Proč píšu do knih a vy byste měli také

Přestože si všichni odchodíme dekádu povinné školní docházky, později střední školu a mnozí i vysokou, skoro nikdo z nás se nenaučí produktivně číst. Nemyslím tím čtení na objem, rychlost nebo nádhernou interpretaci. Ale čtení, kdy máme po skončení podchycené základní myšlenky, chápeme souvislosti, dokážeme s informacemi dál pracovat a jsme schopní kritického přemýšlení o tom, co jsme právě dočetli.

A tak i v dospělosti máme pocit, že produktivní studium definuje objem. Čím víc si o něčem přečteme, tím víc o tom víme. Nejčastěji je ale pravdou opak.

Má cesta k produktivnímu čtení

V roce 2007 jsem se po dvou letech práce v malé cateringové firmě v Oxfordu rozhodl, že je čas na posun. Práce mě po letech stresujícího podnikání bavila, ale nenaplňovala. Chtěl jsem se posunout vpřed. Bavila mě počítačová bezpečnost a nastal čas na nové výzvy.

Protože žádné mé pracovní zkušenosti ani vzdělání dosažené na Slovensku nebyly v Anglii akceptované, rozhodl jsem se získat mezinárodní  certifikaci v počítačové bezpečnosti. Bylo třeba se začít učit a mé první kroky vedly do oxfordské knihovny.

Při hledání vytipovaných knih jsem náhodou narazil na útlou brožurku  vystavenou jako povinnou četbu pro každého začínajícího studenta oxfordské univerzity. Začal jsem listovat, začetl se, sednul si mezi regály… a odtrhl se od ní až po otočení poslední stránky. 

Nepamatuju si autora ani název, ale tahle malá knížečka mi otevřela oči. 

To, co jsem věděl ze středoškolských a vysokoškolských časů, a pokládal za základní kámen svého vzdělání, se najednou ukázalo jako absolutně nedostatečné. 

I přes téměř 20 let strávených ve škole jsem se až v tu chvíli a díky té útlé knížce poprvé v životě dozvěděl, jak správně číst. Jak pracovat s textem, jak si dělat poznámky a jak si po přečtení dokázat vytvořit vlastní názor na danou věc. Začal jsem se učit produktivně číst. 

Základy produktivního čtení 

Od základní školy jsme vychovávaní ke čtení. Považujeme ho za nejdůležitější schopnost pro naši budoucnost. První roky se učíme plynulosti, později rychlosti a nakonec množství. Nikdy za celou tu dobu produktivitě. Spíš naopak. 

Knihy jsou považované za něco výjimečného. Neberte mě zle, i já je za výjimečné pokládám, ale v kontextu studia je chápeme v nesprávném smyslu. Nejsme vychovaní k práci s knihou a textem. Ale k tomu, aby kniha zůstala po našem použití v téměř nedotknutém stavu. Jako by kniha byla svatý grál. 

Podtrhávání, ohýbání rohů nebo dokonce psaní do knihy se pokládají za barbarství. 

Foto: Karen Smul // Z výstavy Readers Make Their Mark, 2015

Produktivní čtení je založené na jednoduchém principu. Při čtení textu se nám propojují neuronová centra, uvědomujeme si souvislosti a vytváříme myšlenky. Pokud se nám daří takové myšlenky v dané chvíli i uchopit a plynule zaznamenat, výsledný efekt ze čtení je daleko větší, než když se pokoušíme k textu vracet dodatečně. Nebo si vypisujeme zdlouhavé poznámky do bloku vedle. 

Jak takto vznikající myšlenky nejlépe zaznamenat? Rozhovorem s knihou skrze psaní přímo do textu, který máme před sebou. 

Pokud se myšlenky vážou k přečtenému, zachycení našich poznámek na okraj nebo do textu nám pomáhá udržet později souvislosti v lepším vztahu. 

Pokud se myšlenky váží k něčemu jinému, poznámky na daném místě nám později dokážou lépe napovědět, co je tehdy mohlo spustit. 

Myšlenky zachycujeme v plynulém a přirozeném spádu bez toho, abychom museli přemýšlet o procesu samotném. Pozornost zůstává na knize před námi a formát je definovaný volným prostorem. 

Čtení s tužkou

Jednoduše řečeno, inteligent je člověk, který má při čtení knihy v ruce tužku. – George Steiner

Jeden z největších propagátorů čtení s tužkou naší generace je autor Sam Anderson. Z řady článků psaných pro magazíny jako The New York Times, Slate nebo The Millions až vyzařuje jeho přesvědčení o nezpochybnitelnosti tohoto přístupu. Přesto však Anderson není ani zdaleka vynálezcem nebo prvním propagátorem psaní marginálií.

