatného, mnohdy dokonce naopak, a může nám to i pomoci.

Já osobně jsem určitě rozhodně závislá na thrillerovém a detektivním adrenalinu. Miluji ho! Je to špatné? Určitě ne, jiní se kvůli adrenalinu vydávají na lov do hloubi lesů – mně se stačí ponořit do stejnojmenného thrilleru Bernarda Miniéra s teplou dekou přes sebe a hrnkem dobré kávy v ruce. Má to nespornou výhodu – adrenalin zaručen a kulka do zad nehrozí.

Dozvědět se něco důležitého z kriminalistiky také nemůže být na škodu. Pravdou je, že vlastním policejní baterku – ta je prostě silnější, déle vydrží a nikdy nevíte, kdo číhá za rohem! 

A kdo z vás při sledování počínání toho kterého vyšetřovatele někdy nevyslovil – neee, tam nechoď, zavolej si posily!!! Náhoda? Nemyslím si! Je to zkušenost. Ty postupy, jak to dělat správně, mám zkrátka už v merku 🙂

Také si říkám, že někteří záporáci s ukrutnou zbraní v ruce jsou i sympaťáci. Že by s tím přicházela na scénu i moje temná stránka? Tak co si budu nalhávat, dědova kulovnice s upilovanou hlavní ve stodole mě odmalička velmi fascinovala. Kdepak jí je asi konec…?

A co říkáte na oblibu žánrů vy? Našli jste se v některých důvodech? Ráda si přečtu vaše názory a důvody, proč třeba tyto žánry vyhledáváte vy sami.

Sdílej článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Nejnovější články

Osobní rozvoj

5 překvapivých způsobů, jak nepřestat růst

Tohle není motivační článek o pěti krocích, díky kterým se stanete úspěšnými. Pokud jsem vás právě neztratila, věřím, že se spolu vydáme na cestu přemýšlení nad tím, jak žijeme a jak využíváme příležitosti, které přirozeně máme.

Pokračuj >
Kreativita Osobní rozvoj

Kreativita: kde se bere a mohu být také kreativní?

Proč někdo chrlí jeden super nápad za druhým? Proč někdo píše fakt sexy texty? Možná jste si kvůli tomu i někdy posteskli, jaká je škoda, že také nejste takhle kreativní. Jak by vám více tvořivosti mohlo změnit osobní nebo pracovní život! Ale… co když má každý úplně stejný potenciál být kreativní?

Pokračuj >
co-jsem-se-o-sobe-naucila-z-testu-osobnosti-1 Osobní rozvoj

Co jsem se o sobě naučila z testu osobnosti

Test osobnosti by měl sloužit k sebepoznání, motivaci k osobnímu růstu a lepšímu pochopení našich vztahů. Jak s výsledky testu pracovat a v čem vám může být nápomocný, si přečtete v tomto článku.

Pokračuj >