Marginálie, z latiny pocházející honosné pojmenování psaní do knihy, s námi existují od časů prvních knih a dokonce i svitků.

Foto: New York Society Library // Anotace ve Vergiliově eposu Aeneis (Lipsko: Melchior Lotter, 1505

Největší popularitu ale marginálie zaznamenaly v polovině 18. Století. Psaní do knih a jejich následné půjčování se tehdy stalo formou komunikace, sdílení myšlenek a postojů. Byl to takový twitter analogové společnosti.

Někteří autoři se v té době stali natolik uznávanými, že za nimi lidé chodili s žádostmi o poznámkování svých knih a považovali to za něco vzácného.

“… co můžu doporučit, když si poprvé čtete román. Pište si poznámky přímo do knihy. Napište všechno, co cítíte. Zdůrazníte každý pocit, který jste cítili, který byl silný. Tyhle první poznámky jsou velmi cenné. Po dočtení knihy uvidíte, že některé stránky jsou vyplněné poznámkami a některé jsou prázdné. Hned víte, co pro vás bylo z knihy důležité.” – Francis Ford Coppola

Coppolovy poznámky v knize Kmotr

Když v roce 1991 zemřel anglický spisovatel Graham Greene, dědicové hledali kupce, který by odkoupil celou jeho knihovnu sestávající z více než 3000 hustě opoznámkovaných titulů. Přičemž cenu jeho knihovny neurčovaly jen tituly samotné, ale možnost nahlédnout do poznámek, myšlenek a názorů tohoto světoznámého prozaika. 

Když se pustíme do čtení knihy s tužkou v ruce, z pasivního čtenáře se stáváme aktivním. Nenecháváme na sebe myšlenky a názory staticky dopadat, ale aktivně s autorem komunikujeme. Nebo jak píše Austin Kleon: “Je to nejbližší forma toho, jak dát autorovi facku, aby se probral a vzpamatoval.”

Své názory, postřehy, souhlasy a nesouhlasy přenášíme na papír, díky čemuž se z nás stávají soustředěnější a produktivnější čtenáři. 

Komunikace není jediný účel zapsání myšlenky. Psaním totiž současně aktivujeme paměťová centra, která způsobí, že si víc pamatujeme. 

Jak zmiňuje Ryder Carroll ve své audioknize Metoda Bullet Journal, mnohé výzkumy potvrdily, že psaní na papír aktivuje mozek a paměť daleko víc než pasivní čtení nebo zapisování na klávesnici počítače. 

Přestože je tato forma pomalejší než kopírování textu z e-knihy nebo psaní poznámek na vedle ležícím počítači, výsledek je nesrovnatelný

Psaní rukou udržuje tok našich myšlenek na úrovni, jakou dokážeme informace zpracovat a zapsat. Tato pomalost v porovnání s přepisem na klávesnici (nebo jen kopírováním) je ale pro náš mozek a dlouhodobou paměť daleko účinnější. 

Jedna z marginalizovaných knih spisovatele Olivera Sackse

Stalo se vám někdy, že jste doma zapomněli nákupní seznam, který jste si psali při přemýšlení nad tím, co vám chybí, a přesto jste domů přinesli z potravin většinu věcí? Podobné rozhodně nezažijete, pokud seznam připravujete na počítači nebo mobilním telefonu. 

Rukou napsaný text, myšlenka, postřeh jsou pro náš mozek daleko zapamatovatelnější než jen mechanické kopírování. 

Kvalita místo kvantity

Přečtením a poznámkováním knihy produktivní čtení nekončí. Dost nešťastně nás dlouhé roky vedli k tomu, že víc informací nám dá více znalostí. Učili jsme se na objem a stejně tak jsme četli. Produktivně ne.

V době internetu a neustálého přísunu informací je ale tento přístup doslova paralyzující. Místo soustředění se na méně kvalitních zdrojů se často uchylujeme k mnohým zdrojům, jejichž kvalita kolísá, nebo jen okrajově doplňují hlavní zdroje. Máme pocit, že víc znamená líp. 

Základem produktivního čtení není neustálé hledání nových zdrojů, ale zpracování kvalitního zdroje na maximum. 

Po dočtení knihy bychom ji měli odložit a nechat odstát. Pokud jde o něco dlouhodobého, tak pár týdnů. Pokud informace potřebujeme okamžitě, minimálně jeden den. Mozek a podvědomí s přečteným textem pracují, i když to nevnímáme. Odstup nám pak při dalších krocích poskytne lepší perspektivu.

Následně se ke knize vrátíme a procházíme jen poznámky a označené pasáže. Taková revize způsobí, že se nám vlastní poznámky a samotný text propojí a jejich využití v budoucnosti se zjednodušuje. 

Posledním krokem v tomto procesu je manuální vypisování pasáží a myšlenek mimo knihu. Například do Ryanem Holidayem zpopularizovaného Commonplace book

Foto: Ryan Holiday // Commonplace Book spisovatele Ryana Holidaye

Tento krok děláme jen v případě, že se zápisky plánujeme v budoucnosti aktivně pracovat. V opačném případě můžeme knihu po předcházejícím kroku odložit a pohnout se dál. 

Ptáte se kam? 

Analagový internet

Každý asi víme, jak funguje internet. Najdeme informaci, kterou hladáme, a během čtení se přes hypertextové odkazy (jinak řečeno linky) dostáváme hlouběji a dále k tomu, co nás zajímá. Někdy hledáme víc detailů, jindy doplňující nebo podrobnější zdroje. Necháváme se vést do takové hloubky, jaké chceme. 

Tento systém se v knihách používal od nepaměti. 

V analogovém světě místo klikatelných linků fungují poznámky pod čarou nebo seznamy použité literatury. Tyto odkazy nám (podobně jako linky) ukazují, kterým směrem se můžeme vydat, pokud máme zájem o věc. 

Jak píše zmiňovaný Ryan Holiday, už dlouhé roky si ke každé dočtené knize povinně přečte minimálně jednu z těch uvedených v jejím seznamu použité literatury. Tato technika nám umožní se hlouběji ponořit do předmětu, který nás zajímá. Ale často nás i posune směrem k autorům a knihám, které bychom jinak nikdy neobjevili. 

Pravé vlastnictví knihy

Koupit si knihu a uklidit ji na poličku je jedna věc. Přečíst ji je druhá. Ale vlastnit knihu emocionálně a intelektuálně se dá jen tehdy, pokud do knihy píšeme.

Kniha je pracovní sešit, který nám umožňuje růst spolu s ním. Pokud si ze školních let pořád pamatujeme, že psát do knihy, ohýbat růžky nebo zvýrazňovat pasáže je intelektuální barbarství, opak je pravdou. 

Pokud si koupíme knihu, kterou pasivně přečteme, ale nikdy ji nepodrobíme aktivní práci, ani zdaleka nám nepředala celý svůj potenciál. Je to jako kdybychom si koupili čokoládu, jen si ji mohli prohlédnout, ovonět, dotknout se jí, ale nikdy se do ní nemohli zakousnout.

Poznámky Konrada Peutingera (1456-1546) v druhém vydání knihy knihy Johannese Nauclera Memorabilium omnis aetatis et omnium gentium chronici commentarii

Psaním do knihy dochází k jejímu nenávratnému poškození

Jde nám však o to absorbovat a zpracovat její myšlenky, vytvořit si vlastní, naučit se reflektovat, být kritičtí a konstruktivní – nebo na sebe jen nechat dopadnout autorova slova? Pro každého produktivního čtenáře by to mělo být to první. 

Kniha je pro každého čtenáře jiná. Stejně jako v životě, i při čtení si každý volíme svou vlastní cestu. Výsledkem je osobní dialog mezi autorem (knihou) a námi (čtenářem). Pokud se nebojíme a vedeme tento dialog správně, kniha má pro nás ten největší přínos.

Pokud kupujeme knihu s tím, že ji chceme vlastnit nejen fyzicky, ale i emocionálně, musíme se k ní tak chovat. 

Jestli je výsledkem takového barbarského činu to, že jsme se intelektuálně a emocionálně posunuli o kus dopředu, byla to správná volba a hodně malá investice, kterou jsme si mohli věnovat. 

Čtení “nezajímavých” textů

Často ignorovaným a podceňovaným přístupem k produktivnímu čtení je nepřeskakování méně atraktivních textů. Do této kategorie spadají různé předmluvy v knihách, poznámky pod čarou, odkazy na konci knihy. 

Předmluvy jsou nejčastěji opomíjené části. Většinou jde o text, který jen málo souvisí s knihou samotnou. Ale jeho obsah je často neocenitelný. 

Předmluva nás uvede do kontextu, než se pustíme do obsahu samotného. Ať už jde o dojmy někoho výjimečného, které nám dají sílu překonat první nezáživné strany, vysvětlení toho, jak a proč daná kniha vznikla, jak ovlivnila něco, o čem jsme do té doby nevěděli, nebo kým byl autor ve skutečnosti.

Informace na těchto pár stránkách nám umí vytvořit půdu pro lepší absorbování a akceptování knihy samotné. 

Poznámky pod čarou jsou na tom podobně. Informace v textu jsou často velmi omezené, abychom při čtení neztráceli nit a nerozptylovali se přílišnými detaily. Častokrát jsou takové poznámky neocenitelnými pomůckami, které nám doplňují zjednodušený text. 

Pokud už je při prvním přečtení přeletíme, pomáhá se k nim vrátit na konci kapitoly a zjistit, jestli jsme neignorovali něco podstatného. Informace v nich nám nejen mohou pomoci s budoucím textem, ale taky nás dokáží navést na jiné směry myšlení, které zkvalitní význam celého procesu čtení. 

Celkem nedávno jsme se začal zajímat o krypto měny. Jak fungují, jak funguje technologie za nimi a jaký mají celkový význam.

Čtení o samotné technologii je naplňujícící, vzhledem k tomu, že to je právě to, co mě zajímá a co chci pochopit. Skrze odkazy jsem se ale dostal k víckrát zmíněné knize o vzniku platebních metod, standardů a systémů jako takových. 

Zpočátku těžko stravitelné čtení se změnilo na otevření obzorů do směrů, kterými bych se jinak sám nevydal. Nebýt odkazů v knize, nevěděl bych, jak a kde vznikla první platidla, jak fungoval zlatý standard a co jsou to “fiat peníze”. Víte to vy?

Poznámkování v elektronickém formátu

S nástupem e-knih a audioknih se mohlo zdát, že efektivnímu čtení je konec. Psát poznámky do e-knihy nebo poslouchané audioknihy je výzva. Pokud technologie nedokáží přistupovat k formátu se stejnou přímočarostí jako papír, marginálie jsou téměř nemožné.

Téměř.

Většina čteček umožňuje základní manipulaci s textem. Zvýrazňování textu, psaní poznámek, přes elektronickou klávesnici. V případě audioknih vkládáním záložek a psaním poznámek k těmto záložkám. Není to už zdaleka tak přímočaré a nekomplikované, ale aspoň do jisté míry možné. 

V případě elektronických knih dávám osobně přednost formátu PDF. Neposkytuje sice komfort pravého elektronického formátu knihy, ale aplikace na jeho čtení mi umožňuje nejen zvýrazňování, ale i psaní po okrajích. Podobně jako v papírové knize. 

V audioknihách by mi moc pomohla možnost nahrávání krátkých hlasových poznámek přímo při poslouchání audioknihy. K těm bych se potom mohl později vrátit podobně jako k záložkám. I když z našich průzkumů vychází, že bych byl asi jedním z hodně mála audiomolů, kteří by něco takového vůbec využili. Uvidíme časem.

I když jsou tato řešení jen slabou náhražkou klasického psaní marginálií v knihách tištěných, věřím, že technologie se časem posune v náš prospěch. A rozhodně v tom nejsem sám

Shrnutí

Produktivní čtení je aktivní práce s textem. Na rozdíl od naučeného, pasivního čtení se při něm stáváme aktivním účastníkem procestu a je jen na nás, jak z toho procesu vytěžíme maximum. 

Produktivní čtení se netýká jen odborné literatury nebo literatury osobního rozvoje. Podobně můžeme přistupovat i ke klasické beletrii.

Pokud si do knihy během čtení poznamenáme myšlenky ohledně děje, komentujeme strukturu, logiku nebo spád a na konci uděláme krátké shrnutí nebo recenzi právě dočteného, je daleko pravděpodobnější, že si knihu budeme pamatovat i později. Nebo si díky rychlému prolistování poznámek a shrnutí obnovíme tenhle zážitek během pár minut.

Produktivní čtení je proces. Nedá se naučit ze dne na den a nemá jasná pravidla. Každý čtenář je ale schopen posunout něco tak přirozeného, co děláme už od dětství, na úroveň, která ho svými výsledky překvapí. 

Podobně jako u pravidelného a dlouhodobého cvičení. Čas ukáže, že to rozhodně stálo za to.